Věnujete se ptactvu, dáte si 
k nedělnímu obědu kuře? 

Nemám s tím žádný problém. Mám kolegu, který říká, že slepice není pták. Ale viděl jsem třeba, jak myslivci střílí kachny. U Budějovic je rybníček s vysokou hrází, tehdy byl vypuštěný. Břehy byly obšancované kolem dokola, když jsem přijel blíže, zjistil jsem, že do rybníka vypustili kachny.

Jelikož nechtěly lítat, několik dobrovolníků tlouklo tyčemi do bahna, aby se ptáci zvedli, a ostatní ty kachny stříleli. To nechápu, mohli ty kachny hned podřezat a nemuseli je vypouštět do rybníka, měli by večeři bez broků.

Jak jste se dostal k ornitologii, když jste vystudoval chemii?

Neustále se v životě posunuji. Měl jsem ptáky jako koníčka, od mládí jsem je chodil s dalekohledem pozorovat. Když jsem končil gymnázium, bylo v téhle republice tak deset míst pro ornitology, takže člověk vystudoval a pak čekal, až někdo umře. To se mi nechtělo, takže jsem šel studovat svůj druhý oblíbený předmět chemii.

Ale už tehdy jsem se přesunul s diplomkou na biochemii a aspiranturu už jsem dělal na mikrobiologii, což je už součást biologických věd. Pak jsem nějakou dobu učil v Praze. Bydleli jsme u magistrály a já jsem měl jako alergik problémy, proto jsem chtěl někam pryč. Zrovna vznikala Jihočeská univerzita, tak jsem tam šel učit mikrobiologii. Tam jsem se seznámil s profesorem Zdeňkem Veselovským, začali jsme spolu chodit do přírody, a u něj jsem se učil zoologii. Ačkoliv jsem ornitologii v mládí opustil, tak nakonec jsem se k ní vrátil.

Proč tedy máte na stole hrníček s periodickou tabulkou prvků?

Jedna firma prodávající chemikálie ho dávala jako dárek při objednání určitého množství svého zboží. Mám ho rád a možná i díky němu umím dodnes celou tabulku nazpaměť. Myslím, že je dobré mít takový základ jako já. Biologie vychází z chemie, a když se člověk věnuje třeba fyziologii, chemii také upotřebí.

Uvádíte ve svém životopise, že jste od čtyř let chodil s dalekohledem pozorovat ptáky. Chápete rodiče, kteří berou děti do supermarketů a půl dne s nimi nakupují?

František Koukolík, který je neurologem, dělal pokusy s dětmi. Zjistil, že když si dítě hraje v pokoji v ohrádce, má asi deset procent podnětů oproti tomu, když je v trávě na zahrádce. Už jen pro rozvoj duševních schopností je výchova v supermarketech špatná. Navíc se tam využívají různé podprahové stimuly, které člověka sunou stále jedním směrem.

Co vám dala spolupráce se Zdeňkem Veselovským, jedním 
z nejznámějších ředitelů pražské zoologické zahrady?

Hlavně takové to nadšení. Ačkoliv dělal zoologii padesát let nebo víc, byl schopen přijít do laboratoře – když přijel třeba v půlce února z Prahy, rozrazit dveře a prohlásit: „Nechte těch blbostí, jdeme na husy.“ Cestou viděl z auta husy na poli a musel je hned zkoumat. Byl schopen ve svých sedmdesáti letech jásat nad tím, jaké krásné hejno hus tam je.

Přeneslo se jeho nadšení plně 
i na vás, jste takový ten příslovečný blázen?

Já jsem úplný blázen. Teď jsem konečně spokojený. Stále říkám, že člověk je zvídavá opice, a u některých lidí je to vyvinuto více. Myslím, že vědci jsou celkově nejzvědavějšími lidmi. Otázkou je, co je ten správný směr, zda toto není příliš.

Vaše manželka je také vědkyně, dělá stejný obor?

Je genetička. Víc dělá v laboratoři. Biologové se někdy rozlišují na bíloplášťové a terénní, ona je ten druhý typ. Vlastně lituje toho, že jsem zase začal dělat ornitologii.
V době, kdy jsme se poznali, jsem dělal biochemii. Až když jsem se seznámil s ní, koupila mi Štěpánka dalekohled a já jsem začal chodit s jejím bratrem pozorovat ptáky. Dneska mi nadává, že si vzala biochemika, což je zajištěné povolání, a místo toho má 
zoologa, který je pořád pryč.

Jsou ornitologové hodně soutěživí, nebo jsou spíš kamarádi?

Spíše kamarádi. Soupeření existuje více u těch bíloplášťových vědců. Tam jde taky více o peníze. Když mě chce manželka popíchnout, ukazuje mi platové tabulky docentů a profesorů na Jihočeské univerzitě, odkud jsem utekl. To mělo dva důvody. Jednak mi to moc nešlo, v laboratorní vědě jsem žádná hvězda nebyl, a taky mi nevyhovovala honba za impact faktorem.

