Známý kontrabasista, baskytarista, hudební producent, skladatel, textař, zpěvák a podnikatel Karel Vágner. Je znám především jako úspěšný kapelník, kdy spolupracoval se zpěvačkou Hanou Zagorovou, s pěveckou dvojicí Petr Kotvald a Stanislav Hložek nebo s kytaristou Lubomírem Brabcem. Zkusil si i roli moderátora, baviče, režiséra či dramaturga.

Už dvakrát unikl smrti. V srpnu 1968 na turné orchestru Karla Duby po Mongolsku jen zázračně přežil těžkou nehodu autobusu. Karel Duba a dva jeho další kolegové zemřeli. Poté Karel Vágner vedl orchestr Evy Pilarové, do které se později zamiloval. Těsně před odletem skupiny na Kubu se ale rozešli. Při návratu do Československa letadlo se členy orchestru havarovalo. Vágner ani Pilarová v letadle nebyli a se smrtí svých hudebních přátel se nikdy nesmířili. Chtělo by se říct, že paní Štěstěna se Karla Vágnera držela zuby nehty.

Po křtu knihy Císařovna fotbalu poskytl Karel Vágner Deníku jižní Čechy následující rozhovor.

Určitě jste už někdy navštívil Písek. Jak na vás toto město zapůsobilo?

Samozřejmě. V Písku jsem byl několikrát. Je to nádherné, historické a řekl bych i poklidné město. My jsme vždycky hráli v místním kulturním domě, kde bývala skvělá atmosféra. Mám odtud takovou úsměvnou vzpomínku. Dneska se už tomu směju, ale tenkrát by to byl hrozný průšvih. Tehdy za mnou přišli dva úžasní jazzmeni a protože neměli zrovna moc práce, požádali mě, jestli bych je nevzal do kapely. Byli to tenorsaxofonista Petr Král a trumpetista Laco Deczi. A když jsme měli hrát první společný koncert právě v Písku, tak Petr Král přišel v roztrhaném svetru. Řekl jsem mu, že takhle to nejde, že v tomhle nemůže na plac, co by tomu řekli lidi. A poslal jsem ho, aby si sehnal něco slušnějšího na sebe. On se pak ztratil, nebyl k sehnání, já už jsem pak nemohl čekat, neboť koncert měl začít. Zahájili jsme znělkou a Petr najednou vyšel na pódium v červené zimní bundě. Někde tam vedle byla módní přehlídka Jitexu a on si tu bundu od někoho půjčil. Oblékl si ji a přišel mezi nás, kdy jsme všichni byli ve smokingu. Jinak musím říct, že v Písku jsme vždycky měli báječné publikum.

V mládí jste se věnoval především atletice a fotbalu. Jak dlouho jste vydržel u těchto sportů?

U atletiky moc dlouho ne, u fotbalu o něco déle. Já jsem původně muziku vůbec nechtěl dělat. Věnoval jsem se sportu a hrozně jsem toužil dostat se na olympiádu. Vyhlédl si mě trenér Otakar Jandera, kterému se říkalo otec Jandera, atletický guru RH Praha. Trénoval jsem u Rudolfa Tomáška, se kterým se dodnes stýkáme. Já ho měl jako trenéra velice rád, tenkrát byl u nás jednička ve skoku o tyči. Byl to právě on, kdo přivezl do tehdejšího Československa první laminátové tyče. V době, kdy jsem měl jít na vojnu, jsem měl volbu - zůstat v RH Praha nebo odejít do Dukly Tábor. Ta byla tenkrát takovou farmou pražské Dukly. Jsem vyučený nástrojař, utrpěl jsem však pracovní úraz, rámová pila mně málem uřízla ruku. No a po tomto úrazu jsem ukončil sportovní kariéru. Nakonec jsem sloužil ve Šťáhlavech v muničním skladu, odkud jsem docházel k jednomu panu profesorovi, který mě připravil pro následné studium na Pražské konzervatoři. Právě na vojně jsem začal hrát na kontrabas, což mě vlastně přivedlo k hudbě. Po vojně jsem ještě krátce skákal o tyči za Slavii Plzeň. Už jsem méně trénoval, ale na nižší soutěž to stačilo.

