Je všestranně nadaný. Třiačtyřicetiletý Pavel Zeman z Branic, povoláním strojvedoucí, je tramp, knihovník i košíkář. Také píše povídky, ale za spisovatele se nepovažuje. „Jsem písmák," podotýká otec tří dětí.

Také kreslíte vtipy. Jaký jste vymyslel naposledy?
Kreslím průběžně, zhruba dvacet až třicet vtipů ročně. Loni jsem se rozhodl připravit knížečku s padesáti vtipy, kterou budu vydávat jednou za dva roky. Už nevychází žádný humoristický časopis, takže člověk nemůže nikam kreslit. Zanikl i Sorry, ten byl poslední.

Tam jste přispíval?

Tam ne, ale do Dikobrazu, Podvobrazu a do Žertu. Bylo toho více, ale postupně časopisy zanikaly a už nevychází ani jeden.

A jaké jsou ve vaší knížečce vtipy?

Jsou to vtipy mé a mé paní, která mi dělá náměty.

Co vymýšlíte?
Kreslím výhradně Vejrovské zemanství, 14. století, příběhy Buška a jeho kamarádů. Samozřejmě, že člověk glosuje i dnešek, ale vše je postaveno na Buškovi a jeho době.

Vejrovské zemanství je v okolí dobře známé. Můžete ho popsat čtenářům, kteří ho neznají?
Vejrovské zemanství je spolek, který sdružuje lidi 
z vesnic Branice, Stehlovice 
a Veselíčko. Snažíme se zábavnou formou – přes humor – propagovat tyto tři vesnice a dostat mezi lidi i skutečnou historii. Je to postaveno na pověstech ze 14. století, kdy Bušek Vejr, dá se říci, Robin Hood, Asterix či rebel, bojuje proti premonstrátům, kterým tady v té době vše patřilo. Bojuje spíše legrací než mečem. Na tom jsou postavené vtipy i povídky. Těch vyšel už třetí díl. Náklad byl sto kusů a je téměř pryč.

Nemáte pocit, že v poslední době humor upadá, protože o něj není kvůli všeobecně špatné náladě zájem?
To určitě ne, mezi lidmi je humoru spousta. Když jsem mezi kamarády – trampy – nebo i tady ve vsi, vždycky se zasmějeme. Lidé jsou někdy naštvaní, ale myslím, že je mezi nimi humoru pořád dost. I ten knižní se objevuje, teď jsem našel nádherné knížky. Kreslený humor v časopisech mi ale moc chybí. 



Teď si povídáme v muzeu Vejrovského zemanství. Kde se vzal vůbec nápad, že ho otevřete?
Myšlenka je docela stará. Než obec vybudovala v horním patře budovy byty, tak tam bylo osm prázdných místností. Já se švárou Václavem Sládkem, se kterým muzeum provozujeme – on má spíše na starosti muzeum a já srandu okolo – jsme věcmi, které máme i tady, naplnili všech osm místností. Nemuseli jsme šetřit místem. Muzeum jsme otevřeli v roce 2004 nebo 2005. Obec tam potom udělala byty, což je samozřejmě v pořádku, ale mezitím muzeum získalo ohlas, obec se má čím prezentovat, takže nám poskytli místnosti dole. Jedná se o bývalé kino.

Našli si sem zájemci cestu?
Návštěvnost je přes léto docela dobrá. Otevřeno máme po telefonické domluvě. Řekl bych, že letošní sezona byla dobrá. Je tady taková všehochuť, každý si něco najde.

Vidím tu staré věci, krouhač na zelí nebo mandl. Odkud je máte?
Většinou se jedná o věci, které jsme měli doma. Také nám sem předměty donesli návštěvníci, kterým ležely doma.

Podstatnou část expozice tvoří právě humor. Také tu máte vejrovské šachy. Proč jste je vytvořil?
Šachy s kamarády hrajeme a také děláme turnaje o zlatého vola. To souvisí s vejrovskými pověstmi. Na Vejrově nejsou koně, ale voli. Jako figurku tedy nemáme koně, ale vola. První turnaj už máme za sebou a chtěli bychom pořádat tři čtyři do roka. S kamarády jsme chodili hrát, nějaké šachy jsme přinesli, ale nebylo to ono. Proto jsem šachy vytvořil v barvách Vejrovského zemanství – žlutozelených – s postavou krále Buška, manželky Zuzky jako královny, pak tam jsou trachtýři, ti jsou místo střelců, místo koňů jsou voli 
a místo věží soudky. Figury jsou celkem rozeznatelné.