Impact faktor je způsob, kterým se u nás určuje hodnota publikace vědce v odborném časopise, a já mám pocit, že se to tu dost přehání. Všichni se za tím honí, všichni dělají vědu narychlo, aby měli výsledky, které jsou pak ovšem mnohem méně spolehlivé. Znám lidi, kteří místo toho, aby pokus zopakovali desetkrát, udělají ho třikrát, a někteří jen jednou.

Jaká by tedy měla být věda, aby byla užitečná?

Takhle je to v pořádku, ale všechno by se mělo brát s rozumem. Moji kolegové si nemohou dovolit bádat třicet let na Řežabinci a získávat tam nějaká data. Na tak dlouhý výzkum nedá nikdo grant. Výzkumy musí být za tři až pět let hotovy, za tu dobu musí vyjít několik článků a závěrečná zpráva. Pak když se ale roznese, že tady máme tolik dat, všichni se perou, abychom jim data poskytli.

Jak ornitolog na univerzitě prokazuje své výsledky?

Stejně jako všichni ostatní, musí být vidět a publikovat. Tím pádem všichni dělají tu krátkodobou vědu. Je to jako v politice, tam žijí vždy na čtyři roky, tady většinou na tři roky.

Vědci nedávno nastavili pomyslné hodiny ukazující konec lidstva na za pět minut dvanáct. Je naše situace opravdu tak zlá?

Celá historie lidstva je jen krátká epizoda v dějinách země. Existuje takový astronomický vtip, který tohle pěkně ilustruje. Přiblíží se k sobě Země a Mars, a Mars se ptá Země, jak se má. „Teď to není zrovna moc dobrý, udělali se mi lidi.“ Mars povídá: „Neboj, to nic, to za chvilku přejde.“

Zatím jsme tady dost krátkou dobu a začínáme působit srovnatelným způsobem jako geologické procesy. Vidím to optimisticky: až to lidé přeženou, najde se někdo jiný nebo něco jiného. Mám pocit, že rozumné lidi s vizí nikdo neposlouchá, i proto to vypadá, že lidstvo si zaslouží být vyhubeno.

Mluvíte o konci lidstva, existuje nějaká naděje, že se obrátíme a začneme se chovat rozumně?

Řada lidí si myslí, že to tak nakonec dopadne, protože k tomu budeme dotlačeni ekonomikou. Geolog Václav Cílek to dokumentoval na tom, že v Řecku se za poslední rok zvýšil o dvacet procent počet lidí zaměstnaných v zemědělství. A jak on sám říká, Řekovi už musí být hodně špatně, aby šel zase pracovat jako zemědělec.

On tvrdí, a není sám, že lidstvo se od půlky dvacátého století začalo mít tak dobře, že to příroda už přestala zvládat. Proto je pravděpodobné, že ekonomický rozvoj bude nějakou dobu stagnovat. Můžeme to brát tak, že všichni budeme chudší. Můžeme se ale také navrátit k tradicím, starým způsobům, k tomu, co fungovalo dříve. Z mého hlediska to, že trochu zchudneme, je možná celkem dobrá věc. Budeme více využívat místní suroviny, nebudeme dovážet jablka z Argentiny a víno z Austrálie.

Podepsal jste výzvu proti kácení na Šumavě, které loni zaujalo veřejnost. Co vás k tomu vedlo 
a jak to vidíte dnes?
Znám to tam, dělám v těch místech mnoho výzkumů.
S iniciativami proti kácení souhlasím, kácení je úplná blbost. V tom se shodují i vědci, kteří spolu nejsou jinak schopni mluvit. Nevím, co se bude dít dál, ale zatím 
z národního parku vyhazují vědce, kteří tomu opravdu rozumějí. Naprosto převládla ekonomická lobby.

Má tedy smysl se přivazovat ke stromům, nebo se to dá řešit jinak?

Všichni jsme si zvykli, že les jsou stromy, a nechceme si připustit, že stejně jako u lidí má les různé fáze života. Zdá se nám neestetické, když v lese stojí mrtvé stromy. Ale i ty mají svůj přínos. Když to vezmu z hlediska ornitologa, v mrtvých lesích se vyskytují ptáci, kteří na Šumavě velmi dlouho nebyli k vidění. Když se dřív ornitologové dozvěděli o tom, že někdo slyšel datlíka tříprstého, běhali po celém lese s nahrávkami a snažili se ho najít.

Dnes je v odumírajících lesích jeden datlík vedle druhého. Stejně tak kos horský, i těch je tam velmi mnoho. I tetřevovi se líbí mrtvé stromy. Jak stojí ve sněhu, díky slunci se na jaře nejdříve ohřívají a je u nich první potrava, proto si je tetřev oblíbil. U těchto stromů jsou největší tokaniště, i když asi dlouho nebudou…

Byl byste tedy i z ornitologického hlediska pro to, aby se Šumava nebo alespoň její část nechala zcela svému vývoji?

