K problematice eutanázie se vyjádřil Petr Hladík, ředitel Diakonie  Českobratrské církve evangelické – střediska Blanka v Písku: „Je to jednoduché, zabít člověka považuji za naprosto nepřípustné. V souvislosti s tímto je však nasnadě se zamyslet nad tím, co to  eutanazie je a co není.

Jelikož jsem ředitelem střediska Diakonie ČCE, které poskytuje službu seniorům, setkávám se se smrtí poměrně často. Medicína se stále zdokonaluje, využívají se nové a nové technologie, které umí udržet člověka při životě. Pro mě je velkou otázkou, zda udržování při životě, bez potřebné kvality života, je tím, co je správné. Domnívám se, že nechat člověka smrtelně nemocného zemřít není eutanazie, pouze přirozený běh života.

Dnešní medicína umožňuje velice kvalitní paliativní péči, kdy jsou na minimum mírněny dopady takového onemocnění, které již nelze vyléčit, zejména se jedná o bolest, která často tato onemocnění doprovází a které se mnozí lidé velmi obávají.

Uvědomuji si, že v naší společnosti je téma smrti tak trochu tabu. Nikdo o ní nechce moc mluvit a často slýchám i rodinné příslušníky, jak naše seniory chlácholí, že budou v pořádku, že je v nemocnici zase dají do kupy, a odpověď devadesátiletých babiček je často taková: „No víš, děvenko, já už se tam (myšleno na věčnost) těším a vím, že už to dlouho nebude trvat a do nemocnice bych radši nešla, tady mám všechno, co potřebuji". Co na to říci?

Začátkem června jsem se zúčastnil stáže ve švýcarském Curychu a zde je jistá forma eutanazie, tzv. pasivní, povolena. Když jsme hovořili s pracovníky, kteří se touto problematikou zabývají, dozvěděli jsme, že probíhá velmi důkladná komunikace s takto nemocným pacientem, rodinou, přáteli, kaplanem a dalšími odborníky, zda dále pokračovat v léčení, nebo je čas na paliativní péči. Další věcí je dříve vyřčené přání, ale to by bylo na další samostatný článek.

Ještě shrnu základní myšlenku, eutanazie je obvykle definována jako usmrcení na žádost. Usmrcení – zabití člověka je nepřípustné, ani sám člověk by si na život sahat neměl, protože si jej sám nedaroval. Na druhou stranu nechat zemřít smrtelně nemocného člověka není eutanazie, ale přirozený proces, kdy každý člověk jednou zemře. Pokud se někdo nechce nechat „uléčit" k smrti, pak by na toto měl mít právo a mělo by být skutečně respektováno „dříve vyslovené přání". Jako příklad uvádím situaci, kdy někdo nechce být oživován (resuscitován) třeba v případě další cévní mozkové příhody a podobně."

Dagmar Švárová, ředitelka SOŠ a SOU Milevsko, kde mají také obor sociální péče, zdůrazňuje, že otázka „ano, či ne" eutanázii, je velmi těžká.  „V obecné poloze člověk řekne asi ano, ale ve chvíli, kdy se to týká vás, vašeho nejbližšího člověka, tak je to velmi těžké rozhodnutí. Nevím, jestli bych uměla u svého nejbližšího člověka říci ano. Chápu to, věřím tomu, že eutanázie je mnohdy vysvobození, ale nevím, jestli bych byla schopná vzít na sebe zodpovědnost a rozhodnout," řekla ředitelka.

Důstojná smrt, asistovaná sebevražda, nebo vražda?

Měli by nevyléčitelně nemocní pacienti získat právo rozhodnout, že už dál nechtějí žít? Z hlediska nejen českého trestního práva je takzvaná eutanazie nedovolená a je posuzována jako vražda. Už před lety se právník Milan Hamerský snažil u zákonodárců najít podporu pro zákon o eutanazii. Neuspěl. Nyní skupina poslanců v čele s Jiřím Zlatuškou (za ANO) na jeho podnět připravila nový návrh zákona, který by ve vymezených případech důstojnou smrt, jak ji autoři nazývají, umožnil. I dnes se však mnozí k těmto návrhům stavějí odmítavě. Obávají se například možného zneužití a mají i další připomínky.