Jarošovské hřiště se stalo dějištěm natáčení reklamního spotu.
Na trávníku v Jarošově se proháněli Panenka a Vágner. Natáčeli spot pro likérku

Takže sport a muzika nešly spolu dohromady?

Oboje nešlo dohromady. Při hře na kontrabas jsem potřeboval mít absolutně volné zápěstí kvůli smyčci a při sportu jsem si ho bandážoval. Prostě to takhle dál nešlo. Odešel jsem od sportu a věnoval se pouze kontrabasu.

Před několika dny jsme vzpomněli stoleté výročí od narození manželů Zátopkových. Setkal jste se někdy s nimi?

S Emilem Zátopkem jsem se nikdy nesetkal, ale s paní Danou docela často, protože jednou jsem se dostal zásluhou televizního sportovního komentátora Štěpána Škorpila na Ples olympioniků ve Žlutých lázních. Tam jsme poseděli se známými sportovci a musím říct, že to bylo velice příjemné setkání. Paní Zátopková chodila na tyto akce až do konce svého života a já jsem si ji nesmírně vážil. Byla to báječná žena.

Co říkáte současné české atletice?

Je mi z toho trochu smutno. Navíc skončila se svou kariérou oštěpařka Barbora Špotáková, což je velká škoda. Jenomže věk nikdo nezastaví. Já jsem dostal od Barbory dvě vstupenky na srpnové atletické mistrovství Evropy v Mnichově, byl jsem tam a držel palce, aby šampionát pro ni dobře dopadl. A povedlo se, získala bronzovou medaili, za kterou byla velice ráda. Mám s ní krásnou fotografii ze společné snídaně s medailí. Ještě tam za námi dorazil Aleš Háma a jeden můj dobrý kamarád. Já jsem Báře strašně fandil a jsem rád, že ve svém posledním velkém závodě kariéry vybojovala medaili.

Jste nejlepším střelcem fotbalového týmu Amfora, tvořeným známými umělci a sportovci, který by měl v roce 2024 po padesátileté činnosti skončit. Co tomu říkáte?

Nechci se chlubit, ale za Amforu (AMatérské FOtbalové RArity) jsem vstřelil 278 gólů, za mnou jsou Vladimír Hruška s 277 brankami, dále Roman Skamene se 168 trefami, Jan Rosák skóroval ve 138 případech a následují další. Já jsem hrál vždycky vepředu uprostřed, zleva Vláďa Hruška a zprava František Veselý, za námi to většinou jistili Antonín Panenka, Karol Dobiaš nebo Přemysl Bičovský, takže góly jsem dával poměrně lehce. V Amfoře jsem hrál od roku 1987. První utkání jsem odehrál na Dobříši, tam jsem se dokonce seznámil s Vláďou Hruškou, který se pak stal mým nejlepším kamarádem. Ten mi v tom zápase přihrál na tři góly. To byl z mé strany dobrý úvod. Před několika lety jsem v mužstvu skončil, stejně tak i Vláďa Hruška, a abych byl upřímný, výsledky Amfory už nesleduji. A že by měla za dva roky skončit, to nevím.

Které země jste s Amforou procestovali?

Musím říct, že jsme s Amforou procestovali celý svět. S fotbalem jsme navštívili i takové země, jako jsou Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, celou jižní Ameriku, severní Ameriku, hráli jsme v Indonésii, nádherné to bylo v Brazílii, Peru, v Kostarice, ale i v dalších zemích.

