Kliknutím zvětšíteKonec první světové války způsobil na evropském kontinentu nedozírné změny. Nastal konec dosavadních mocností a politických systémů. Na mapě Evropy se v roce 1918 objevily nové státy. V případě Polska však ještě nebyly hranice zcela konkrétní. Utvářely se teprve na základě jednání, plebiscitů, bojů a ozbrojených konfliktů. Nejdůležitějším z nich byla válka se sovětským Ruskem v letech 1919–1920. Její výsledek měl rozhodnout nejen o průběhu hranic, ale především o tom, zda si čerstvě znovunabytou nezávislost Poláci udrží.
Málo známou skutečností je, že bojů o svobodné Polsko se účastnila i skupina Čechů. V dobách Rakouska-Uherska se totiž řada příslušníků tohoto národa usadila v Haliči (ta byla součástí polského státu, dokud území nepřipadlo Rakousku při takzvaném dělení Polska mezi Rakousko, Prusko a Rusko v 18. století. Po konci první světové války připadla Halič k obnovenému Polsku. pozn. red.). Přijížděli tam jakožto úředníci, odborníci či řemeslníci. S novou vlastí - Polskem, spojovali i svou budoucnost. Také tam zakládali rodiny. Byli mezi nimi rovněž vojáci. Tři z nich se stali generály Polské armády a jejich životní příběhy by mohly posloužit jako předloha filmových scénářů. Díky svým činům a postojům si tito tři vojenští velitelé zaslouží, aby na ně Poláci vzpomínali s vděkem. Kromě toho stojí za to, aby se s nimi seznámili i čeští čtenáři.
Prvním z nich byl Franciszek Krajowski. Narodil se v roce 1861 v jihočeském Velešíně jako František Králíček. Pocházel z nezámožné rodiny, a vojenská kariéra pro něj tudíž znamenala příležitost. Vystudoval rakouskou kadetku a jako důstojník se – už dlouho před válkou – dostal k praporu v haličském Sanoku, kde se také oženil a založil rodinu. Po vypuknutí války se účastnil obrany pevnosti v Přemyšli před útoky Rusů. Proslul jako odvážný voják, veselý člověk, ale zároveň spravedlivý důstojník. V březnu 1915 byl raněn a následně jej Rusové internovali. Jeden z jeho tehdejších druhů ze zajetí vzpomíná, že při registraci v zajateckém táboře Krajowski odmítl uvést své jméno. Usoudil, že to není potřeba, neboť se – jak tvrdil – chystal záhy uprchnout.
Pokoušel se o to celkem čtyřikrát. První pokus mu zmařili až na finsko-švédských hranicích. Při dalším pokusu už uměl dobře rusky, což ovšem neplatilo pro jeho mladšího kamaráda, který prchal s ním. Z tohoto důvodu se rozhodli, že se budou vydávat za otce a hluchoněmého syna. Z Irkutsku se jim povedlo dostat do Petrohradu a dopadli je až poblíž finských hranic. Krajowského následně deportovali na Dálný východ. Vyskočil z vlaku a pokusil se dopravit do Číny, ale kozáci mu zkřížili plány. Při čtvrtém pokusu o útěk se mu díky Polákům ze Sibiře povedlo získat falešné dokumenty. Zafungovalo to.
Vrátil se úplně bez peněz. Válka se chýlila k závěru. Podařilo se mu ještě dosáhnout povýšení do hodnosti generála. Byl však bez práce, a musel tedy rychle rozhodnout o své budoucnosti. Intervence u generála Józefa Hallera, který zorganizoval polské vojsko ve Francii, mu v tom pomohla. V roce 1919 se zúčastnil polsko-ukrajinské války, která pro Poláky skončila vítězně. Na oslavy ovšem nebyl čas.
Z Haliče byla jeho jednotka převelena na Volyň, kde se poprvé zapojil do bojů proti bolševikům. Stal se velitelem 18. pěchotní divize, brzy označované jako Železná divize. Účastnila se kyjevské ofenzívy a bojovala proti Buďonného jezdectvu na Volyni a v Haliči.
Když bolševici dobyli pevnost v Brestu, Železná divize se přesunula do Mazovska, kde se připojila k 5. armádě Władysława Sikorského (později, za druhé světové války, působil jako premiér polské exilové vlády v Londýně), který choval ke Krajowskému naprostou důvěru. Železná divize opět nezklamala. V polovině srpna 1920 ovládla po těžkých bojích Mławu a Ciechanów. Zajala na 4,5 tisíce vojáků z velké armády generála Tuchačevského.
