Je to poměrně nedávno, co ses stal ředitelem velké písecké základní školy. Navíc jsi v Písku jedním z nejmladších ředitelů. Jak novou roli zvládáš?


Tak to není otázka jen pro mě, musel by ses zeptat kolegů a dalších spolupracovníků, dětí, rodičů, zřizovatele, školské rady, kolegů ředitelů… V každém případě je to dřina. Sice jsem tušil, do čeho jdu (dělal jsem čtyři roky učitele, deset let zástupce ředitele, studoval jsem specializační ředitelský kurz), ale realita je ještě barevnější. Kromě školy se 640 dětmi mám na starosti ještě čtyři  mateřské školy s 300 dětmi, pedagogických a provozních zaměstnanců je celkem více jak 110, školní jídelna a kuchyně vaří a vydává kolem tisíce jídel denně, dále je tu školní družina, školní klub, doplňková činnost…

Kromě toho, že dál zůstáváš učitelem, musíš být i metodikem, právníkem, diplomatem, psychologem, stavitelem, údržbářem, kuchařem, bezpečákem, účetním, ekonomem, lékařem, spisovatelem, řečníkem, dutou vrbou… Snažil jsem si udělat seznam věcí, které se mi za první rok povedly, a těch, které se nepovedly. Ten první je výrazně delší, takže myslím, že zvládám. Mám také velké štěstí na nejbližší spolupracovníky (myslím tím hlavně spolupracovnice, čeština už je holt taková ?), bez nich bych to nedal. Co mě trápí a s čím nemůžu nic dělat, jsou změny ve financování regionálního (základního) školství, tedy šetření ve všem a na všem. Co mi dělá velkou radost je, že vidím, jak se nám i přesto práce daří a že je ve škole dobrá parta a atmosféra.

Pamatuji si, že jsme jako žáci prvního stupně vzhlíželi k učitelům a především k vedení školy s velkou úctou. Platí to i dnes, nebo je pravda, že se autorita ze škol vytratila?


Jako žák prvního stupně jsem našeho ředitele zahlédl jedenkrát ročně vždy první školní den, na druhém stupni to bylo podobné. Já se snažím být s dětmi i kolegy častěji. Autorita kantorského řemesla jistě není tak vysoká, jako bývala za mých školních let, nebo jakou bychom si přáli. Ale musíme si uvědomit, že děti jsou přesným zrcadlovým odrazem toho, jak se doma a ve společnosti o školách a kantorech mluví. Takže tudy je z toho cesta ven. Další pohled na věc je, že už ve starém Řecku spílali učitelé žákům, že tohle za jejich mladších let nebylo ve škole možné, tak si vyber.

Na ZŠ J. K. Tyla jste hodně aktivní, běží u vás řada projektů, mezinárodní spolupráce, zavádíte nové tradice. Je to běžná praxe nebo jste spíše výjimkou?

Máte v rukávu nějakou novou akci? 
Snažíme se být aktivní školou. Letos jsme se přihlásili do nového projektu Nejlepší česká škola a dostali Cenu poroty. Tím jsme mohli reprezentovat Jihočeský kraj na celostátním finále v Českém Krumlově a celkově jsme skončili na devátém  místě v ČR. Jsme zapojeni aktivně do sítě Tvořivých škol, do budoucna chceme být Ekoškolou, dvacet let máme skvělý školní časopis, jedenáct  let školní parlament, osm let děláme ples školy, skončili jsme již třetí mezinárodní projekt spolupráce škol Comenius, díky kterým mohou naši kantoři cestovat po evropských školách, rozhlížet se a nasávat nové nápady a zkušenosti. To je myslím ve škole znát. Pořádáme sportovní kurzy (lyže, kola, voda), jazykové kurzy v přírodě, výtvarné a foto kurzy. Máme školní galerii, děláme výstavy s vernisážemi. Máme školní psycholožku. Také mateřské školky jsou velmi aktivní. Za tím vším stojí spousta práce všech kolem mě včetně předchozího ředitele Jaromíra  Hladkého.

Nově jsme například zavedli rozsvěcování vánočního stromu a vánoční jarmark, teď o letních prázdninách děláme příměstský tábor. Ale nechci si tady dělat reklamu, dobré zboží se snad chválí samo. A jestli jsme výjimka? Vážím si každého, kdo svojí práci dělá rád a dobře (ať je to práce jakákoliv), všechny písecké školy včetně té naší patří rozhodně k těm aktivnějším. 



Stejně jako já, ani ty nepocházíš z Protivína. Vyrůstal jsi ve Vodňanech, žiješ již dlouho v Protivíně, pracuješ v Písku. Je něco mezi těmito městy, co se dá srovnávat?


