Určitě to není náhoda, že akademický malíř Dalibor Říhánek se chystá pokřtít svoji monografii, ke které  odborný text napsal Jaromír Procházka, právě v rámci slavnosti  Dotkni se Písku. Křest  spojený s autogramiádou obou autorů se koná v pátek 8. června  od 17.30 hodin na nádvoří Prácheňského muzea v Písku.

Dalibor Říhánek je sice rodákem z Plzně, ale od roku 1990 trvale žije a tvoří v Písku. Město na Otavě mu přirostlo k srdci, našel tu chápavou a milující manželku a jejich největší společnou radostí jsou  vnučka Eliška a vnuk Alexandr.

Vřelý vztah k Písku  má kořeny už v Daliborově dětství,  od  svých devíti let trávil prázdniny u svého strýce  Vojtěcha, amatérského výtvarníka, v písecké čtvrti Svatý Václav. V této krásné a poklidné části Písku u řeky Otavy žije už léta  se svou rodinou a má zde i ateliér.

Tady je určitě na místě připomenout, že k jeho přípravě na budoucí tvorbu významně přispěly pracovní návštěvy uznávaného píseckého malíře Františka Romana Dragouna. Právě tady se seznámil se základy malířského řemesla, především s kresbou a prací s výtvarnou hmotou.

Umělec je absolventem  keramické školy v Bechyni a Akademie výtvarných umění v Praze, kde studoval figurální a krajinářskou malbu u profesora Františka Jiroudka. Má za sebou také stipendijní pobyt na Accademii di belle Arti v Římě.  Z ročního pobytu  na Apeninském poloostrově se nemohl vrátit nedotčen  díly italských mistrů, od Giotta přes Michelangela až po současníky, jakými jsou  Emilio Greco, Renato Guttuso  nebo Giacomo Manzú.
Vedle malby a grafiky se věnuje  také textilnímu výtvarnictví, keramice, skleněným nebo kamenným mozaikám.

„Od školy dělám stále to stejné – zátiší, krajinu, portrét a akt. Jde  mi především o kvalitní řemeslo, kvalitní kresbu," řekl v jednom z rozhovorů ke své tvorbě Dalibor Říhánek.

Po dvouletém působení v Armádním výtvarném studiu, kde si Dalibor Říhánek  „odkroutil" základní  vojenskou službu a získal významná ocenění v různých soutěžích a výtvarných akcích, se pustil do tématu ateliérů. Galerista a historik výtvarného umění Jaromír Procházka  za vrchol této etapy označuje cyklus Léto Koupání na Otavě z roku 1973.

O několik let později se do centra zájmu malíře dostal ženský akt. „Námět studoval ve vztahu  k výtvarné formě Zelená drapérie. Mimo zachycení psychického stavu modelu se Říhánek zabýval formovými a kompozičními možnostmi barvy," uvedl Jaromír Procházka.

Ostatně  ženy jsou častým motivem  tvorby Dalibora Říhánka dodnes a zachycuje je  v různých podobách jejich vývoje. Sám malíř na otázku, proč často maluje akty, odpověděl: „Myslím, že namalovat ženský akt je jedna z nejtěžších malířských disciplín. Cítím nahou ženu jako prazáklad všech tvarů a jako nikdy nekončící drama. Nechci ztratit nic z magické erotické přitažlivosti tvarů ženského těla. Ale pochopitelně cítím  éros jako zdroj všech lidských energií. Žena plodí neustále život."

Když připomínáme sedmdesátá léta minulého století v Říhánkově tvorbě, nelze vynechat začínající spolupráci s jeho budoucí manželkou Miloslavou Stumpfovou. V té době se začal více věnovat  uměleckému řemeslu. Právě z této doby pochází monumentální tapisérie  pro firmu Hell v Kielu.

Výčet Říhánkovy tvorby by zabral hodně místa, ale nelze vynechat téma koní a prostředí dostihů. K nejznámějším patří jeho plátno Před dostihem. Prostředí  „koňařů" mu učarovalo už v mládí a  má mezi  lidmi kolem koní a dostihů hodně přátel.

Od koní nebylo daleko k cirkusu. K tomuto tématu vznikl v devadesátých letech minulého století  rozsáhlý cyklus kreseb, maleb a grafik, připomeňme obrazy Polykač mečů, Slon v manéži nebo Šapitó.

Dalibor Říhánek má za sebou desítky  samostatných výstav po celé republice – od té první v Malé galerii v Praze, přes Písek, Tábor, Mělník, několikrát Prahu až po mezinárodní plenér na Sardinii nebo výstavu ve Frankfurtu.  Jeho díla, především  gobelíny, skleněné vitráže, plátna, malby na hedvábí, skleněné mozaiky a tapisérie zdobí veřejné budovy i soukromé domy. Na některých se z oblasti textilní tvorby podílela také jeho žena Miroslava.

Dalibor Říhánek je nejen vynikajícím výtvarníkem, ale také úspěšným pedagogem. Svědčí o tom jeho  několikaleté působení na Střední soukromé výtvarné škole v Písku, kde vyučoval kresbu, malbu, dějiny umění a textilní techniky.