Na našem trhu s uměním chybí mecenáši, říká Iva Petrová

Pamatujete se ještě na svůj vůbec první obrázek?
Rozumíme-li tím nějaké dílo, které bylo vzápětí zavěšeno na stěnu, pak bych za takové své první skutečné obrázky mohla považovat akvarely, kterými jsem se hodně zabývala v polovině 80. let. Byly inspirovány působivou návštěvou u akademického malíře Miroslava Konráda. A několik z nich mám ještě dnes pověšených v bytě.

Ještě do čtvrtka 14. května se zájemci o výtvarné umění mohou seznámit s vaší tvorbou v Husitském muzeu v Táboře. Co tady konkrétně vystavujete?
Jedná se o čtvrtou výstavu SYNOČÁR od jejich vzniku v roce 2010. Obsahuje tentokrát pouze dvacet pláten, z toho pět fungl nových, která zatím nebyla nikde vystavena. Prostory galerie táborského Husitského muzea jsou poměrně komorní, proto tento počet obrazů a ne vyšší. Ono jich je totiž k dnešku namalováno již 32. Dlužno ještě připojit, že 16 z nich je prodáno, a tak i na výstavu do Tábora jsem si musela čtyři obrazy vypůjčit od nových majitelů.

Cyklus vašich obrazů má trochu neobvyklý název SYNOČÁRY. Proč?
Dokonale vystihuje obsah obrazů, které maluji již pět let, vedena touhou přivést na světlo světa kompozice z čar, které syn Adámek začal kreslit ve svých pěti letech. Autorem názvu, po mém soudu geniálního, je Adamův tatínek.

Připravujete nějakou další výstavu?
Tento rok vystavím ještě část obrazů v kavárně Vykulená sova na třídě Národní svobody v Písku. Zahájení se uskuteční 27. května a s ohledem na poměrně komplikovaný prostor s klenbami zde budu prezentovat pouze sedm, maximálně osm pláten. Adámkovy kresby budou k nahlédnutí v přiloženém katalogu, který bude hostům kavárny k dispozici. Na tuto výstavu naváže ještě jedna v podobném duchu, a to v nedávno vzniklé Vinotéce-Galerii na Žižkově ulici 
v Písku. Ta by se měla zahájit 1. září. Obě výstavy potrvají zhruba měsíc a půl. Kromě těchto dvou výstav neplánuji v dohledné době zatím žádnou další.

Na čem nyní pracujete?
V těchto dnech se plně věnuji restaurování, jakkoli hned po zahájení výstavy v Táboře jsem namalovala další obraz z cyklu SYNOČÁR. Již v loňském roce jsem započala s restaurátorskými pracemi na poměrně ojedinělém cyklu šesti deskových obrazů ze sbírek Prácheňského muzea. Původně obsahoval patrně větší počet desek, ale tato skutečnost je pouhým odhadem. Malby s vyobrazením výjevů ze života Panny Marie jsou datovány do první poloviny 17. století a odborníky z řad historiků jsou označovány za unikátní svého druhu.
Minulý rok jsem restaurovala první z nich a v tomto okamžiku mám o malířský stojan opřený obraz druhý. Právě pracuji na retuších poté, co jsem sejmula přemalby a provedla řadu dalších kroků vedoucích k odstranění defektů a poškození způsobených nejen přirozeným stárnutím. Většina rozměrných deskových obrazů se nachází v havarijním stavu, v mnoha případech je barevná vrstva uvolněná od dřevěné podložky, a tak je nanejvýš žádoucí, aby se tato krásná díla zachránila a uvedla do podoby, která bude co nejvěrnější té původní. V tomto roce bych ráda stihla zrestaurovat ještě třetí v pořadí.

Co u vás převažuje – malování, nebo restaurování? Připomeňte některá restaurovaná díla.
Mám pocit, že obojímu se věnuji úplně stejnou měrou. Střídám obě činnosti a domnívám se, že jsem dosáhla v tomto dokonalé rovnováhy. Obojí mne nesmírně obohacuje a naplňuje nevýslovnou radostí a zároveň jsem šťastná, že si mohu od jednoho „odpočinout" při druhém. Termínem odpočinout nemyslím skutečný odpočinek, který nutně musí nastoupit po únavě. Je tím míněno, že každá z činností přináší jiné přístupy a já si je mileráda prostřídávám. Domalovávám-li obraz, už se těším na restaurování a obráceně.

