Popsali jsme tu jeho cestu už vícekrát. Naposledy to za nás udělal bývalý kolega, nyní redaktor Českého rozhlasu Jiří Kasal, a my jejich rozhovoru ze 4. června 2022 pro cyklus "Jihočeši" s potěšením naslouchali…

"Začínal jsem jako kluk v Mladém, kde jsme si udělali hřiště na tenis, ale taky na fotbal, tam jsem začal hrát. Dělali jsme i různé jiné sporty. Pořádal jsem taky mistrovství v běhu, nalajnovali jsme si dráhu na sto metrů… Psal jsem o tom do oddílové skříňky. Založil jsem hned kroniku, kde jsem každý zápas popisoval. Bylo mi tak třináct, čtrnáct let.

Psát mě bavilo, na gymnáziu jsem založil třídní časopis, dělal jsem jej víceméně pro sebe - studium mi nedělalo problém, neměl jsem co dělat,  maturoval jsem na samé jedničky.

Rodina mi doporučila studovat vysokou školu ekonomickou, zahraniční obchod, což byl velmi privilegovaný obor. Moc jsem se na to netěšil, ale kupodivu mne přijali. Vydržel jsem tam, přiznávám se, pět neděl. Možná k tomu přispělo, že první rok se studovalo a zároveň chodilo na praxi do ČKD Sokolovo, poznávat masy dělnické. V půl páté jsem vstával a jel do fabriky, v životě jsem předtím  soustruh neviděl, vydělal jsem si čtyři stovky za měsíc… Řekl jsem si, přece tohle dělat nebudu, jezdit někam prodávat trubky, když mě celkem bavilo dělat noviny.

V pondělí ráno jsem se odhlásil z koleje a na studijním oddělení řekl, že končím. Říkali mi, že to není možné, že na školu brali třicet lidí z pěti set, končit že nejde, jedině přerušit studium. Tak jsem na rok přerušil. Doma jsem informoval rodinu a šel to zkusit u novin.

V Jihočeské pravdě jsme se dohodli, přijali mě jako eléva, to je takový jako novinářský učeň. Bylo mi sedmnáct a začal jsem dělat noviny… Bylo to pro mne atraktivní, možnost  taky se občas dostat ven. Na maturitních srazech se pak ale spolužákyně divily, nejlepší žák školy a nakonec nešel na vysokou… Nikdy jsem nelitoval, noviny mě bavily a baví a budou mě bavit asi do konce.

V Jihočeské pravdě jsem jako elév musel projít různými odděleními, byl jsem na zemědělském, na průmyslu, ale celkem mi to nevadilo, psát jsem se naučil i tím…"

Tady si dovolme malou vsuvku, aby byl Míla v tomto vzpomínání pokud možno celý.

Jak jsme připomněli v roce 2012, jeho zkratka (ort) se v JP objevila poprvé 26. září 1962. Už 9. října 1962 vyšel další článek - Dnes večer estráda (s Matuškou, Pilarovou, Šterclem). 11. října psal s kolegou reportáž "Je a vlastně není Hněvanov" o 18letém agronomovi, 17. října o zahájení večerů v Klubu mladých, až 6. listopadu se poprvé prosadil na sport jako spoluautor článku "Zvítězí talent, nebo klubové zájmy" o přestupu stolní tenistky. Až na stranu 1 se dostal 16. listopadu článkem "Škola - základ života" s názorem ředitele SVVŠ Galla, že chce, aby žáci měli hodinu tělesné výchovy denně, ale zatím se to stoprocentně nedaří, protože studenti mají různé zájmy… Psal o vaření piva, o prvním vyjetí nových trolejbusů v únoru 1963, "jejichž vkusné vybavení a zařízení vnitřní části nezklame ani toho nejnáročnějšího cestujícího".

Podrobněji je tato kapitola jeho novinářského života popsána v našich novinách 6. října 2012.

Ale ouha! Míla si vzpomněl po letech, že úplně první zprávička s podpisem (ort) byla "Jihočeští filatelisté úspěšní" - kamarád Šustr mu o tom poslal koresponďák. Mládský pečlivák si kontrolně našel svázaný ročník 1962 a skutečně tam zmíněnou zprávičku našel -jak nám namailoval, vyšlo to přesně 26. září. "To jsem byl v Jihočendě pár dní, protože jsem ve druhé půlce září utekl z vysoké školy ekonomické…," dodal k té úplně první své prezentaci v novinách.

