Co se ale dosud neví, je fakt, že v Putimi žil člověk, který v rakouském mocnářství ve švejkovině vynikl, ale do žádného literárního díla nevstoupil. I on, podobně jako Švejk, nachodil při své anabázi za první světové války řadu kilometrů, a to po silnici z Putimi a zpět. Pendloval totiž mezi domovem a vojenskou lékařskou komisí, kde byl vojenskými lékaři vyšetřován.
Dřív než muži oblékli vojenské uniformy, byli vyšetřováni vojenskými lékaři, kteří měli samozřejmě snahu, aby pro císaře pána našli co nejvíce zdravých vojáků a mohli na odvodní doklad k jejich jménu dopsat tauglich – schopen.
Právě tady se začal psát příběh Františka Čecha z Putimi příbuzného Miloslava Uhlíka. „František byl tehdy už ženatý a neviděl důvod, proč by měl dávat život za císaře pána. Vydal se tedy před lékařskou komisi s dobře promyšleným plánem, který byl ovšem velmi riskantní. Kdyby plán nevyšel, mohl mu hrozit i válečný soud a trest zastřelením," popisuje Miloslav Uhlík.
Když František Čech předstoupil před vojenského lékaře, stěžoval si na silné krční bolesti. „Při vyšetření jen těžce sípavě mluvil. Mluvil ale čím dál méně, až nakonec ztratil řeč úplně. Prostě oněměl a odveden nebyl. Po celou válku ale nad ním visel Damoklův meč prozrazení.
nohokrát byl vyšetřován, kontrolován, prošetřován, ale zůstal němý. Musel si osvojit mimiku němých a svému stavu přizpůsobit i celkové chování. Musel na to jistě vynaložit velkou duševní sílu a nepochybně trpěl i strachem z možné chyby," říká Miloslav Uhlík.
Ani sousedé mu situaci neulehčovali, naopak doráželi na něj. Když se mu převrhl vůz a on jen běhal kolem a lomil rukama, dráždili ho, aby jim řekl, co se stalo. „Z chalupy ale moc nevycházel. Jen když se dělala sena a v době žní byl stále na poli. Ale ať byl, kde chtěl, nepromluvil. Po čtyřech letech válka v říjnu 1918 skončila a vojáci se vraceli z fronty a ze zajetí domů. Nepřišli všichni. Do Putimi se nevrátilo čtyřiadvacet chlapců. Někteří se pak vrátili až po mnoha letech ze zajetí," zdůraznil Miloslav Uhlík.