A restaurovaná díla poslední doby?
Musím se pochlubit jistým objevem z počátku minulého roku. Dostala jsem poměrně vzácnou sbírku obrazů k restaurování od jistého mladého muže. Bylo to dědictví po babičce a jako bankovní úředník neměl pán vůbec ponětí, co jeho sbírka obsahuje. Jeden z obrazů, na němž byla sotva patrná malba, jak byl znečištěn, dělal na mne od počátku dojem, že půjde o velikou vzácnost. To je takový slovy neuchopitelný pocit…obraz ke mně promlouvá a já v tu chvíli nějak vím… Ovšem toto nestačí, je potřeba skutečnost prokázat. A v tomto případě šlo, a vyvinula jsem pro to až detektivní úsilí, o významného vlámského mistra ze 17. století. Tak toto jsou velké radosti a to nejen pro mne. Dále mohu jmenovat šest pláten malíře Václava Šebele, jehož obsáhlá výstava právě skončila v galerii Prácheňského muzea v Písku. A úplně čerstvě jsem dorestaurovala krásnou plastiku Příbramské Madonky ze soukromé sbírky. Mohla bych jmenovat dlouho, ale toto jako nepatrný zlomek jistě postačí.

Dá se v dnešní době uměním uživit?
Osobně se domnívám, že uměním se dalo ve všech dobách živit dosti problematicky. Tu je na místě stará pravda o povolaných a vyvolených. Celá písemně doložená historie se hemží příběhy o chudobou strádajících umělcích, o bytostech zatracovaných a zneuznaných, na nichž a jejich dílech se ovšem v nejednom případě zcela paradoxně dnes vydělávají astronomické sumy při aukcích a obchodech s uměním. On vůbec „svět umění" je po mém soudu naprosto absurdní a částky, které v něm dosti nepochopitelně kolikrát rostou do závratných výšek, se prostému rozumu často vzpírají. Mám dojem, že pro umělce je naprosto zásadní a klíčové, aby „někdo významný" o jeho díle na patřičném místě vyhlásil, že je cenné, a pak už to jde samo. Takové dílo je hned prodejné a galeristé se přetahují o jeho vystavování. Na druhé straně je celá armáda nadaných a šikovných autorů, kteří nemají toto štěstí v podobě „významné osoby", a ti se živí všelijak.
Myslím také, že absence mecenášů na našem trhu s uměním je smutnou skutečností. Již v dávnější minulosti nakupovali přece banky, pojišťovny a další bohatí podnikatelé díla kdejakých slibných a tou dobou často ještě neznámých autorů, čímž bylo pomoženo jejich živobytí.
Tento fenomén se, pokud je mi známo, v našich končinách zcela vytratil. Vypadá to, že vám přímou odpověď na přímou otázku, dá-li se 
v dnešní době uživit uměním, asi nedám. Někomu se to daří a jinému ne, a tak tomu bylo a asi vždy bude.

Jaké jsou v současnosti podmínky pro umělce, pokud jde o legislativu, možnost stáží i v zahraničí, pomoc při organizování výstav? Jaké výhody (nevýhody) mají umělci žijící a tvořící v Praze ve srovnání s těmi regionálními?
Necítím se vůbec kompetentní na tento dotaz odpovědět. Domnívám se ale, že v tomto svobodném prostoru mají umělci mnoho možností, mají-li na to prostředky. Vystavovat může každý, má-li ovšem na to. Ve většině komerčních a soukromých galerií si musí umělec zaplatit pronájem prostor a nebývá to malá částka. Bez poplatků se vystavuje asi jen v muzejích, státních institucích, foyer divadel a kin, v kavárnách, a tak podobně. A co se výhod pražských oproti regionálním týče, tady si myslím, že žádné nejsou. Myslím, že záleží na jednotlivci, jak se umí v onom světě umění pohybovat, jak je podnikavý a schopný být i sám sobě managerem, a že je lhostejno, ve kterém koutě země žije.

Konkrétně v Písku stačí současné výstavní prostory pro prezentaci regionálních tvůrců včetně amatérů?
Zde bych se s dovolením také vzdala nároku na nějakou fundovanou odpověď. Osobně si myslím, že postačuje a že se v Písku dává regionálním výtvarníkům odpovídající prostor k prezentaci jejich děl.

Pro vás byl zřejmě největší inspirací tehdy pětiletý syn. Co dnes dělá? Tíhne k výtvarnému umění nebo má úplně jiné zájmy?
Adam k výtvarnému umění netíhl snad ani vteřinu svého dosavadního života a jeho kresby vznikaly opravdu zcela bezděčně a dá se říci, že i proti jeho vědomé vůli. Od deseti let svého věku, a bude mu v létě třináct, už nenakreslil ani čárku. Zdá se, že přestal být „přijímačem" pro onu nedefinovatelnou energii, která ho cyklicky nutila převést na papír „šifru" v podobě kresby. Kamarád fotograf Jan Vávra pokládá Adamovy kresby za jistý ekvivalent kruhů v obilí. Je to prostě záhada.
Ale zpět k otázce. Adam hraje stále fotbal s prozatímní touhou věnovat se mu celý život, a počítačové hry. To druhé mne dovádí do stavů hlubokého smutku, ale 
v tomto nebudu asi jediný rodič na světě. Zůstává však pro mne inspirací stále, neboť ještě jsem nenamalovala všechno, co přinesl na svět 
v kresbách. Stále mám co malovat a až mi dojdou kresby, vrhnu se na malování z jiného zdroje, svého.