Žijete v Orlíku nad Vltavou, ale pocházíte z Prahy, co vás přivedlo do míst u přehrady? Nechybí vám velké město?
Přivedla mě sem spolupráce 
s architektonickou firmou Cabletech, která má ateliér 
a provozovnu v Kožlí u Orlíku, a také životní okolnosti. Byla to taková předurčenost, líbí se mi tu moc a nikdy jsem nelitovala toho, že mě sem okolnosti zavedly. O návratu do Prahy ani neuvažuji. Ale kontakt s ní jsem neztratila. Jezdím tam občas za rodinou a přáteli.

Práce vás ale pak přivedla také do Písku…
Ano, působila jsem na Soukromé výtvarné škole v Písku, kde jsem dva roky vyučovala textilní techniky v ateliéru oděvní tvorby. Škola ale bohužel zanikla. Přesto ty dva roky pro mě byly obrovským přínosem. Seznámila jsem se tam se spoustou tvůrčích osobností, které tam působily, a mám mezi nimi přátele dodnes.

Nechybí vám školní prostředí a kontakt s mladými lidmi?
Vždycky jsem soukromě učila nadané děti, takže si nemohu stěžovat, že bych s nimi neměla kontakt. V posledních letech jsem se věnovala talentované Terezce Márové z Orlíku nad Vltavou, kterou jsem připravovala pro její budoucí studium. Nedávno úspěšně složila talentové zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a je přijatá na obor malba, který si vybrala. Původně mi ji přivedla ředitelka zdejší školy Hana Lívancová jako jedenáctiletou dívenku, která ráda kreslí. Mám z ní radost.

Vaši tvorbu měli možnost vidět lidé před třemi lety na samostatné výstavě v Prácheňském muzeu a později také na společné výstavě s kolegy ze soukromé výtvarné školy ve Sladovně. Mohla byste je trochu připomenout?
Výstava v Prácheňském muzeu se jmenovala Návraty a byla takovou retrospektivou mé celoživotní tvorby. I když se už tolik nevěnuji textilní tvorbě, ale spíš malbě a grafice, na výstavě jsem se vrátila k výšivce a textilním technikám, které jsem vystudovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze 
v ateliéru textilu.

Ve stejném roce jste se ale také účastnila společné sochařské výstavy v Milevsku a Písku. Co vás přivedlo k práci s kamenem?
Dalo by se říci, že muži, se kterými jsem v minulosti žila, mi přiblížili kámen jako tvůrčí materiál. Můj první muž byl restaurátor a kameník. Jeden kus mé životní cesty byl spojený se sochařem a sklářem Iljou Bílkem. Život a spolupráce s oběma muži mi přinesly zkušenosti, jak pracovat s prostorem. Tehdy by mě ale nenapadlo, že si na něj někdy troufnu. Proto, když jsem dostala nabídku na to, že bych se mohla zúčastnit výstavy, byla to pro mne neodolatelná výzva k návratům.

Kde jste ke své tvorbě čerpala inspiraci?
Vzhledem k mému věku jsem měla možnost seznámit se s mnoha výtvarnými technikami při různých sympoziích. Znalosti, které jsem načerpala při setkáních s výtvarníky z různých oborů, byly pro mne inspirativní a využívám je pro vlastní tvorbu. Zase se k nim vracím.

Letos budete také samostatně vystavovat v písecké Sladovně. Na co se mohou návštěvníci těšit?
Výstava je naplánovaná na 11. srpna až 20. září a bude věnovaná interiérovému textilu, takže tam budou dekorativní výšivky, textilní obrazy a textilní paravány. Doplňovat ji budou také šperky. Tentokrát věnuji větší část náušnicím. Spolu s kurátorkou Věrou Englichovou jsme se dohodly na tom, že tam také připravíme dvě tvůrčí dílny.

Mohla byste je přiblížit?
Jedna tvůrčí dílna bude určená dětem a jedna dospělým. Děti si budou moci pod mým vedením barvami na textil namalovat nebo natisknout donesená trička. Podobné dílny jsem už pořádala několikrát a vždy byl o ně velký zájem. Studio Cableart, jehož jsem členkou, připravuje pro dospělé workshop šperku, kde si za naší pomoci mohou vyrobit náramky. Materiál zajistíme, ale kdo bude chtít, může si donést vlastní korálky nebo navlékací polodrahokamy a podobně na dozdobení.

