Ještě dnes a zítra mají zájemci možnost prohlédnout si obrazy píseckého malíře Václava Švejcara v kulturním domě v Písku v rámci Ezoterického festivalu. Před tím byla výstava od začátku ledna otevřena v Galerii Portyč  pod názvem Poselství Václava Švejcara v obrazech.
Malíř a hudebník se své výstavy k 50. narozeninám nedočkal, před čtyřmi lety prohrál boj se zákeřnou nemocí. Mezi účastníky vernisáže se ale dostavil prostřednictvím videozáznamů  natočených během jeho poslední vernisáže v Galerii Chodovská tvrz v Praze a hlavně prostřednictvím vzpomínek manželky Michaely a přátel – kytarového virtuóza  Štěpána Raka a  Zdeňka Kaplana. Ten o Václavu Švejcarovi říká, že měl dar vidět neviditelné a sdělit nesdělitelné. Na některé skutečnosti z malířova života jsme se zeptali jeho manželky Michaely.

Vy jste strakonická rodačka. Václav byl z Písku. Jak jste se dali dohromady? Byla to tedy, jak se říká, láska na první pohled. Čím vás Václav okouzlil?

Těžko se to popisuje.  Podíváte se jeden druhému do očí a  hned víte, že k sobě patříte. Bývá to v romantických filmech, ale naše seznámení bylo takové. Přitahovalo mě Václavovo charisma, inteligence, smysl pro humor, charakter. Věděla jsem, že se na něho mohu vždycky spolehnout. Samozřejmě mezi námi byla i velká fyzická přitažlivost.

Pokud vím, seznámili jste se v době, kdy jste oba studovali v Praze, vy Vysokou školu ekonomickou a Václav ČVUT. Byl už tenkrát rozhodnutý jít na moře?

Ano, byl.  Václav se vyučil lodním mechanikem na učilišti v Děčíně a potom studoval Střední průmyslovou školu ve Strakonicích. Všechno své úsilí směřoval k tomu, aby se stal námořním důstojníkem.  Když dokončil střední školu, změnily se podmínky –  námořním důstojníkem se mohl stát pouze absolvent vysoké školy. Po odsloužení dvouleté vojenské služby proto Václav dále studoval, a to strojní fakultu na ČVUT v Praze.

Seznámili jsme se hned v prvním ročníku vysoké školy a mohli jsme spolu trávit celé další čtyři roky studentského života. To už Václav měl za sebou plavby nejen na říčních, ale i na zaoceánských lodích. Věděla jsem tedy, že chce být námořníkem a že se bude vracet na loď.

Smířila jste se s tím, že bude často mimo domov?

Bylo to pro mě těžké. Tenkrát ještě v době totality námořníci byli osm měsíců na lodi a zbylé čtyři měsíce v roce doma. Naše plány byly ale takové, že se vezmeme a jako jeho žena s ním budu jezdit na lodi.

To bylo možné?

Ano, bylo. Po dokončení vysoké školy a asi deset dnů po svatbě se Václav v Amsterodamu nalodil a já jsem si tady vyřizovala potřebné formality, abych za ním mohla co nejdříve odletět a doprovázet ho na jeho cestách. Ale vzhledem k měnící se politické situaci mně nakonec nebylo umožněno nastoupit  s ním na loď. To byl jeden z důvodů, proč Václav cestu předčasně ukončil.

Ale hlavním důvodem bylo to, že byl velmi rozčarovaný z podmínek na lodi. Představoval si vše víc idylicky, než byla skutečnost. V extrémních klimatických podmínkách byla práce na lodi velmi těžká. On chtěl hlavně vnímat krásu  moře. A po roce 1989 bylo možné svobodně cestovat, což nás oba lákalo. Protože došlo k těmto změnám, rozhodl se Václav nakonec dát výpověď. Vrátil se zpět do rodného Písku a začal se věnovat profesionálně olejomalbě – tak se mohl podělit s ostatními o obrazy, které v sobě nosil.