Po prolomení nepřátelské ofenzívy se Krajowského divize přesunula k řece Bug, po jejímž překročení dobyla Volyň. Posléze se na konci září 1920 zúčastnila bojů na řece Pripjať, kde byla podřízena 4. armádě generála Leonarda Skierského. Nepřítele zcela rozdrtili. Do zajetí se dostalo dalších 10 tisíc ruských vojáků i s kolejovými vozidly a technikou včetně 15 parních lokomotiv, 2 tisíc vagonů s vojenským materiálem a obilím a čtyř obrněných vlaků. Generál Skierski nešetřil v případě Krajowského slovy chvály: Je to plnokrevný voják, obdařený v hojné míře vojenskými ctnostmi a znalostmi válečného umění. Na podřízené působí výborně a dává jim příklad svým smyslem pro povinnost a mimořádnou osobní odvahou. Vojáci všech hodností jej proto mají v oblibě. V boji s protivníkem je nezlomný a neztrácí útočného ducha. Je vždy veselé mysli a odolný vůči nepohodlí na bojišti, těší se pevnému zdraví. Po všech stránkách je to dokonalý velitel divize.
O hospodu napřed
Toto hodnocení potvrzují i jeho podřízení. Divizní důstojníci sepsali žádost o povýšení pro svého generála. Oslovovali jej „szefie“. Vzpomínali také, že při bojích používal dvojí mapy – jednak oficiální a jednak své soukromé s adresami hostinců, restaurací a hotelů. Vojáci hrdě prohlašovali, že jejich divize byla vždy o jednu hospodu napřed, než frontovní velení předpokládalo, a účty hradila zásobami tabáku, které zabavili nepříteli. Pamatovali si též, že Krajowski s sebou vždycky nosil pohlednice s pražskými motivy…
Za účast v boji obdržel nejvyšší polské vojenské vyznamenání – kříž Virtuti Militari – a francouzský Řád čestné legie. Ve věku 63 let odešel do výslužby. Zemřel v roce 1932. Na pohřbu se s ním loučily zástupy lidí.
Generál i honorární konzul Peru
Franciszek Paulik pocházel z Čimelic na Písecku, kde se narodil v roce 1866. Podobně jako generál Krajowski se po ukončení rakouské kadetní školy dostal do Haliče. Zpočátku do Řešova a posléze do Lvova.
Po první světové válce, během níž bojoval mimo jiné proti Rusům, vstoupil do Polské armády. Také jej zavál osud do blízkosti Władysława Sikorského. Bojoval totiž v jeho skupině v roce 1919 proti Ukrajincům. Za účast v těchto bojích získal vyznamenání. Jednotka, kterou vedl, byla úspěšná a vytlačila nepřítele na území Československa.
Už během října 1919 jej coby velitele pěchotní brigády poslali bojovat s bolševiky na řeku Západní Dvinu (Daugavu). Za účast v těchto bojích si vysloužil kříž Virtuti Militari. V návrhu na vyznamenání je uvedeno, že jako plukovník a velitel osobně vedl bitvu u Koplau (dnes Kaplava v Lotyšsku), jejímž cílem bylo rozdrtit bolševiky na západním břehu Dviny. V jistém okamžiku však 9. pluk začal kolabovat v důsledku nepřátelského protiútoku. Situace byla velice vážná, neboť nepřítel se mohl dostat do týla jiných bojujících praporů. Generál Paulik přesvědčil hrstku zbylých bojovníků ustupující jednotky, zaútočil s nimi na nepřítele a vytlačil jej až k řece, čímž rozhodl o výsledku bitvy.
V roce 1920 se účastnil kyjevské ofenzívy a následně urputných bojů s Buďonného rudou kavalérií. V závěru války byl povýšen do hodnosti generála.
Po válce sloužil mimo jiné v Lodži. Po odchodu do výslužby se s konečnou platností rozhodl, že se s rodinou usadí ve Lvově. Tam nepřestal být společensky aktivní, zastával například funkci honorárního konzula Peru. Poklidné období skončilo vypuknutím druhé světové války. V roce 1939 jej zatkli Sověti. Jeho jméno bylo uvedeno v takzvaném Ukrajinském katyňském seznamu. Zavraždili jej ve věku 74 let a jeho ostatky spočívají na Polském vojenském pohřebišti v Kyjevě-Bykivni (Bykownia). Byl jednou z nejstarších obětí katyňského masakru.
