Mají společné nejen jméno, ale i jeden velký celoživotní koníček – hasičinu. Václav Šupitar st. (50) a Václav Šupitar ml. (18) z Milenovic jsou členy místního sboru dobrovolných hasičů. Otec se navíc jako hasič i živí. „Je to můj osud," říká Václav Šupitar st.

Hasičina baví nejen mužskou část rodiny. „Mamka je také u hasičů a sestra byla donedávna také, dokud ji neodtrhla práce," zmínil Václav Šupitar ml.

Sdílíte lásku k hasičině. Jaká je její tradice ve vaší rodině a kdy jste se rozhodli do sboru vstoupit?
Václav Šupitar st.: Milenovický sbor vznikl v roce 1902 a můj praděd byl jeho zakládajícím členem. Po něm pokračoval můj děda, oba byli funkcionáři sboru a zároveň  i kronikáři. Určitě se tento koníček v naší rodině dědil, akorát můj otec se do této činnosti nezapojil, jelikož zemřel tragicky docela mladý.
Já jsem však odmalička ke sboru hodně tíhl. Z okna svého domu jsem viděl na hasičskou zbrojnici, takže když se něco dělo, vždycky jsem měl o to velký zájem. Babička mě brávala na hasiče do Písku i do Budějovic. Ke sboru jsem vstoupil už jako dítě, asi jako čtyřiadvacetiletý jsem se stal velitelem v Milenovicích a v této funkci jsem dodneška.
Přestože jsem po vojně pracoval deset let v zemědělství, vždycky mě hasičina hodně zajímala. Asi v jednatřiceti letech jsem se dostal   k hasičskému záchrannému sboru, takže se mi můj koníček stal i povoláním. Je to asi můj osud.

Václav Šupitar ml.: Já jsem hasič také odmala. Jako úplně malé dítě mě tedy spíš lákaly železnice, vláčky a tak, ale od šesti let jsem se začal zajímat o hasiče. Můj táta a další členové sboru založili dětské družstvo a od té doby mě to začalo táhnout k hasičině. Teď máme tým, který běhá, soutěží a vítězí. Zatím se zaměřuju hlavně na požární sport a i do budoucna mám rozhodně v plánu pokračovat v rodinné tradici.

Kam sahá historie mladých hasičů v Milenovicích?
Václav Šupitar st.: Vždycky jsme mladé hasiče měli. Od 70. let ale byla spíš krize, přišel celkově útlum v činnosti. Když pak dospěla moje generace, začalo se to zase pomalu zvedat. Přestavěli jsme svépomocí požární zbrojnici a začali jsme se více věnovat     i soutěžní činnosti, která tady předtím nebyla. Snažili jsme se sehnat co nejlepší techniku a vybavit hasiče, aby byli dobrými pomocníky i pro obec a její okolí.
Potom, někdy po roce 1989, nás napadlo, že bychom mohli založit oddíl mladých hasičů. Udělali jsme nábor v protivínské základní škole a získali jsme asi 25 dětí včetně mého syna a dětí mých vrstevníků. Jezdili jsme s nimi na tábory, soutěžili, postupem času se z přípravky stali mladší žáci, pak starší žáci a dnes už jsou z nich dorostenci, kteří loni dokonce postoupili na mistrovství České republiky. Tím se splnil náš sen dostat se až na nejvyšší soutěž u nás.

Máte v Milenovicích dostatek mladých, kteří udrží tradici dobrovolných hasičů?
Václav Šupitar st.: Určitě je pořád z čeho brát. Zase nám dorůstají nové děti a oddílu se věnujeme dál. Máme dětičky v přípravce, v mladších i starších žácích. Sjíždějí se u nás i děti z okolí, z Protivína, z Krče a tak.

