Pane řediteli, o vaší škole je známé, že často se studenty vyrážíte takzvaně do světa. Můžete shrnout, kam jste se zatím podívali a jak náročné bylo vypravit takovou skupinu do Ameriky?
Pavel Sekyrka: Za uplynulé tři roky jsme navštívili Řím, Londýn, Paříž, Jeruzalém a další destinace. Po svém nástupu do funkce jsem deklaroval, že jedna z cest by u studentů ekonomie měla vést právě na Wall Street do New Yorku.

Tři čtvrtě roku jsme s kolegyní angličtinářkou Hanou Svobodovou připravovali tuto exkurzi. Problém vůbec není podívat se do Ameriky, ale udělat to tak, aby to stálo co nejméně peněz. Kolegyně nakonec sehnala přes své příbuzné hotel skoro v centru. Byl za vynikající cenu, protože jsme ho rezervovali s předstihem… Letenky jsme také hlídali hodně dopředu, a pak už zbývalo jen zařídit stravování. Každého studenta to nakonec vyšlo i s jídlem a pojištěním do pětadvaceti tisíc korun, což je hodně dobré.

Jano a Honzo, vy už jste se školou absolvovali nějakou exkurzi?
Honza Mašát: Já zatím ne.

Jana Kašparová: Byla jsem v Londýně i Paříži, ale největším zážitkem byla rozhodně Amerika. Londýn a Paříž, to je přeci jen ještě Evropa, ale Amerika je úplně jiný svět. Když tam přijedete, vidíte úplně něco jiného než ve filmech. Nejsou tam jen boháči na Wall Street v luxusních autech, ale vidíte trochu i pod povrch.

Jaký je váš nejsilnější dojem z New Yorku?
J. K.: Pro mě byl nezapomenutelným zážitkem pomník dvojčat. Tam když jsme viděli ty ohromné vodní nádrže a na desce okolo napsaná jména lidí, kteří tam tehdy zahynuli… Nedá se to popsat, je to místo, které má svoji neskutečnou atmosféru. Ne však takovou tu turistickou, tam i turisté chápou vážnost toho místa. Ano, to byl pro mě nejsilnější zážitek.

H. M.: Z míst, která jsme navštívili, se mi nejvíc líbilo v Central Parku, kde byla báječná atmosféra, a pak na Empire State Building, kde jsme mohli vystoupat do osmdesátého šestého patra a vidět celý New York.

Příjemně mě zaujalo i chování lidí tam. Jsou víc extrovertní než tady v České republice. Když například viděli, že jsme hledali v mapě, sami se nabízeli, že nám pomůžou. Nebo když jsme stáli ve frontě nebo jeli metrem, tak se s námi začali bavit, odkud jsme. Prodavačky se baví v obchodě, dají vám nákup do tašek, zeptají se, jak se máte, a popřejí pěkný den. To se mi tam moc líbilo, že jsou lidé příjemní.

P. S.: Ano, mentalita Američanů je jiná, než na jakou jsme zvyklí. Je třeba zdůraznit, že je to zem, kde se nemá právo nikdo nad nikým, žádným přistěhovalcem, povyšovat. To je to, co v Evropě nezažijete. Oni jsou extrémní patrioti a to bychom se my Češi měli učit. Všude na autech, na budovách, na každém vagonu v metru tam vidíte americkou vlajku a není to nic pokryteckého, oni tím opravdu žijí. Jsou na svou zem náležitě hrdí, jsou hrdí na své policisty, na své hasiče, na své vojáky a veterány.

Říká se, že americká angličtina je trochu jiná než ta anglická. Vnímali jste rozdíl, nebo jste neměli problém se domluvit?
J. K.: Trochu rozdíl v tom je, ale ne takový, že bychom se nedomluvili. Američané jsou v tomhle hodně vstřícní a když vidí, že jste turista, tak se snaží angličtinu přizpůsobit.

H. M.: Mají jiný přízvuk než Angličané, ale potíže jsme neměli. Když jsme například v obchodě nerozuměli hned napoprvé, vzal prodavač propisku a ceny nám napsal.

Z vašeho vyprávění mám pocit, že jsou Američané dokonalí. Máte tam i nějakou negativní zkušenost?
J. K.: Jsou tam vidět obrovské rozdíly mezi lidmi – na jedné straně jede někdo v obrovském luxusním autě a na druhé straně někdo leží na ulici a nemá na to, aby si koupil ani jídlo.

Pane řediteli, vy už s Amerikou zkušenosti máte. Proč jste pro studenty vybral právě New York – může za to právě Wall Street, nebo něco jiného?
P. S.: Byl jsem tam naposledy před jedenácti lety ještě jako student vysoké školy a tři měsíce jsem pracoval v New Jersey. V rámci cestování jsem pak navštívil Philadelphii, protože se tam točil pro mé mládí kultovní film Rocky, samozřejmě jsem chtěl vidět Washington, ale bezesporu nejvíc mě uchvátil právě New York.

Kromě toho nemůžeme opomenout, že jsme na škole ekonomického typu a New York nám splňuje veškerá kritéria. Chtěl jsem studentům ukázat ekonomickou historii – newyorskou burzu.

Správně zaznělo, že jste studenti ekonomické školy. Když jste přičichli k životu a ekonomice v New Yorku a srovnáte to s Českou republikou, popravdě, nenapadlo vás, jestli by tam nebylo líp?
J. K.: Mě to napadlo, už když jsem sedla do letadla domů. Věděla jsem, že ta země na mě zapůsobila. Už jen co se týče pracovních příležitostí, je to někde jinde. U nás je podle mě těžší se dopracovat na nějakou pozici, kde by byl člověk spokojený. Nevím, jestli bych tam dokázala úplně žít, každopádně mě láká se tam ještě někdy vrátit.

H. M.: I mě napadlo, když jsme sedali do letadla, že bych se tam chtěl ještě někdy podívat. Tak proč tam nezkusit i pracovat, ale zase je asi pravda, že někdo, kdo je úspěšný v Evropě, nemusí uspět v Americe.

Kam má škola v plánu se podívat dál? Je vůbec možné překonat letošní exkurzi?
P. S.: Řekl bych, že New York byl opravdu vrchol. Zatím jsme projeli nejzajímavější destinace a příští rok budeme zřejmě opakovat Řím. V horizontu několika let bych chtěl určitě studentům ukázat Barcelonu a asi do pěti let zopakovat Ameriku, stejně tak i Izrael, pokud bude zájem.

New York asi nasadil laťku hodně vysoko, přesto, kam byste se ještě chtěli podívat?
J. K.: Já asi na Nový Zéland, i když je to dost individuální záležitost.

H. M.: Já bych se asi vrátil do Ameriky, ale třeba i do jiných měst. Navštívil bych Washington nebo bych cestoval po Americe.

Studenti mimo jiné navštívili Manhattan, Wall Street, památník Word Trade Center, jeli trajektem k Soše svobody, Brooklynský most, Carnegie Hall, místo na 5Av, kde vznikla nejslavnější fotografie Marilyn Monroe v bílých šatech, Times Square, křižovatku světa, někteří vystoupali na Empire State Building, prošli Broadway s jejími divadly, navštívili unikátní budovu Grand Terminalu, podívali se dovnitř mrakodrapů Donalda Trumpha či Johna D. Rockefellera, podívali se na dům, ve kterém žil Jiří Voskovec, prošli Central Parkem, zastavili se u domu Dakota, ve kterém žil a před kterým byl smrtelně postřelen John Lennon a mnoho dalšího.