Ve Vodňanech jsem prožil 23 let, v Protivíně bydlím 16 let, v Písku jsem studoval gymnázium, byl na vojně a teď 15 let pracuji na Tylovce. Všechna města mi přirostla k srdci, cítím se v nich dobře, jsou to krásná historická města, přitom do přírody jen pár kroků. Navíc rodiče a sestra s rodinou bydlí ve Vodňanech, bratr s rodinou v Písku, takže mám pořád z první ruky přehled, kde se co děje. Jen pro vodňanské už jsem „ten z Protivína", pro protivínské stále ještě „ten chytrej z Vodňan", zatím netuším, jak se mi říká v Písku, ale vím, že když ve škole vymyslím něco nepopulárního, tak se tomu říká „kocovina". 
 

 Písek má trochu jinou úroveň než Vodňany a Protivín, ale když už ses zeptal, v Písku se mi líbí větší možnost kulturního a společenského vyžití, více pracovních příležitostí, možnost nakupování a dalších služeb a aktivní zapojení občanů do života ve městě, taková ta občanská společnost. Na malém městě zase k sobě mají lidé blíž. Abych to odlehčil, v Písku je nejstarší most, v Protivíně máme pivovar a krokodýly, ve Vodňanech ryby. Jak jsem psal výše, je to srovnávání nesrovnatelného.

Jsi velký příznivec geocachingu. Jak ses k této zálibě dostal a co se ti na ní nejvíce líbí?


Nevím, zda všichni ví, co to geocaching je. V krátkosti je to hledání (lovení) tzv. pokladů, plastových schránek se sešitkem, v přírodě či ve městě pomocí GPS přístroje. Když najdeš, podepíšeš se, později zapíšeš nález i na internet. Nutno podotknout, že keše jsou většinou na zajímavých místech, na místech, o kterých často nikdo neví, na místech se zajímavým příběhem. My sami si říkáme „kačeři" ale ve znaku máme ještěrku, pak se v tom vyznej. Je to vlastně takové zpestření turistiky nebo něco jako moderní šipkovaná.

Dostal jsem se k tomu před pěti lety úplnou náhodou. Kluci našli v platanové aleji v Protivíně jednu špatně ukrytou krabičku, a naštěstí v ní byl popis co a jak. Pak jsem se dostal k časopisu ABC, kde bylo více informací, zkusil jsem to napřed jen s mapou a buzolou, chytlo mě to a drží pořád. Líbí se mi na tom spousta věcí. Vytáhne nás to do přírody (na kola, pěšky, na lodi) a na výlety, často luštíme složité rébusy a zapeklitosti, máme spoustu nových známých, objevili jsme stovky krásných míst… Několik desítek krabiček jsem i založil (kromě Protivína i ve Vodňanech a Písku) a mám obrovskou radost, že za nimi přijíždí desítky spokojených lidí a poznávají tak místa, které máme všichni rádi. Prostě samé klady a pozitiva. Také se mi na tom líbí, že si každý najde v geocaching vlastní rozměr, jeden loví jen městské, jeden jen ty na horách, další za nimi jezdí vlakem, někdo běhá po nocích… Čas od času se sice objeví v bulváru pseudokauza typu „hledal a zemřel", ale ujišťuji všechny, že neznám lepší a bezpečnější zábavu pro dospělé a děti.

Máš nějakou životní vizi? Kam bys chtěl dále směřovat v osobním a pracovním životě?


Něco jako heslo přilepené nad postelí či nad pracovním stolem nemám, ale snažím se chovat tak, abych se nemusel stydět sám před sebou. To úplně stačí. Chci být ředitelem parťákem, náročným a lidským zároveň, chci aby naši bývalí absolventi vodili časem děti zpět do naší školy (neznám lepší ocenění kvality), chci mít čas na rodinu, kamarády a na záliby, chci pomáhat lidem kolem sebe v místě, kde bydlím, a chci, aby z mých dětí vyrostli slušní pracovití lidé. Je toho dost, ne?

ŽIVOTOPIS
Pavel Koc se narodil 28. 2. 1973 ve Strakonicích. Základní školu absolvoval ve Vodňanech, gymnázium v Písku. Je absolventem Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích s aprobací anglický jazyk- biologie pro základní a střední školy. Od srpna 2011 je ředitelem Základní školy Josefa Kajetána Tyla a Mateřské školy Písek. S rodinou bydlí v Protivíně, má dva syny (11 a 16 let). Již 6 let působí v zastupitelstvu města jako nezávislý kandidát. Je zakládajícím členem občanského sdružení Společnost pro rozvoj Protivína. Mezi jeho koníčky patří geocaching, plavání, cykloturistika, knihy, rocková a punková hudba a zahrada.