Ale ať pokračuje jubilant sám.

"Asi za tři čtvrtě roku jsem přešel na sport a zůstal tam skoro šedesát let," říká v pořadu Jihočeši.

Dlouhou dobu trojka…

Jak se vytvářela výjimečná parta na sportu? ptá se autor Jiří Kasal, a Míla vypráví:

"Já byl benjamínek, Majer o rok starší, Petru Turkovi, který už bohužel není mezi námi, bylo o jedenáct víc… Chodil jsem se na něho dívat, když hrál hokej, a pak jsme vydrželi až do sametové revoluce denně pohromadě. Někdy se projevila ponorková nemoc, ale nikdy jsme se jeden na druhého nezlobili, byli jsme velcí kamarádi a to nám pomáhalo i v dobách, které nebyly někdy zrovna dobré, třeba když nás přišli v 68. ,osvobodit´… Ty hezké chvíle ale daleko převládaly."

Tak zase odbočka. V příloze Jihočeské pravdy ze 17. srpna 1990 vypsal Míla svůj zážitek z příchodu vojáků Varšavské smlouvy do redakce JP pod titulkem "Když byl deník bez sportu…":

"Na schodech před vrátnicí je nejdříve na nějakou dobu zadržel nekompromisní vrátný, vyžadující bumážku. Mezitím osazenstvo redakce vyskákalo zadním oknem a vydalo se do ilegality. Mně bylo třiadvacet, a tak jsem si řekl, co bych utíkal, já tady jsem přece doma. Takže jsem sledoval, jak přes plot skáčou muži v pláštěnkách. Do oddělení sportu nejdříve přišel řadový voják a pravil radostně cosi o družbě. Vzápětí se ale objevil důstojník a ten o družbě nemluvil, pravil bystro a rukou ukázal ze dveří. Tak jsem šel…"

Na besedách později přidával, jak na sport tehdy přišla uklízečka, řekla: Přicházejí "Rusové", a co má dělat. "Uklízet, paní Erbenová, uklízet!" líčil Míla.

Jak šel život na sportu

Do doby normalizace se rozhovor v rádiu moc nepouští, tak ji zase v odbočce shrňme z článku "Jak to vidíme" z 15. prosince 1989, kde se naše trio hlásí k tomu, jak nás těšilo, když jsme slyšeli, že lidé naše noviny čtou odzadu. A připomínali jsme těžkosti:

"Dnes už se zdá být až neuvěřitelné, za jaké ,přečiny´ se nám dostalo tvrdé kritiky nejen od Nejvyšších a Nejmoudřejších a Neomylných, ale také od jejich ,podržtašků´… Co všechno jsme vyslechli za to, že jsme psali o tom, jak si vedou budějovičtí hokejoví mušketýři Dvořák a Pouzar v profesionální NHL! Co jsme schytali za zpravodajství z formule 1, které jsme - teď už to můžeme přiznat - získávali z televize jižních sousedů. Když se v tichosti vytratila z oficiálního sportovního tisku jména Navrátilové a Lendla, my jsme jejich výsledky od sousedů znali a psali jsme je…

Nesměli jsme tehdy připomenout životní jubilea prostých dobrovolných funkcionářů, obětavých vedoucích mládeže, pro které by to byla vlastně jediná odměna za dlouholetou činnost - zákaz byl odůvodňován tím, že přece nezveřejňujeme ani jubilea svazáckých předsedů…

Nikdo z nás tří nepodepsal kolaborantské Slovo do vlastních řad, ve kterém podepsaní novináři začali okupaci nazývat internacionální pomocí. Přesto noviny děláme dodnes - přečkali jsme zřemě především proto, že jsme dělali ,jenom´ sport…"

A Míla u Jirky Kasala vypráví, jak to na sportu chodilo.

"Každý jsme museli psát všechno, ale měli jsme své hlavní sporty - já hlavně fotbal. Dynamo nehrálo tehdy tak vysoko, zažil jsem jeho proslulý případ z roku 1965, sražení z divize do I. A třídy, a prošel jsem s ním celou cestu zpátky, až do I. ligy.