Soutěží za váš sbor jen děti, nebo máte i družstva dospělých?
Václav Šupitar st.: V současné době máme družstvo dorostenců, mužů, žen a na pár soutěží vyjíždí i senioři, za které si i já rád zaběhám.
Václav Šupitar ml.: Já soutěžím na postupových soutěžích za dorostence a když se nejedná o postupové soutěže, zaběhám si i za muže.

Nemáte ambice věnovat se hasičině i profesionálně?
Václav Šupitar ml.: Měl jsem takové ambice, ale bohužel jsem měl úraz hlavy a doktoři mi zakázali jít na hasičskou školu. Ze zdravotních důvodů to tedy nejde, ale chci se hasičině věnovat co nejvíc to půjde.

Chtěl byste třeba převzít funkci velitele sboru po tátovi?
Václav Šupitar ml.: V mém věku je to těžké říct, ale možná do budoucna bych si to dokázal představit.

Jak se na váš koníček dívají třeba spolužáci? Ne všichni asi znají požární sport. . .

Václav Šupitar ml.: Jeden spolužák také běhá za hasiče a ostatní se na to dívají zkrátka jako na kterýkoli jiný sport. Když třeba přijedeme na soutěž někam, kde některý z nich bydlí, přijdou se podívat.

Můžete zmínit některé největší úspěchy milenovických hasičů?
Václav Šupitar st.: Určitě to byl loňský postup mladých hasičů na mistrovství republiky. Úspěchů je celá řada, dětičky vyhrávaly každoročně různé soutěže, pravidelně jsme se dostávali třeba do krajského kola.
Pamatuji, že jednou v Milevsku na krajském kole nám utekl postup na republiku o jednu setinu vteřiny na požárním útoku. To byla ohromná lítost a děti to obrečely. Je to ale sport jako každý jiný.

Hasičina však není jen o soutěžení. Konkrétně v Milenovicích jste si užili své při povodních. . .
Václav Šupitar st.: Během povodní v roce 2002 se kolektiv hasičů hodně stmelil. Povodně tehdy zasáhly i Milenovice a pomalu měsíc v kuse se tady pracovalo. Hasiči pomáhali nejen v obci, ale i v okolí.

Velká voda zasáhla i váš dům. Jaké to je coby hasič pomáhat všem okolo a vědět, že váš dům je také zasažen?
Václav Šupitar ml.: Člověk musí koukat na to, co je naší povinností, tedy záchrana životů a majetku. Člověk většinou zapomene na to svý a pomáhá jinde. Takový je život. Voda vzala v roce 2002 hodně a skoro všem v obci. Nikdo nepočítal s tím, že dosáhne až do takové výšky. Evakuovat jsme stihli akorát lidi, ale majetek ne, škody byly obrovské.
Činnost hasičů se potvrdila i při likvidaci škod, kdy přijížděly sbory z Moravy i ze severních Čech a spolupráce byla výborná. Proto mě hasičina tak bere, když vidím tohle všechno, co k tomu patří. . .

Máte kromě hasičiny ještě něco společného jako otec a syn?
Václav Šupitar st.: V mládí jsem hrával i fotbal, ale to syn nezdědil. Společné máme třeba také to, že nás baví psát, to syn zdědil. Jako mladí hasiči mají soutěž výtvarné a literární práce Požární ochrana očima dětí. Syn jednou i vyhrál s nějakým článkem o hasičích.
Praděd i děd psali kroniku, která skončila někdy v 60. letech. To je také dědičné u nás v rodině. Já se chystám, že bych mohl kroniku dopsat. Píši pravidelně zprávy, ze kterých by se dala sepsat, ale spíš bych potřeboval víc času. Třeba až budu v důchodu, pustím se do toho. Je to mé přání dotáhnout kroniku po mých předcích do konce.
Také bych řekl, že muzika je naším společným koníčkem.
Václav Šupitar ml.: I když co se týče žánru, přeci jen generace hraje trochu roli. Na spoustě písních se ale shodneme.
Václav Šupitar ml.: Třeba na rockových melodických skladbách.