Jak dlouho byl na zaoceánské lodi?

Asi tři měsíce, z toho téměř polovinu času trvala cesta do Ameriky. Tam se posádka nedostala na pevninu a už jí čekala zase měsíční cesta zpátky. Na vlastní kůži se Václav přesvědčil, že idylka, kdy loď přijela do přístavu a stála tam týden, než ji naložili, zmizela. Přispělo k tomu hlavně to, že zboží se vozí v kontejnerech a nakládka i vykládka je velmi rychlá. Námořníci tak tráví většinu času přímo na moři.

Váš manžel býval spíše technický typ. Výtvarné schopnosti se u něj projevily až v dospělosti. Co se stalo?
Ano, výraznější výtvarné sklony se u Václava probudily až po prožitku nedaleko afrických břehů. Na lodi dostal zápal slepého střeva, byl vyloděn a operován ve velmi dobře zařízené americké nemocnici v Libérii.  Přesto mu lékaři po probuzení řekli, že prošel klinickou smrtí. Později Václav vzpomínal, že se dostal do stavu, který si zpočátku nedovedl vysvětlit. Vyprávěl mi, jak letěl obrovskou rychlostí světelným tunelem. Až později si uvědomil,  že  se ocitl na hranici života a smrti. Viděl obrazy, které nešly popsat ani vyfotografovat, později je proto začal přenášet jako obrazy na desku nebo na plátno.

A to byl začátek jeho cesty k malířství. Je zajímavé, že hned jeho první  obrázky byly téměř dokonalé, i když se malovat neučil. Seznámil se pouze s tím, jak používat malířskou chemii, ale jinak mu to malovalo samo. Vždycky říkal, že když si sedne k plátnu nebo desce, neví, co bude malovat, potom se zklidní, vezme do ruky štětec a teď použiji jeho slova: „Vždycky barvy rozpatlám na paletě a ono z toho něco vyleze."

Projevil se tento zlom také v jeho chování?

Určitě se začal více zajímat o umění, o věci mezi nebem a zemí, hledal a našel v sobě klid a také pokoru k vesmíru. Začal se setkávat s podobně orientovanými lidmi, četl knihy, stále se vzdělával, to vše ho jistě měnilo. Bylo mu dáno, aby se malování profesionálně věnoval dvě desítky let.

Myslíte si, že zanevřel na moře, když nesplnilo jeho očekávání?

Určitě ne. Moře miloval, byla to jeho velká láska, ale už ho chtěl poznávat jen jako turista, chtěl si ho užívat. A určitě si ho užil a já s ním. Když dal u námořní plavby výpověď, odcestovali jsme na půl roku společně do USA, kde jsme většinu času trávili u oceánu. Václav pozoroval moře a domů si přinesl obrazy, které potom maloval. Ale nejen moře, rád se potápěl, proto maloval i podmořské světy nebo hodně staré  lodě spojené s romantikou a dobrodružstvím.  Jezdila jsem s ním ráda, protože moře také miluji, v tom jsme skutečně byli naladěni na jednu strunu.  Později s námi cestovali i naši dva synové.

Zdědili vaši synové lásku k moři nebo umělecké sklony?

Když byli Václav a Michael malí, oba  hezky malovali. Teď, jak se zdá, se od malování trochu odklonili, ale ne úplně. U staršího Václava vztah k výtvarnému umění zůstal a oba se našli v hudbě. Není divu. Manžel byl nejen malíř, ale také muzikant, hrál na trumpetu, banjo, kytaru, flétnu a hezky zpíval, takže umělecké založení kluci zdědili po něm.  Mladší  Michael dokonce  hrál na kytaru na vernisáži výstavy obrazů svého otce v Jindřichově Hradci společně s naším rodinným přítelem, kytarovým virtuosem Štěpánem Rakem. Nyní je Michaelovým koníčkem dýdžejing.