Protivín – Jak název rubriky napovídá, ti, kteří se v ní objevují, si otázky předávají jako štafetový kolík. Dnes na otázky  Jiřího Morávka z Protivína odpovídá ředitel Základní školy J. K. Tyla Písek a také  Protivíňák   Pavel Koc.
Je to poměrně nedávno, co ses stal ředitelem velké písecké základní školy. Navíc jsi v Písku jedním z nejmladších ředitelů. Jak novou roli zvládáš?
Tak to není otázka jen pro mě, musel by ses zeptat kolegů a dalších spolupracovníků, dětí, rodičů, zřizovatele, školské rady, kolegů ředitelů… V každém případě je to dřina. Sice jsem tušil, do čeho jdu (dělal jsem čtyři roky učitele, deset let zástupce ředitele, studoval jsem specializační ředitelský kurz), ale realita je ještě barevnější. Kromě školy se 640 dětmi mám na starosti ještě čtyři  mateřské školy s 300 dětmi, pedagogických a provozních zaměstnanců je celkem více jak 110, školní jídelna a kuchyně vaří a vydává kolem tisíce jídel denně, dále je tu školní družina, školní klub, doplňková činnost… Kromě toho, že dál zůstáváš učitelem, musíš být i metodikem, právníkem, diplomatem, psychologem, stavitelem, údržbářem, kuchařem, bezpečákem, účetním, ekonomem, lékařem, spisovatelem, řečníkem, dutou vrbou… Snažil jsem si udělat seznam věcí, které se mi za první rok povedly, a těch, které se nepovedly. Ten první je výrazně delší, takže myslím, že zvládám. Mám také velké štěstí na nejbližší spolupracovníky (myslím tím hlavně spolupracovnice, čeština už je holt taková ?), bez nich bych to nedal. Co mě trápí a s čím nemůžu nic dělat, jsou změny ve financování regionálního (základního) školství, tedy šetření ve všem a na všem. Co mi dělá velkou radost je, že vidím, jak se nám i přesto práce daří a že je ve škole dobrá parta a atmosféra.
Pamatuji si, že jsme jako žáci prvního stupně vzhlíželi k učitelům a především k vedení školy s velkou úctou. Platí to i dnes, nebo je pravda, že se autorita ze škol vytratila?
Jako žák prvního stupně jsem našeho ředitele zahlédl jedenkrát ročně vždy první školní den, na druhém stupni to bylo podobné. Já se snažím být s dětmi i kolegy častěji. Autorita kantorského řemesla jistě není tak vysoká, jako bývala za mých školních let, nebo jakou bychom si přáli. Ale musíme si uvědomit, že děti jsou přesným zrcadlovým odrazem toho, jak se doma a ve společnosti o školách a kantorech mluví. Takže tudy je z toho cesta ven. Další pohled na věc je, že už ve starém Řecku spílali učitelé žákům, že tohle za jejich mladších let nebylo ve škole možné, tak si vyber.
Na ZŠ J. K. Tyla jste hodně aktivní, běží u vás řada projektů, mezinárodní spolupráce, zavádíte nové tradice. Je to běžná praxe nebo jste spíše výjimkou? Máte v rukávu nějakou novou akci?
Snažíme se být aktivní školou. Letos jsme se přihlásili do nového projektu Nejlepší česká škola a dostali Cenu poroty. Tím jsme mohli reprezentovat Jihočeský kraj na celostátním finále v Českém Krumlově a celkově jsme skončili na devátém  místě v ČR. Jsme zapojeni aktivně do sítě Tvořivých škol, do budoucna chceme být Ekoškolou, dvacet let máme skvělý školní časopis, jedenáct  let školní parlament, osm let děláme ples školy, skončili jsme již třetí mezinárodní projekt spolupráce škol Comenius, díky kterým mohou naši kantoři cestovat po evropských školách, rozhlížet se a nasávat nové nápady a zkušenosti. To je myslím ve škole znát. Pořádáme sportovní kurzy (lyže, kola, voda), jazykové kurzy v přírodě, výtvarné a foto kurzy. Máme školní galerii, děláme výstavy s vernisážemi. Máme školní psycholožku. Také mateřské školky jsou velmi aktivní. Za tím vším stojí spousta práce všech kolem mě včetně předchozího ředitele Jaromíra  Hladkého. Nově jsme například zavedli rozsvěcování vánočního stromu a vánoční jarmark, teď o letních prázdninách děláme příměstský tábor. Ale nechci si tady dělat reklamu, dobré zboží se snad chválí samo. A jestli jsme výjimka? Vážím si každého, kdo svojí práci dělá rád a dobře (ať je to práce jakákoliv), všechny písecké školy včetně té naší patří rozhodně k těm aktivnějším. 