Jako žáček jsem taky za Dynamo hrál, asi roku 1958 se pár mládských kluků přihlásilo do Dynama, které tehdy mělo hřiště na Šroubárně, snad 200 metrů od Mladého. Tehdy nebyla žádná žákovská liga, kopali jsme okres, kraj, ale zahrál jsem si i na Spartě, na Letné. Skončil jsem v mladším dorostu, protože jsem začal dělat noviny a už hrát nešlo.

K Dynamu jsem měl ale pořád blízko. Nejraději vzpomínám na jeho postup v roce 1985 do první ligy po čtyřiceti letech. To byla velká událost, velká sláva, kluci, kteří tehdy hráli, byli jen o pět, šest let mladší než já, byli jsme kamarádi, znali jsme se i se staršími. Zdeněk Čadek, později dlouhá léta předseda oddílu, ještě taky hrál, a já mu v prvním rozhovoru slušně vykal. Z hráčů byl mým velkým kamarádem Franta Cipro, se kterým jsem se znal už z gymnázia: vypomáhal nám v novinách třeba referáty z dorostu. Později dělal kapitána Slavii…

Noviny tehdy v pondělí nevycházely, v neděli redakce začala dělat až v roce 1967, a to já byl na vojně. Na tu se chodilo na dva roky, to mi novinařinu, kterou jsem tehdy dělal už tři roky, přerušilo. Přijímač jsem absolvoval v Českém Krumlově, kde byl tehdy na detašovaném pracovišti i Majer. Tehdy jsme udělali anketu, co chtějí nováčci dělat na první vycházce. Já jsem na velitelské rotě rozdal papírky, kluci psali, ten že si dá deset piv, další že půjde s první holkou… Odpovědi jsem předal Majerovi, ten to napsal, a byl z toho neuvěřitelný průšvih. Povolali si mě kontráši, podplukovník na mě řval, že je to na prokurátora, že jsem imperialistům prozradil morální stav armády… Nakonec se to nějak ututlalo, ale využil jsem první možnosti dostat se z Krumlova. Ty dva roky jsem dosloužil v Budějovicích. Protože od roku 1967 vycházely noviny i v pondělí, zařídil jsem si, že z vojny mě o nedělích pouštěli do redakce…

Od roku 1990 rubrika sportu zbyla na mně. Turek šel do důchodu, Majer se stal šéfredaktorem, hledali jsme kolegy do nové redakce a měli jsme šťastnou ruku. Velmi šikovný Václav Vlažný se nakonec ale stal ředitelem banky, z velmi schopného sportovního redaktora Honzy Rejžka se stal mezitím obávaný hudební kritik… Zlanařil jsem Kamila Jášu z rozhlasu, a nejen do novin, ale i do SK Mladé, kde nám hrál pár let šikovného útočníka. Nakonec v rubrice zůstal Pavel Kortus, se kterým jsme teď na sportu sami.

Doba je jiná, současná novinařina je malinko na jiné cestě, přes web, ale baví mě dál, budeme vidět, jak dlouho ještě vydržím.

Vzala mi soukromý život, ale toho nelituji. A co mi dala? Dala mi spoustu známých, kamarádů, i mezi pražskými kolegy, se kterými jsme spolupracovali. Umožnila mi i v totalitní době cesty do zahraničí, měl jsem štěstí, že holky v Kaplici založily fotbal a jezdily s ním po světě…

Když se ptáte, čemu se věnuji, když nepíšu, musím říci, že zase hlavně fotbalu. Na SK Mladé, který jsem založil a za který jsem odehrál přes tisíc utkání, se chodím dál dívat, dělám mu doteď sekretáře. Mám doma počítač, i ve volném čase dál na něm píšu nebo něco hledám. Dopoledne chodím, nebo  jezdím na kole, denně do redakce. Věnuji se dál novinařině, která mi zůstala i jako koníček…"

Co dodat? Jsme pořád rádi, že jsi, Mílo!

A když jsme si dovolili v tomto článku jeho vyprávění v rádiu párkrát doplnit, tak ještě jednu historku, že i jeho křestní jméno Míla v podpisu bylo v ohrožení. Když do redakce svého času přišel v rámci šetření slučováním řídících postů šéfredator z jiného kraje, který o jižních Čechách moc nevěděl, jedním z jeho prvních pokusů coby "říšského protektora" bylo tento pojem užívaný desítky let nahradit Bohumilem.

Míla byl tehdy na mrtvici, ale, jak je dodnes denně z čísel Deníku vidět, vyhrál…