Tvorba originálních šperků, které jsou charakteristické tím, že jsou z ozdobených nerezových lanek, patří v poslední době k vaší stěžejní činnosti. Co bylo pro ni podnětem?
Ke šperkům mě přivedlo působení ve firmě Cabletech, která se zabývá konstrukcemi z nerezových lan. S kolegyní architektkou Helenou Laudovou nás napadlo využít nerezových lan k tvorbě nerezového šperku. Tak vznikla značka šperků Cableart.

Vím o vás, že máte ráda věci, ze kterých dýchá minulost – porcelán, starý nábytek, koberce… Využíváte i zde své profese?
Ano, restauruji například tapisérie nebo koberce. Je mi vždy líto nějakého starého orientálního koberce, tak ho buď zrestauruji, nebo ho třeba z části použiji na čalounění historického nábytku.

V minulosti jste se účastnila také mnoha zahraničních výstav, na které nejraději vzpomínáte?
Díky sdružení Textilní skupina ZARARAKA jsem měla možnost cestovat po celé Evropě s textilní tvorbou. V Anglii mě uchvátila výšivka, protože tam ženy hodně vyšívají a výšivku tam využívají na doplnění velkých tapiserií. Hodně mě ovlivnilo textilní bienále ve švýcarském Losan a v polské Lodži. Do té doby jsem měla výšivku spojenou s oděvem a tam jsem ji viděla v podobě velké tapisérie, kdy s ní tvůrci zacházeli tak, jako kdyby malovali jehlou. Výšivka byla použitá jako výrazový prostředek volné prostorové tvorby.
Musím ale přiznat, že jediné, co mě nikdy nelákalo, byly textilní miniatury. Malý formát mě nikdy nelákal, i když jsem dostávala nabídky, abych se účastnila různých výstav.

Je ještě něco, co byste si ráda v tvorbě vyzkoušela?
Nikdy si nic dopředu neplánuji, ale někdy bych se ráda vrátila ke kameni, protože to byl pro mě úžasný zážitek pracovat s kamenem a dělat něco přímo do prostoru. To se mi moc líbilo a bavilo mě to. Jestli na to budu fyzicky stačit, ráda bych se k práci s kamenem vrátila. Zatím se občas vracím za svým kamenným objektem, kterému jsem dala název Zrod anděla, ke kostelu ve Svatém Jánu u Milevska, kde jsme ho v roce 2012 umístili po ukončení výstavy v Písku se svolením tehdejšího děkana milevského premonstrátského kláštera Jakuba Berky.

Umíte někdy odpočívat?
Zatím si stále pomalu zvykám na volnější tempo, protože mi dlouho trvalo vyrovnat se s tím, že už mám méně povinností a méně výstav než v minulosti. Nemám ráda pocit, že zahálím a že za mnou není vidět kus odvedené práce. Ráda ale relaxuji při hlídání vnučky, která mi dělá radost, a tím mi dodává i energii. Také ráda chodím na procházky se psem do orlického parku, kde si užívám pohledů na nádherné staré stromy a výhledy na řeku.


Výtvarnice Miroslava Krausová

Narodila se 28. listopadu 1952, vystudovala Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze – ateliér textilu.
Vyučovala textilní tvorbu na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně a později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Svou pedagogickou práci zakončila v Soukromé výtvarné škole v Písku. Mladé zájemce o malbu vyučuje soukromě dodnes.

VÝSTAVY – výběr:

1989 – první autorská – Galerie na Můstku (Praha)
2000 – Mezi námi (Liberec)
2002 – Zvíře, (Praha), Experimentální tisk (Dvůr Králové nad Labem), Ohlédnutí (Česká Lípa), III. přehlídka českého designu – Život s pet lahvemi (Praha)
2003 – Poločas (Praha), Pro každý den – Současný český design (Česká Lípa)
2004 – Za zástěnou (Jílové u Prahy), Expozice tapisérie (Jindřichův Hradec),
2005 – Trpaslíci kolem nás (Praha), Zátiší s jídlem (Jílové 
u Prahy)
2006 – Smyslů plné pohovky pro Sigmunda Freuda (Praha, Vídeň)
2007 – Vzájemná přítomnost (Znojmo), Prodloužená (Praha)
2009 – Miroslava Krausová, Ilja Bílek, Jan Surýnek (Turnov)
2012 – … sedm let jsem v Písku študýroval (Písek),
Kámen 2012 (Milevsko, Písek)

Autor Stanislava Koblihová