První den výlovu Rožmberka přilákal davy lidí.
VIDEO: Rybáři zahájili výlov Rožmberka, zájem návštěvníků byl první den obrovský

Hrál jste fotbal v Brazílii, to se každému jen tak nepoštěstí…

To je pravda. Hrál jsme tam s Amforou proti staré gardě Botafoga. Na letiště nás přišel přivítat spoluhráč Pelého z brazilského národního týmu, Jairzinho. Člověk tam běhal po travnatém hřišti s velkou úctou. Pamatuji si, že jsme tam vstřelili nádherný gól. Tonda Panenka měl z Bohemians nacvičeno s Vláďou Hruškou, že mu poslal centr na velké vápno a on hned z první napálil míč do horního růžku branky. To tleskali i Brazilci.

Jste příznivcem pražské Slavie. Jak hodnotíte její výkony v letošní ligové sezoně?

Je to jako na houpačce, jednou nahoře, pak zase dole. Chybí tam hráč - dravec, jako byl Milan Škoda nebo je v národním týmu Patrik Schick. Není tam v útoku fotbalista, kterého by se soupeři báli. Mít Lewandowského nebo Ronalda, tak by to bylo jiné. Minulý ligový zápas v Plzni týmu Slavie nevyšel, jeho vývoj i výsledek ovlivnilo brzké vyloučení Santose, které bylo, podle mého názoru, dost přísné.

Věříte tomu, že Slavia bude hrát o ligový titul?

Určitě. Tahle menší krize nemůže trvat dlouho. Já věřím, že se mužstvo brzy vzchopí a opět se poveze na vítězné vlně. Až budeme hrát s Plzní na jaře na domácím hřišti, tak jí porážku oplatíme. Na druhou stranu, mně se hra Plzně líbí. Vždycky jsem obdivoval Pilaře, je to velký bojovník a dříč.

Přejděme na jiné téma. Jste neodmyslitelně spjatý s pěveckou kariérou nedávno zesnulé Hany Zagorové a byl jste jejím velkým přítelem. Jak na ni vzpomínáte?

Víte, v tuto chvíli ještě nemám na to bavit se o tom. Navždy ve mně zůstane kousek její duše, protože jsme byli celoživotními kamarády, padesát let, a to je dlouhá doba. Velcí přátelé byli i naši partneři. Respektovali jsme jeden druhého. Když se jeden z nás dostal do nějaké těžké životní situace, tak Hanka volala mě, nebo já volal jí. Je to teď pro mě těžké období, uvědomuji si, že už si s ní nikdy nepodám ruku, že jí nemohu zatelefonovat. Musím se z toho nějak vyhrabat a zvyknout si na to, že už není mezi námi. Moc mně to ale nejde.

Papučový den v Písku.
Kamenný most a okolí zaplnily papuče. Akce podpořila hospicovou péči

Které písničky v jejím podání jste měl nejradši?

Všechny. Hanka byla osobitá zpěvačka. Měl jsem rád písničky, ke kterým jsem napsal svoje texty. Jí se dalo věřit, co zpívá. Hanka byla, co do výběru textů, precizní. Opravy textů nechtěla dělat, nechávala to na mně, a byla v tomto směru nekompromisní. Měla svoji představu a ve výsledku to bylo vidět. Složil jsem pro ni písničku Hej, mistře basu, který se stal hitem, stejně jako Duhová víla. No a obrovský úspěch měla písnička Holky z naší školky, kterou nazpívali Petr Kotvald se Standou Hložkem.

A které písničky byly diváky nejvíce žádané?

Na to je těžké odpovědět. Já jsem většinu písniček, které se v poslední době hrály, osobně vybíral. Všechny to byly šlágry. Hanka si vybírala svoje oblíbené jako Maluj zase obrázky, Žízeň po životě a jiné. Někteří lidé o ní říkali, že si vytvořila vlastní hudební kategorii - beatový šanson, nebo také intimní šanson.

Víte co, já myslím, že už jsme si toho řekli dost. Pro mě je těžké, měsíc po jejím odchodu do pěveckého nebe, o Hance hovořit. Často na ni myslím a bolest v srdci přetrvává. Tak snad zase příště…

František Bořánek