Míšo, byl jste už od první třídy dobrým žákem? Jaké byly vaše začátky školní docházky?
Ne, nebyl jsem dobrým žákem od první třídy. Vlastně jsem ani na základní škole neměl vyznamenání. Začátky mé školní docházky byly náročné. Jako pro nedoslýchavého zpočátku bez pomoci Speciálně pedagogického centra z Českých Budějovic to bylo těžší, myslím tím hlavně komunikaci s učitelkou při hodině.

Ve čtvrté třídě už škola spolupracovala s výše zmíněným centrem a já byl ve škole lepší, ale ne o moc.

Neměl jsem velikou motivaci se učit a ani jsem nebyl nějak studijně nadaný. Měl jsem nějaké sny, ale ty jsem nechával být sny.

Velký zlom přišel, když jsem začal psát do školního časopisu na ZŠ E. Beneše, kdy mě paní učitelka Šáchová požádala, abych napsal něco o romské kultuře do časopisu. Objevil jsem něco, co mě baví, a poté jsem ještě začal přispívat do píseckého týdeníku coby žák základní školy. Otevíraly se mi obzory. Uvědomil jsem si, že mě to baví, a měl jsem motivaci učit se češtinu.

Narážel jste ve svém životě na rasistické projevy vůči vaší osobě?
Ano. Třeba ve školce to bylo od dětí. Ale nebylo to hned první den, bylo to až druhý den, protože dětem doma nařídili, aby si se mnou nehrály. Když jsem se jich zeptal, proč si se mnou nechtějí hrát, že prý jsem cikánek. To jsem ještě nevěděl, co to je. Ale paní učitelky tuto situaci zvládly bravurně a už jsem nikdy necítil, že jsem někdo jiný.

Velký problém byl pro mé rodiče, kterým děkuji, že mě dostali na základní školu. Jako nedoslýchavý a navíc romský kluk jsem neměl velkou šanci se dostat na základní školu. Moji rodiče bojovali, nevzdávali se a školu pro mě našli až v polovině srpna. U mých rodičů nepřicházelo v úvahu, abych šel do tehdy zvláštní školy. Byla to paní zástupkyně Jana Texlerová na již bohužel 14 let zrušené ZŠ J. A. Komenského (bývala na Alšově náměstí), která ocenila mé kvality, protože jsem znal všechno, co normální dítě mělo znát u zápisu, a já jsem k tomu ještě uměl romsky, romské písničky a pohádky, ale toto už nikdo jiný nevěděl a bohužel se to ani ve škole neoceňuje. Přitom dvojjazyčnost a žití ve dvou kulturách je škola sama o sobě, člověk se umí přizpůsobit a dívat se na věci z jiných pohledů.

A potom takový největší moment byl, ani ne rasistický projev, ale časté dlouhodobé posmívání se Romům jako lidem druhé kategorie na základní škole a to mě donutilo se nad sebou zamyslet a chtít od sebe víc.

Zmínil jsem se jenom o takových nejsilnějších věcech, jinak musím říci, že v Písku mě zná hodně lidí, a proto se s diskriminací nesetkávám, na rozdíl od ostatních.

Když jsem se přestěhoval do Prahy na kolej, všude jsem cítil, že jsem byl Rom, a já si uvědomil, že tam, kde mě neznají, si to musím vybudovat znovu. Bylo to v drogerii, kde metr ode mě prodavačka stála, abych něco neukradl, bylo to velice ponižující před ostatními lidmi. Také jsem zažil pár odřeknutí vstupu do restaurací, že prý jsem neměl „členskou kartu". Nejhorší moment byl vždycky v autobuse nebo v tramvaji, a to nejen v Praze, ale bohužel i v Písku. Lidé na vás koukají zabijáckými pohledy, abyste si k nim nepřisedli.

Nechci to paušalizovat, protože mezi Čechy mám mnoho přátel, kterých si vážím a mám je upřímně rád. Ale pravda je taková i taková. A také tímto nechci říci, že Romové jsou diskriminovaní chudáci, také si za to mohou sami, ale prosím všechny – neházejte nás do jednoho pytle.

