Není tajemstvím, že jste předlohou postavy ztvárněné Filipem Blažkem v seriálu Případy 1. oddělení. Jak jste se s tím ztotožnil, koukáte na to jako na seriál, nebo řešíte autentičnost a detaily?

Rozhodně jako na seriál. Neberu to tak, že bych v tom měl hledat, jak moc se ztotožňujeme. Seriál přece není dokument. Plíšek nosí flanelku, Pražák kapsáče.

Seriál na rozdíl od jiných kriminálek pozitivně hodnotí právě i vaši kolegové z oboru. Souhlasíte?

Určitě, pod to se podepisuji. Měl jsem tu čest s pány Malindou a Marešem na několika epizodách malým dílem spolupracovat. Oba byli ve svých oborech profíci, tak jsem věděl, že tohle nemůže dopadnout špatně.

Nyní jste sám napsal scénář kriminálky, kterou aktuálně začíná točit Česká televize. Můžete prozradit, o co půjde?

Sám ne. Napsali jsme to společně s Jakubem Režným. Je to inspirované skutečnými příběhy, které jsem zažil v průběhu patnáctiletého působení na prvním oddělení. Půjde o případy, které zatím nebyly nikde zveřejněné. Původním záměrem bylo napsat thriller ve stylu Sedm, MR 73 nebo Purpurové řeky. Přišlo mi, že to nebude tak těžké, ale realita je nakonec jiná. Vznikla z toho dvoudílná minisérie, jejíž pracovní název zní Vedlejší produkt. Je to kus realita a kus fikce, jsou také pozměněné postavy, nějaká podobnost postav je tam víceméně náhodná. V režii bude Peter Bebjak, což je fantastický režisér. Za kamerou snad Martin Žiaran a v neposlední řadě také, podle mého názoru, byli vybráni a obsazeni i výborní herci. Zatím toho ale víc říct nemůžu, nesmím zatím prozrazovat. Teď se začalo točit a doufám, že příští rok by mohla jít série do vysílání.

Bavilo vás psát scénář? Plánujete v tomto směru něco dalšího?

Jsem moc rád a poctěn, že se tohle podařilo, že to prošlo všemi procesy a natáčí se. V hlavě nápady mám, ale upřímně se mi už nechce psát o vraždách. Vím, že si tím jako autor krimi teď protiřečím, ale není mi příjemné, jak všichni chtějí koukat v televizi na vraždy, číst o nich… Vraždy, vraždy, vraždy. Žádná vražda není pěkná. Já to za ty roky nevidím jen filmově, ale realisticky. Vražda je ve skutečnosti něco extrémně strašného, lidsky odporného, bolestivě hnusného a hrůzného. Na druhou stranu nebudu říkat, že už nic nenapíšu. Dostali jsme i nějakou nabídku na vytvoření scénářů s mým parťákem Jakubem Režným, ale je to všechno teprve „v plenkách“.

Před pár lety jste napsal knížku pro děti, tedy diametrálně odlišný žánr oproti krimi. Co vás k tomu přimělo, byl to únik od děsivé reality vaší profese?

Možná. Byl to útěk od reality, který má člověk právě v dětech. Rodina je strašně důležitá a policajt nemůže být dobrým policajtem, když to nebude fungovat doma. Mám dvě děti a zejména starší dcera, když byla maličká a ve zvídavém věku „tati, proč?“, mi kladla otázky typu: proč je nebe modré a proč má králík dlouhé uši, vosa žihadlo a tak… Když jsem ji uspával, vymýšlel jsem si různá legrační vysvětlení, abych ji pobavil a měla o čem přemýšlet.

Pak přišlo období, kdy jsem byl stíhaný a postavený mimo službu za něco, co jsem reálně nespáchal. Dva roky jsem byl mimo službu, protože mi moji tehdejší nadřízení tak málo věřili… Pro mé policejní srdce to byla velká rána a byl jsem z toho hodně špatný. V té době mi řekla dcera, která mezitím odrostla, ať napíšu knížku oněch pohádek, které jsem jí vyprávěl. Já už si to ani nepamatoval, ale ona mi to převyprávěla. Během probdělých nocí jsem pak napsal pár nástřelů, nabídl je nakladateli a k mému překvapení to vydali. Knížka nevyšla ve velkém nákladu, ale pokřtil mi ji v Luxoru Filip Blažek, se kterým jsem se během natáčení Případů 1. oddělení spřátelil. Bombarďák! To, že po mně zůstane knížka pro děti, pro mě hodně znamená. Za to jsem vážně rád a nakladateli děkuji!

A neláká vás do budoucna tento žánr autorsky víc než krimi?

Co se týče té krimi, tam jsem se potřeboval vypsat. Pohádky mě určitě víc baví, víc mě to láká. Dokonce jsem měl takový nápad - nebo spíš sen - přesunout se s pohádkovým tématem na plátno. Uvidíme. Mám obecně blíž k filmu než ke knížkám. V práci čtu pořád něco, ve volnu se radši podívám na film.

Poslední zhruba rok jste vedoucím oddělení obecné kriminality v Písku. Jaká byla vaše cesta u policie, než jste se sem dostal?

Jsem původem Plzeňák. V Plzni jsem začínal takzvaně na ulici v uniformě a přitom studoval policejní akademii. Tam jsem potkal mou paní, se kterou jsme zůstali v Praze, kde jsem se dostal na kriminálku. V roce 2001 jsem pak přešel na první oddělení na vraždy. Zhruba dvacet let jsme tedy strávili v Praze. Moje žena je ale původem Písečanda, a tak se vrátila domů. Já jsem přešel do Písku s krátkou mezizastávkou na expozituře Národní centrály proti organizovanému zločinu v Českých Budějovicích.

Upřímně si myslím, že kdyby se mi nepoštěstilo dostat se sem, už bych u policie nejspíš nebyl. Tady mě moje práce zase začala bavit. Kromě toho je Písek skvělé město pro žití. Já jsem sice Plzeňák, největší životní i profesní etapu jsem prožil v Praze, ale v Písku jsem strašně rád. Fakt. Jsem vděčný za nabídku, kterou jsem dostal, že jsem tady. Jsou tu skvělí lidé, podřízení i nadřízení, a to myslím zcela upřímně.

Patnáct let řešit nejtěžší zločiny musí být obrovský nápor na psychiku. Je nějaký případ, který vás extrémně zasáhl?

Pokud bych měl zmínit konkrétní případ, pak je to dvojnásobná vražda mladého páru. To mě tehdy dost ranilo, nemělo se to stát. Rodiče dívku hledali a v době, kdy ležela na posteli svázaná vedle umírajícího přítele, ten dobytek, co je zavraždil, odepisoval z jejího mobilu její mamince, že se zdrží, ať si nedělá starosti. Bylo jim osmnáct let.

Ano, je to nápor na psychiku, nebudu říkat, že ne. Ale to je práce každého policisty a je jedno, jestli je v uniformě na ulici nebo na vraždách. Naše práce se vždycky musela přijímat trochu jako poslání. Věřte nám, že to není nic lehkého. Každý policista si zaslouží respekt a uznání. Kdo si to nemyslí, ať se stane policistou a zkusí si to.