„Bral jsem to jako dobrodružství, vůbec mě nenapadlo, že rodiče nepřežijí. Představoval jsem si, že po válce normálně přijdu domů, obejmeme se a bude všechno jako dříve,“ říká Asaf Auerbach, jedno ze stovek dětí, které zachránil před smrtí v plynových komorách sir Nicolas Winton.

Auerbach odjel vlakem do Anglie 18. července 1939. Jeho rodiče během války zahynuli v Osvětimi. „Zůstalo mi po nich jen jméno, proto jsem si ho nezměnil, i když mnozí ostatní Židé si jména počešťovali, a má manželka si to přála,“ vzpomíná Auerbach.

V Anglii strávil šest let, proto neviděl nic z hrůz pronásledování Židů v kontinentální Evropě. Říká, že to, že zrovna on přežil, byla nejen zásluha Nicolase Wintona a jeho spolupracovníků, ale i náhoda.

„Samotný čin Wintona byl ovlivněn náhodou,“ tvrdí na besedě v písecké Sladovně třiaosmdesátiletý Auerbach. „A nerad mluvím o sobě, tak chci říct, co mě tak fascinuje na osobnosti Nicolase Wintona,“ vypráví Auerbach.

Mohl se starat o sebe

Winton byl v roce 1938 svobodný mladý muž, který dobře vydělával na burze a nemusel se vůbec starat o osud Židů v Československu. „Miloval sport a předpokládám, že i ženy. Měl dost peněz, takže mohl v klidu jet lyžovat do Švýcarska, což tehdy nebylo běžné. Jeho kamarád mu poslal pozvání, aby se cestou do Švýcarska zastavil v Praze, aby viděl, jak to tady vypadalo po Mnichovské dohodě. Právě ten jeho přítel pracoval v humanitární organizaci, která pomáhala uprchlíkům,“ vypráví klidně Auerbach, který po válce vystudoval statistiku.

„Na konci návštěvy mu ten kamarád řekl: Hitler se nezastaví před ničím a určitě vtrhne i do zbytků Československa. Pak tady bude mnoho dětí ohrožených na životě. Tehdy bylo po Křišťálové noci, atmosféra byla napjatá. Winton si řekl, že to zkusí, a získal kontakt na lidi, kteří by o odvezení dětí do Anglie měli zájem,“ vysvětluje Auerbach.

Nicolas Winton nakonec zachránil 669 dětí, ale nebyl to vůbec jednoduchý proces. Musel přesvědčit rodiče, aby poslali malé děti do neznámé ciziny k neznámým lidem, musel najít náhradní rodiče v Anglii, kteří si vzali dítě jen podle fotografie v albu, a také zaplatit kauci 50 liber za dítě. To pro případ, že by dítě bylo nesnesitelné a Anglie ho musela deportovat.

„Winton nejdříve šel za výborem, který se zabýval zachraňováním židovských dětí z okupované Evropy, a dal jim seznam, který pořídil v Praze. A oni mu řekli, že je jim líto, ale mají už tolik práce, že mu nepomohou, ať se o děti postará sám. Stál před velkým dilematem, 99,9 procenta lidí by si řeklo, a přiznám se, že uvažuji také tak, že mají dost starostí sami se sebou. A on udělal něco výjimečného, začal organizovat transporty,“ vzpomíná na dobu před válkou Asaf Auerbach, který se narodil a do dvou let žil v Palestině, kde jeho rodiče pracovali v kibucu.

„Založil výbor, jehož jediným členem byl on sám, nechal si natisknout dopisní papíry a šel na ministerstvo, kde mu řekli, že pokud sežene lidi, kteří se o děti postarají, a ještě zaplatí onu kauci 50 liber, není problém. Je vidět, že to nebylo jen jeho dílo, bylo tam mnoho článků, a všechny musely spolupracovat, jinak by se to nepovedlo. U Němců našel také pochopení, protože oni si představovali, že Židy vystěhují. Tehdy o nějakém hromadném vyvražďování ještě nikdo nemluvil,“ vysvětluje Auerbach. On sám se v Anglii rychle zabydlel, naučil se stejně jako ostatní Wintonovy děti řeč tak, že nikdo nepoznal, že nejsou Angličané.

„Mnohem horší než odjezd byl návrat. Při odjezdu z Prahy jsme se s rodiči loučili důstojně, bral jsem to jako výlet, bylo mi jedenáct a jel jsem do Anglie. Kterému dítěti z Československa se to povedlo?“ vzpomíná Asaf Auerbach, který žil po návratu několik let u své tety.

Morální dilema

O Wintona a jeho misi se stále zajímá. Návštěvníkům besedy nabídl také další morální dilema, které ale nezažil na vlastní kůži. „Viděl jsem to ve filmu Do cizí náruče. Jedna dívka, tehdy už ve věku přes osmdesát let, vyprávěla, jak ji tatínek odvedl do transportu na nádraží v Berlíně. Nechtěl ji pustit, nakonec nastoupila. Ukázal jí, že má stáhnout okno, chytil ji za ruku. Vlak se dal do pohybu, řekl jí, aby mu podala i druhou ruku. Jak se vlak rozjel, vytáhl ji z okna. Nedokázal se se svou dcerou rozloučit,“ vypráví Auerbach.

„Ona prošla několika koncentračními tábory, přežila, její otec pochopitelně ne, protože už to byl starší pán. Tak si říkám, co asi její otec prožíval, když procházel koncentráky a říkal si, že dceru mohl zachránit, a místo toho se stal neúmyslně vlastně vrahem vlastního dítěte. Muselo to být pro něj dost strašné,“ poznamenává Auerbach.

Ačkoliv jeho rodina zahynula, dokázal se vzpamatovat a žít běžný život. „V noci se nebudím strachy, myslím si, a pochopitelně mohu mluvit jen za sebe, že člověk se s tím časem vyrovná. I když to, že lidé hynuli v plynových komorách, jsem dosud nedokázal pochopit,“ dodává Aerbach.

Besedu uspořádala Česká křesťanská akademie Písek u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu, který připadá právě na pátek.