Ottokar Brzoza-Brzezina se narodil v roce 1883 v jihočeském Protivíně jako Otakar Vincenc Březina. Poté co vychodil školy ve své vlasti, nastoupil na dělostřeleckou kadetku ve Vídni. I on se po jejím dokončení dostal do Haliče. V roce 1903 začal sloužit u dělostřeleckého pluku ve Stanislavově (dnes Ivano-Frankivsk). Podobně jako další důstojníci tam založil rodinu. V roce 1911 odešel mladý poručík nečekaně do výslužby. Není přesně známo, proč k tomu došlo. Víme ovšem, že byl převelen k horskému dělostřelectvu až v dalekém Sarajevu. V té době se mu však narodila dcera…
Přešel tedy na úřední pozici. Práce v kanceláři jej však nebavila. Ve stejné době také vstoupil do polských vojenských organizací. Zakládal jejich buňky na území Haliče a vedl dělostřelecké kurzy. Na rozkaz Józefa Piłsudského, budoucí hlavy polského státu, přikročil v srpnu 1914 k vytvoření dělostřeleckých jednotek polských legií (tj. polských vojenských útvarů, které vznikly po boku rakouskouherské armády během první světové války) a zvolil si pseudonym Brzoza („Bříza“). Brzy byl povýšen na kapitána. V legiích se stal hlavním tvůrcem 1. dělostřeleckého pluku, jenž byl zárodkem budoucího dělostřelectva Polské armády. Svým novým povinnostem se věnoval na sto procent. Prováděl nábor, vedl výcvik, od Rakušanů se snažil získat příděl vojenské techniky a výbavy.
Svůj „křest ohněm“ jednotka prodělala v bojích proti Rusům v listopadu 1914. Posléze jeho pluk prolomil ruskou frontu a dostal se až k řece Styr ve východní Haliči. Jednu z bitev sledoval sám Piłsudski a později na to vzpomínal následovně: Brzoza ne a ne přestat ostřelovat, zmocnil se jej zápal artileristy. S optimismem jemu vlastním sděloval, že několik granátů muselo zasáhnout mosty. Blížilo se svítání, a tak jsem ho popohnal, aby ty své ohňostroje ukončil, avšak on mě nepřestával prosit, aby mohl ještě párkrát vystřelit. […] K důstojníkům a vojákům z dělostřelectva chovám veškerou úctu. Přiznávám otevřeně, že nepatřím k rodu zbabělců, a přesto jsem se – navzdory jisté zvědavosti – držel od svých děl v náležitém odstupu.
Po těchto událostech se stal legendární postavou. Byl vyznamenán křížem Virtuti Militari a známý polský básník Jan Lechoń mu věnoval báseň Polonez artyleryjski („Dělostřelecká polonéza“). V té době byl opět povýšen, vyznamenán a oslavován. Do znovuzrozené Polské armády jej přijali v hodnosti podplukovníka a jmenovali jedním z velitelů polského dělostřelectva. Působil také na dělostřeleckém odboru Ministerstva vojenství ve Varšavě. Po vypuknutí polsko-bolševické války se vrátil do liniového postavení. Jako plukovník velel pěchotní divizi. S ohledem na ohrožení Varšavy na začátku srpna 1920 byl jmenován velitelem dělostřelectva působícího při obraně polského hlavního města. Zastával také funkci důstojníka se zvláštním pověřením při vrchním armádním velitelství.
Po válce sloužil mimo jiné v Toruni. V roce 1927 odešel do výslužby. Usadil se poblíž Varšavy, kde dostal za své zásluhy statek.
Na začátku druhé světové války se vrátil k aktivní vojenské službě. Jakožto Čech původem se rozhodl vstoupit do legie Čechů a Slováků, která se zformovala po boku polské armády a v jejímž čele stál generál Lev Prchala a podplukovník Ludvík Svoboda. Naštěstí pro sebe se však k evakuující se jednotce nestačil připojit. Jiný důstojník Polské armády, který byl českého původu a vstoupil do legie – podplukovník Adolf Dostal –, totiž padl do sovětského zajetí a NKVD jej v roce 1940 zavraždila. Do začátku října 1939 ovšem Brzoza bojoval proti Němcům, během okupace spolupracoval se Zemskou armádou a na svém statku s nasazením vlastního života schovával Židy. Po válce se ocitl v hledáčku komunistické tajné bezpečnosti. Zemřel 30. srpna 1968. Polská exilová vláda jej posmrtně povýšila do hodnosti generála.
Působení generálů Krajowského, Paulika a Brzozy-Brzeziny je nedílně spjato s Polskem. Zároveň však tvoří kus dějin českého národa a jeho diaspory v Polsku. Po letech komplikovaných polsko-československých vztahů ve 20. století nám tyto osobnosti pomáhají pochopit, že jsou to naše společné dějiny a že máme i společné hrdiny.
Dariusz Dąbrowski, autor je historik. Působí v polském Ústavu národní paměti
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