Ano. Nejsme si schopni připustit, že horská smrčina se chová tak, že v určité fázi odumře celá, ale mezitím už vyrážejí nové stromky. Když se na to nedívá člověk z helikoptéry, ale projde se tam, vidí mladé stromky, ohromné množství hmyzu a ptáků. Ukazuje se, že přírodovědecky nejzajímavější jsou stadia přechodu, třeba severočeské výsypky či vojenské výcvikové prostory. Příroda si poradí se vším, otázkou je za jakou dobu.

Sledujete přírodovědné dokumenty? Jsou schopny vám něco dát?

Doma mám dvě skříně plné videokazet, na nichž je prakticky všechno, co se v televizi vysílalo, pochopitelně zejména od BBC. Tato televize je 
v dokumentech o deset tříd nad všemi ostatními. Snažím se dokumenty sledovat, protože ačkoliv mnoho věcí znám, jejich přístup je obohacující a dozvím se tam mnoho nového.

Jednou jsem slyšel přednášku Davida Attenborougha, když zavítal blízko nás – do Rakouska. Vyprávěl tam o natáčení svých přírodovědných dokumentů. A bylo to stejně úžasné jako ty filmy. Má tým třeba osmi set lidí, kteří se rozjedou po celém světě a hledají zvířata, která sice žijí v divočině, ale dají se natočit. Vědí, co chtějí najít, několik let se připravují, po třech letech přijede Sir Attenborough a je tam týden. Buď se materiál povede natočit, nebo ne a jede na další připravenou štaci. Pak se vybere to nejlepší. Tomu nikdo jiný nemůže konkurovat.

V Prácheňském muzeu je pěkná expozice živých ryb. Uvažujete 
o něčem podobném s ptáky?

Když si vezmeme mezinárodní definici muzea a v jejím duchu se zeptáme, jestli zoologické zahrady vyhovují definici muzea, vyjde nám, že úplně přesně. Je tam jen jeden rozdíl – zoo neuchovává předměty svých sbírek trvale. Takže podobnost obou institucí je veliká. A je pravda, že živá zvířata by nám pomohla, zoologické zahrady mají větší návštěvnost než muzea. Je tu ale problém, nemáme prostory.

Další překážku nám vytvořili obrozenci. Když se podíváte do anglosaských zemí, tak tam je přírodověda součástí kultury. U nás ji obrozenci z kultury vynechali, obnovovali jen humanitní vědy, divadlo, literaturu či jazyk. Když si dnes projdete jakékoliv muzeum v naší republice, přírodověda je v něm popelka. Takže možná kdybychom získali prostory, mohla by se expozice přírody rozšířit, ale to je zatím hodně daleko. 
O místo by se asi tvrdě bojovalo a nedělám si iluzi, že by se našel prostor třeba pro živé ptáky.

Býval jste také muzikant, na co jste hrál?

Začal jsem na housle, hrával jsem na bicí v jazzové kapele. Pak byl potřeba basák, tak jsem hrál na basu. Hrával jsem také na tubu, kytaru nebo klávesy. Tubu mi ukradl kamarád, který se dal na cestu zločinu. Využil toho, že jsem nebyl doma a že ho moji rodiče znali. Tubu, která dnes stojí desítky tisíc, mu půjčili. Potřeboval peníze, napůjčoval si nástroje od mnoha dalších muzikantů a rozprodal je.

Dnes je sice odsouzený, ale svoji tubu už nikdy neuvidím. Na kytaru a na housle hrát nemůžu, protože mám artritidu a jakékoliv zmáčknutí prstů bolí. Dneska už nehraju, ale muziku poslouchám. Lidé mi často říkají, že když znám pravidla hudební kompozice, nemohu si už hudbu jen tak vychutnat. To ale není pravda.

Píšete, že posloucháte každou dobrou muziku. Co to konkrétně znamená?

Hrál jsem dechovku, komorní či symfonickou hudbu, dixieland, vystupoval jsem po zábavách, kde jsme hráli čistý popík. V každém oboru existují dobré i špatné skladby a na první poslech se dá poznat, co už podruhé člověk slyšet nemusí a kde je něco zajímavého. Takže nemám žádné předsudky, i když nejradši mám asi klasickou hudbu.

Mluvili jsme o konci lidstva, ničení Šumavy či přírody obecně. Učíte na Jihočeské univerzitě, vidíte ve svých studentech nějakou naději, jakési světlo na konci tunelu?

Procento chytrých lidí v populaci je stále stejné. Poslední dobou ale byla snaha vzít na vysoké školy téměř každého, takže průměrná úroveň šla dolů. Ale chytří lidé stále jsou i mezi studenty. Jen si nejsem jist, že to bude stačit na boj s všeobecně narůstající stupiditou.