Jak se to stalo, že studujete na Karlově univerzitě v Praze? Jak náročné je studium?
Na Karlově univerzitě studuji, protože se tam studuje romistika. Už coby středoškolák na obchodní akademii jsem byl aktivní, s Prácheňským muzeem jsem spolupracoval na dosud největší výstavě o Romech v jižních Čechách za posledních 25 let a během toho jsem si uvědomil, že bych se chtěl věnovat hlouběji své romské identitě, a také mě velice bavila romština a jiné jazyky. Říkal jsem si, že filozofická fakulta by pro mě byla nejlepší volba. Dostal jsem se tam a jsem rád, že jsem tím prošel, protože to, co Čech se o sobě dozví na základní škole, Rom nemá kde. Romské knihy v knihkupectvích téměř nenajdete, takže jsem se chtěl tomu více věnovat a pochopil jsem to, že když jsem poznával romskou historii a romštinu, pomáhalo to nejen mě, ale i jiným Romům a neromům, kteří lační po těchto informacích, pochopit lépe romskou kulturu. Neříká se nadarmo, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.
Nemohu mluvit za všechny obory, ale co se týče romistiky, tam člověk vůbec nemusí ovládat romštinu, ale musí se ji dobře naučit v prvním ročníku. Jsou tam předměty, které třeba nebyly až tolik snadné, ale pak tam byly takové předměty, které byly velice zajímavé.

Seminář romistiky v Praze je unikátní vědecké pracoviště na celém světě pod vedením profesionálů a znalců z terénu s bohatými zkušenostmi. Lidé si myslí, že se zabýváme sociální prací, vůbec. Studujeme romštinu do hloubky, její lingvistiku, gramatiku, dialekty a věnujeme se kultuře, umění a historii.
Tímto si dovoluji udělat malou reklamu svého oboru, protože romistika se otevírá letos po čtyřech letech, běžně po dvou letech.

Vím, že jste byl také v romských osadách na Slovensku, co jste tam viděl?
Ano, byl jsem několikrát v romských osadách na východním Slovensku, bylo to v rámci různých výzkumů ze školy nebo projektů spolku Miret pod vedením Idy Kelarové, která tam organizovala letní školu Romano drom, jež vrcholila koncerty romských dětí pod doprovodem České filharmonie.

Co jsem viděl v osadách? To není jednoduché říci. Každá romská osada je úplně jiná, tak jako jsou odlišní lidé. V některých osadách jsem viděl naději, že děti se učí a dokonce i studují, i když jsou velice chudobní, snaží se. A v jiných jsem viděl velikou beznaděj, na kterou si vzpomenu i teď, je mi úzko a smutno. Na východním Slovensku ještě dodnes existují osady, ve kterých není elektřina nebo voda, například jedna osada na území bývalého uranového dolu – je tam radioaktivita a nikdo se o lidi a hlavně o děti nezajímá. V další osadě – je to takový ostrůvek, který je odříznutý od vesnice malým potokem, jediným zdrojem pitné vody a s vesnicí není spojený ani mostem, ale dřevěným trámem. Když jsme tam byli, lidé šli do vody, aby nás chytili, kdybychom spadli, protože tam není zábradlí.

Je to jeden veliký problém, ale musí se na to poukazovat. Romové takhle nežijí jen na východním Slovensku, ale 
i v Srbsku, Maďarsku, na Ukrajině, Bulharsku, Rumunsku a dalších zemích Evropy.

Michale, jak jste se dostal 
k Bibli? Ovlivnilo její studium nějak váš život?
K Bibli jsem se dostal až později. Jako desetiletý kluk jsem dostal od babiččiny kamarádky z práce biblické příběhy, které mě velice oslovily. Četl jsem je stále dokola.

A potom na sídlišti Portyč každý pátek probíhala Awana a já jsem se naučil svůj první verš Jan 3, 16 „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." Dostal jsem malý modrý Nový zákon. Ze začátku jsem tomu verši vůbec nerozuměl, 
i když jsem o Ježíši věděl, že byl pro nás ukřižován z domova, a dokonce jsem byl i veden, abych k němu měl úctu a bázeň před ním.

Postupem času, když jsem chodil na náboženství, jsem začal písmu svatému rozumět krok po kroku. Dneska si neumím představit, že bych je neměl, a uvědomuji si, že je nadčasové – má co říci člověku v každé době, situaci a rozpoložení.

Ano, mohu říci, že Bible ovlivnila a pořád ovlivňuje rozhodnutí v různých záležitostech každý den a tím i můj život. Uvědomuji si, jak málo stačí, aby se člověk radoval a byl vděčný a hlavně, že nejsme na všechno sami 
a máme jednoho milujícího Otce, Boha.

Medailonek Michala Mižigára: Je písecký rodák. Vystudoval Obchodní akademii v Písku, nyní dokončuje studium romistiky na filozofické fakultě a vykonává stáž na politickém oddělení Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze. Je dlouhodobým členem spolku Miret, s nímž spolupracuje na kulturně-vzdělávacích projektech, např. na letní škole Romano drom 
a koncertech Čhavorenge a Ida Kelarová s Českou filharmonií, dále spolupracuje se spolkem Slovo 21 na politicko-vzdělávacích projektech pro mladou romskou mládež. Také přednáší a účastní se besed o romské kultuře nejen v České republice.

Michal Mižigár předává štafetu Petře Holasové.