Stejně jako já, ani ty nepocházíš z Protivína. Vyrůstal jsi ve Vodňanech, žiješ již dlouho v Protivíně, pracuješ v Písku. Je něco mezi těmito městy, co se dá srovnávat?
Ve Vodňanech jsem prožil 23 let, v Protivíně bydlím 16 let, v Písku jsem studoval gymnázium, byl na vojně a teď 15 let pracuji na Tylovce. Všechna města mi přirostla k srdci, cítím se v nich dobře, jsou to krásná historická města, přitom do přírody jen pár kroků. Navíc rodiče a sestra s rodinou bydlí ve Vodňanech, bratr s rodinou v Písku, takže mám pořád z první ruky přehled, kde se co děje. Jen pro vodňanské už jsem „ten z Protivína“, pro protivínské stále ještě „ten chytrej z Vodňan“, zatím netuším, jak se mi říká v Písku, ale vím, že když ve škole vymyslím něco nepopulárního, tak se tomu říká „kocovina“. 
  Písek má trochu jinou úroveň než Vodňany a Protivín, ale když už ses zeptal, v Písku se mi líbí větší možnost kulturního a společenského vyžití, více pracovních příležitostí, možnost nakupování a dalších služeb a aktivní zapojení občanů do života ve městě, taková ta občanská společnost. Na malém městě zase k sobě mají lidé blíž. Abych to odlehčil, v Písku je nejstarší most, v Protivíně máme pivovar a krokodýly, ve Vodňanech ryby. Jak jsem psal výše, je to srovnávání nesrovnatelného.
Jsi velký příznivec geocachingu. Jak ses k této zálibě dostal a co se ti na ní nejvíce líbí?
Nevím, zda všichni ví, co to geocaching je. V krátkosti je to hledání (lovení) tzv. pokladů, plastových schránek se sešitkem, v přírodě či ve městě pomocí GPS přístroje. Když najdeš, podepíšeš se, později zapíšeš nález i na internet. Nutno podotknout, že keše jsou většinou na zajímavých místech, na místech, o kterých často nikdo neví, na místech se zajímavým příběhem. My sami si říkáme „kačeři“ ale ve znaku máme ještěrku, pak se v tom vyznej. Je to vlastně takové zpestření turistiky nebo něco jako moderní šipkovaná. Dostal jsem se k tomu před pěti lety úplnou náhodou. Kluci našli v platanové aleji v Protivíně jednu špatně ukrytou krabičku, a naštěstí v ní byl popis co a jak. Pak jsem se dostal k časopisu ABC, kde bylo více informací, zkusil jsem to napřed jen s mapou a buzolou, chytlo mě to a drží pořád. Líbí se mi na tom spousta věcí. Vytáhne nás to do přírody (na kola, pěšky, na lodi) a na výlety, často luštíme složité rébusy a zapeklitosti, máme spoustu nových známých, objevili jsme stovky krásných míst… Několik desítek krabiček jsem i založil (kromě Protivína i ve Vodňanech a Písku) a mám obrovskou radost, že za nimi přijíždí desítky spokojených lidí a poznávají tak místa, které máme všichni rádi. Prostě samé klady a pozitiva. Také se mi na tom líbí, že si každý najde v geocaching vlastní rozměr, jeden loví jen městské, jeden jen ty na horách, další za nimi jezdí vlakem, někdo běhá po nocích… Čas od času se sice objeví v bulváru pseudokauza typu „hledal a zemřel“, ale ujišťuji všechny, že neznám lepší a bezpečnější zábavu pro dospělé a děti.
Máš nějakou životní vizi? Kam bys chtěl dále směřovat v osobním a pracovním životě?
Něco jako heslo přilepené nad postelí či nad pracovním stolem nemám, ale snažím se chovat tak, abych se nemusel stydět sám před sebou. To úplně stačí. Chci být ředitelem parťákem, náročným a lidským zároveň, chci aby naši bývalí absolventi vodili časem děti zpět do naší školy (neznám lepší ocenění kvality), chci mít čas na rodinu, kamarády a na záliby, chci pomáhat lidem kolem sebe v místě, kde bydlím, a chci, aby z mých dětí vyrostli slušní pracovití lidé. Je toho dost, ne?