Měl jste při zásahu strach?
To mě tehdy nenapadlo. Až když o tom mluvil pan hejtman a šéf hasičů, teprve jsem si řekl, ono to bylo nebezpečné. Ale do té doby jsem nad tím vůbec nepřemýšlel.

Takže automatická věc: jedeme pomoci a nic jiného neexistuje?
Opatrnost musí být. Každý má pud sebezáchovy, každý myslí na to, aby se šťastně vrátil. Při zásahu je nejdůležitější život záchranáře, zraněný hasič nikomu nepomůže. Opatrnost je vždycky zapotřebí, to ano. Ale strach? Mě nenapadlo mít strach.

Byl pro vás zásah v Branicích něčím výjimečný?
Svým charakterem byl určitě výjimečný, protože byl v prostředí maximálně nebezpečném a nikdo nevěděl, do čeho jde. Důvěřovali jsme veliteli zásahu. Byli jsme přesvědčeni, že to určitě musí dobře dopadnout.

Takový zásah asi nepamatujete.
Samozřejmě, že ne. Navíc byla výjimečná situace i počasím.  Byly vrcholné mrazy. Ty působily jak na lidi, tak na techniku. Měli jsme o naši techniku strach, protože jsme byli nasazeni až v druhém sledu, a měli jsme obavu, aby nám nezamrzla voda v čerpadle a neroztrhl ho mráz. To by bylo po zásahu. Navíc máme techniku starší, zásahové vozidlo z roku 1963, takže příští rok bude mít půlstoletí. Díky strojníkům a péči, která se technice dostává, stále funguje.

Jak to vypadalo na místě, když jste přijeli?
Nepřijeli jsme jako první, zásah už probíhal, naše jednotka byla přivolána v pozdějším sledu. Hasiči lokalizovali největší požár. Průběžné jsme dostávali úkoly.

Co jste dělali?
Sáli jsme vodu z rybníka Ostrov a dodávali ji milevským dobrovolným hasičům a ti ji dál dodávali na místo určení, na požářiště.

Na setkání s hejtmanem šéf profesionálních hasičů Lubomír Bureš poděloval za zásah především dobrovolným jednotkám a řekl: „Profesionální hasiči k zásahu musí. Ti si nemohou vybírat, zda se zásahu zúčastní, či ne. Vy si vybrat můžete. A vy jste se rozhodli vyjet do Branic,   i když jste nevěděli, jak tam situace bude či nebude nebezpečná. A za to bych vám chtěl poděkovat.“  Proč jste se vlastně stal dobrovolným hasičem?
To je velký koníček, srdeční záležitost. Za prvé to máme v rodě. Můj táta je hasič, jeho táta byl hasič, moje manželka je hasička, syn je hasič. . .  My jsme celá rodina hasičů. Pro mě je to otázka hrdosti, cti. Nedá se říci „proč“. Prostě to tak je.

Co pro vás tohle ocenění znamená?
Považuji ho za ocenění celého sboru. Já jsem pouze převzal od  hejtmana poděkování, to patří celému sboru.

Už jste získali nějaké jiné poděkování, třeba za zásah při povodních?
V roce 2006 i v roce 2002 jsme dostali ocenění od jihočeského hasičského sboru, ale že by nám hejtman osobně vyjádřil poděkování nebo že bychom se s ním setkali, se ještě nestalo. Následně jsme o tom hovořili s klukama  a ani sousední sbory si nepamatují, že by jejich zástupce přijali vrcholní představitelé kraje.

Kam si poděkování od Jihočeského kraje vystavíte?
V naší zbrojnici máme klubovnu a v ní historické obrazy, poděkování za zásahy ze záplav z roku 2002 a vystavené diplomy, které jsme získali v různých hasičských soutěžích. Poděkování nechám  zarámovat a  umístíme ho na čestném místě. Moc si vážíme, že nás přijali vrcholní představitelé kraje, je to pro nás pocta. Jsem rád, že hasiči mají místo v integrovaném záchranném systému. Myslím si, že jsou velmi potřební. 

Co byste si ve sboru přáli?
Aby nám všem sloužilo zdraví, aby se nikomu při zásahu nic nestalo, aby se nám dál dařilo a aby vládla pospolitost, která vládne. Není podstatné, abychom byli úspěšní nebo veleúspěšní nebo aby se o nás hovořilo.

Náš sbor letos oslaví sto dvacáté  výročí. Na slavnosti, která bude 16. června, představíme naši techniku a budeme slavit. Slavit, to  my umíme.