Vejrovské zemanství pořádá řadu akcí. Třeba pivobraní, různé turnaje, besedy nebo promítání kina. Nejvíc mě ale zaujala sešlost u sv. Saturnina. O co jde?
Na den, kdy má v katolickém kalendáři svátek sv. Saturnin, tedy 29. listopadu, se scházíme u kapličky sv. Saturnina v Branicích. Pijeme medovinu a jíme koblihy, ty k Saturninovi patří, a také branické saturninky. To je slané pečivo. Tomu všemu předchází anketa, kdy lidé nominují tři osobnosti, které je nějak pobavily a rozesmály, třeba spisovatele, moderátory, herce nebo možná souseda. Loni byl už třetí ročník a vyhrál herec Václav Postránecký. Předtím Zdeněk Svěrák a Martin Dejdar. Každému jsem poslal glejt, kde je mu udělen titul Rytíře sv. Saturnina neboli Rytíře českého humoru a může si před jméno dávat titul RcR – rediculum rytíř – rediculum je latinsky humor.

Jak na to herci reagovali?

Zdeněk Svěrák a Martin Dejdar z toho byli nadšeni, ozvali se zpátky. Uvidíme, zda se ozve i Václav Postránecký, kterému dopis přišel nedávno. Doufám, že to ocení. Všichni také dostali pasovací knoflík, který si mohou někam přišít.

Vejrovské zemanství přineslo obci řadu ocenění v soutěži 
o nejlepší vesnici roku, a ne jedno…
Jeden rok jsme dostali ocenění za Vejrovské zemanství a druhý rok za činnost spolku. Jednou jsme vyhráli  i diplom za nejlepší knihovnu. Chtěli bychom zabojovat a příští rok obhájit úspěch.

Zmínil jste knihovnu, jste místním knihovníkem. Také o vás vím, že pletete košíky. Viděla jsem vás na vánočním jarmarku v nedalekém Milevském muzeu, kde je pletl i váš syn. To jste ho přemluvil, nebo to byla jeho volba?
Když člověk plete celou zimu v obýváku, děti to očíhnou. Už mě přemlouvaly dávno, že se to chtějí naučit. Na to ale potřebují sílu, takže si musí počkat, až vyspějí, zesílí. Starší syn, kterému bylo čtrnáct let, se učil plést dva roky. Dal jsem mu výuční list a už se mnou jezdí a má i zakázky. Dcera už zvládne udělat bez problému misky. Mladšímu synovi je deset, ten čeká, zatím na to nemá sílu. Samy od sebe, což mě těší, se to děti chtějí naučit. Docela je to baví.

Kde jste se to naučil vy?
Od svého dědy a strejdy. Abych řekl pravdu, tehdy jsem z toho moc nadšený nebyl. Ale začalo mě to bavit 
a musím říci, že jsem rád, že jsem vydržel a že jsem se to naučil. Řemeslo upadá, staří lidé odcházejí a mladí se to neučí. Zájemců o košíky je mraky a nikdo jim není schopný vyhovět. Samozřejmě se košíky dají koupit na trzích, ale to je takové odosobněné. Myslím, že se vrací doba, kdy lidé chtějí výrobky udělané doma.

Také jste říkal, že jste tramp. To je asi záliba trvající od mládí.
Ta už mě drží od mých studentských let, kdy jsem začal jezdit na vandry.

Máte nějaké oblíbené místo?
Máme svůj osadní flek, ale samozřejmě hodně jezdíme na vandry. Máme hodně prošláplé jižní Čechy, Šumavu, Českou Kanadu, také jezdíme na Sedlčansko, Plzeňsko 
a do Brd. 



Sdílí tohle nadšení vaše rodina?

Moje paní jezdí déle než já. To je bez problému. I děti jezdí s námi.