V závodě na jednu míli (1,6 km) nejprestižnější kategorie originálních vysokých kol nenašel přemožitele. Navázal tak na loňský titul známého propagátora vysokých kol Josefa Zimovčáka.
Vítězství však přeci jen předcházela tvrdá dřina v sedle vysokého kola. I na trénink si Pavel Rybařík půjčil 120 let starý závodní originál kola Kohout z Muzea Nové Hrady
u Chrudimi. „Jezdil jsem na něm tři týdny a musím říct, že jsem z něj měl respekt. Celkem jsem v přípravě na svém vysokém kole najel patnáct set dva tisíce kilometrů a v sedle se cítím úplně jistě, ale na originálu to bylo něco jiného," podotýká Pavel Rybařík. Druhé místo obsadil v závodě Tomáš Kotrba z Milevska, který byl ještě třetí ve stejně dlouhém závodě replik.

Tomáš Kotrba zůstal v závodě za Pavlem Rybaříkem. V závodě replik byl třetí. „S umístěním jsem moc spokojený. Já jezdím jen příležitostně, letos jsem na kole seděl dvakrát třikrát. Na originálu, na němž jsem byl druhý, dokonce poprvé pouze den před závodem," podotkl Tomáš Kotrba.

„Všichni zaslouží velkou pochvalu a obdiv, dovolím si vyzdvihnout pouze Pavla Rybaříka z Písku, díky němuž putovní pohár pro vítěze na originálu vysokého kola po Jožkovi Zimovčákovi zůstane další rok v českých rukou," uvedl předseda Obnovené české ústřední jednoty velocipedistů Jiří Fiala.

Na rozhovor dorazil čerstvý mistr světa v závodě na vysokém kole na klasickém silničním bicyklu. „Od podzimu jsem jezdil na vysokém kole a silničku jsem dal dohromady teprve minulý týden," říká sedmapadesátiletý dispečer autobusové dopravy Pavel Rybařík z Písku.

Ve finále kategorie originálních vysokých kol 34. mistrovství světa v maďarském Tiszakécske za sebou nechal všech pět soupeřů. „Kdyby byl v Maďarsku Josef Zimovčák, asi bych prohrál, ale nedal bych mu to zadarmo. On je závodník každým coulem," zdůrazňuje Pavel Rybařík. Startoval v kategorii originálních kol, tedy bicyklů vyrobených před rokem 1900. Jeho kolega z KVKM Jistebnice Tomáš Kotrba z Milevska skončil druhý a v závodě replik třetí.

Sehnat přes sto let staré vysoké kolo, na kterém chcete ještě jet závod, asi není jednoduché, že?
V Prácheňském muzeu mají, myslím, tři kola, ale jsou nepojízdná. Bicykl Kohout je nádherné polozávodní kolo, které mi půjčil kamarád Jiří Uhlíř z Muzea Nové Hrady u Chrudimi. Věřil mi, že ho nerozbiju a nikdo mi ho neukradne. Na kole jsem totiž ještě tři týdny trénoval. Měl jsem z toho velký respekt.

Jak jste se k jízdě na vysokém kole dostal?
Jezdívali jsme na historických kolech při různých akcích. Pak se nám dostalo do ruky vysoké kolo profesora Pavla Pafka, bylo v Milevsku v opravě. S dovolením majitele jsme si zkoušeli jízdu a nešlo nám to. Nakonec jsme to zvládli a s Jaroslavem Kotrbou a Václavem Dolejším založili klub.

A koupili jste si kola…

Ne, napadlo nás, že si je vyrobíme. Koupit se samozřejmě dají, ale cena se pohybuje od šedesáti do 120 tisíc korun. Na to, že jsme o tom moc nevěděli, by to byla investice trochu neuvážená. A to se bavíme o replikách, cenu originálu, na kterém jsem jel závod, si netroufnu vůbec odhadnout.

Jeli jste do Maďarska s medailovými ambicemi?

Ano. Na mistrovství jsme se byli podívat už loni, tehdy se konalo ve Veselí nad Moravou. Už tam se nám v replikách podařilo zabodovat, takže letos jsme si sehnali ještě dvě originální kola a vyrazili do Maďarska vyhrát.

Celý rozhovor čtěte v pondělním (21. 7.) Píseckém deníku.