Lidé, z jejichž tváře a očí jde vyčíst bezmoc, ačkoliv se účastní oslavy, oprýskané budovy, před jejichž stěnami se konaly koncerty pro děti. I to mohou lidé vidět na výstavě fotografií Lubomíra Kotka Tady bylo Husákovo.

Ta se koná do 4. prosince v Nízkých trámech Sladovny. Stalo se Kotkovi někdy, že si o něm lidé, které fotil na ulici, mysleli, že je policista? Jaká fotografie z výstavy má za sebou nejzajímavější příběh? Kotek, který pořizoval snímky i ve válečných konfliktech, odpovídá v rozhovoru pro Písecký deník.

Byl jste někdy v ohrožení života kvůli své práci?

Přímo v ohrožení života jsem nebyl. Ale samozřejmě mi za komunistů zabavili filmy a byl jsem i dvakrát na výslechu. Hodně nepříjemné bylo, když mě našli v ateliéru, který jsem neměl psaný na sebe. Myslel jsem si tedy, že o tom nikdo neví, ale samozřejmě i mezi kamarády bylo mnoho lidí, kteří udávali. Když přišli ke mně domů, bylo to hodně nepříjemné. Nic se mi nestalo, i když říkali, že se vrátí. To už bylo asi dva roky před revolucí, takže to nebylo nakonec tak hrozné.

Jaké fotografie z výstavy si nejvíce ceníte ať z hlediska estetického nebo díky příběhu, který se za ní skrývá?

Nikdo z výtvarníků neřekne, jaké své dílo má raději než ta ostatní. Nedá se říct, že je některá fotka lepší než druhá.

Je tady na výstavě tedy fotografie se zajímavým příběhem vzniku?

Je to fotografie hrobu Jana Palacha, který vlastně není hrobem. Je to jenom prázdné místo a někdo nastříkal zezadu na náhrobek jméno Jana Palacha k jeho výročí. To pak estébáci umyli. Na fotce je v popředí ještě vidět pařez od stromu, který tam dříve stával, a komunisté ho nechali pokácet. Chtěli si totiž z protějšího domu fotit všechny, kteří k tomu hrobu přišli, a strom by jim překážel.

Pro člověka, který tento příběh nezná, nebude fotografie tak pochopitelná. Na této výstavě jsou i fotografie, které by možná potřebovaly více vysvětlit.

Jak vznikaly popisky k fotografiím do vaší knihy, která se jmenuje stejně jako tato výstava?

Měl jsem určitý výběr fotek, který jsem vystavoval. Pak nastala doba udělat z nich knihu. A ta potřebuje nějaký text. Chtěl jsem se vyhnout tomu, aby nějaký spisovatel nebo člověk, který vládne slovem, u fotek slovně exhiboval. Pak mě napadlo, že bych mohl oslovit kamarády a každý z nich by napsal popisku.

Buď svůj příběh, nebo něco o době, v které vznikla. Podařilo se mi to asi z osmdesáti procent. Myslím, že s tou knihou mohu být spokojen, protože vzpomínky a pohledy jsou pestré. Kniha má jednu nevýhodu, nesehnali jsme pro ni sponzora, a protože je tištěna na špičkovém papíru, stojí přes tisíc korun, proto není příliš prodejná.

Na mnoha vašich fotkách je vidět jakási bezmoc, znechucení. Lidé se tváří zatrpkle, ačkoliv jsou na oslavě. Dokázal jste se od tohoto pocitu oprostit nebo jste tomu také podléhal?

Pro mě bylo fotografování v 80. letech jakási sebeočista, psychoterapie. Sám jsem trpěl depresemi a trpěl jsem tím, že jsem nemohl říkat své vlastní názory. Černá byla bílá, císař byl nahý, ale všichni museli dělat, že není. Tím, že jsem svá strašidla vyfotil a pojmenoval, staly se ze strašidel směšné figurky. Když někdo přijde na výstavu, uvidí, že jsem zaznamenal konkrétní věci, ale já jsem vlastně fotil své nálady a všeobecnou depresi, v níž jsem tehdy žil.

Stávalo se vám, že vás na různých demonstracích před pádem komunistického režimu považovali lidé za agenta a měli strach, že je udáte?

Před revolucí jsem byl na jedné demonstraci Společnosti pro veselejší současnost na Národní třídě. Její členové si vzali půlky melounů na hlavy a do ruky okurky jako obušky. Hráli si na to, že se mlátí. Samozřejmě jsem to dokumentoval a jen pár lidí vědělo, že jsem fotograf. Ostatní si mysleli, že jsem fízl. Pořád se odvraceli nebo naopak dělali opičky.

Poměrně dlouho po revoluci jsem měl výstavu a přišla za mnou nějaká holka a říkala: 'Já si vás pamatuju, my jsme mysleli, že jste fízl. A teď vidím, že jste nebyl.' To bylo milé. Jednou jsem pořídil depresivní fotku z metra, na níž byli smutní a naštvaní lidé. Jedna paní si přes hlavu přetáhla svetr, aby jí nebyl vidět obličej. V popředí byl hodně naštvaný pán s brýlemi. Asi za dva roky jsem toho člověka potkal a jeho podobu jsem měl v hlavě, tak jsem ho pozdravil. Myslel jsem si, že ho znám, třeba z práce, podíval se na mě tak divně, tak jsem si v tu chvíli uvědomil, že je to ten člověk z mojí fotografie.

On vůbec nevěděl, kdo jsem. Po revoluci, asi tři nebo čtyři dny poté, po mě na Václavském náměstí vystartovala nějaká žena, která mě nařkla, že jsem ten fízl, co to tady fotí. Vypadalo to, že mě dav začne lynčovat, tak jsem se raději vytratil.

Začínal jste s focením na film, kdy zhotovení fotky bylo poměrně složité. Jak se díváte na dnešní situaci, kdy díky digitální technologii může fotit vlastně každý a to téměř zadarmo?

Komentoval bych to jedině tak, že když je člověk umělec a vidí to, je úplně jedno, jakým způsobem to zaznamená. Určitě po digitální vlně bude následovat vlna retra. Budou se těžko shánět fotografické filmy a papíry.

Někteří lidé budou fotit na film umění a budou to prodávat velmi draze. Já fotím dnes samozřejmě na digitál. Ale hlavně se už živím ne jako fotograf, ale jako kameraman. To mi pomohlo svým způsobem se osvobodit. Po revoluci jsem se živil fotografií, přestal jsem fotit pro radost. Doufám, že teď se to zase vrátí.