Stanislava KoblihováV Milevsku to pojali velkolepě a ve spolupráci s Milevským muzeem připravili úctyhodnou expozici, která připomíná vytrvalost sokolů – lidí, kteří mají rádi kolektivní sport a nedokáží si bez něj život představit.

V dnešním, pro mnohé zhýčkaném světě, kdy si oddíly kladou požadavky na majitele sportovišť, aby mohly sportovat v co možná nejlepších podmínkách, je dobře si připomenou, že tomu tak nebývalo vždy.

Klobouk dolů před milevskými sokoly, které před více než sto lety od společného cvičení neodradilo ani to, že neměli kde cvičit, ale ani to, že za první světové války přišli o peníze, které vybrali společně s dalšími milevskými spolky na vybudování spolkového domu. Díky jejich vytrvalosti i píli, mají v Milevsku jejich následovníci sokolovnu dodnes. I když tehdy měli mnohem těžší podmínky, postavili ji svépomocí za rok. Dnes se to zdá téměř neuvěřitelné.

Je otázkou, jak by se v podobné situaci zachovali příznivci sportování dnes. Na druhou stranu je pravda, žes láskou ke sportu se musí člověk většinou už narodit. A ten je pak často schopný se přizpůsobit situaci a jít za svým cílem. A odkaz předků mu k tomu určitě pomáhá.