Když se vrátil z vojny, za měsíc vypukla první světová válka a on musel narukovat znovu. Sloužil v Rusku – opět u myslivců, u strojních pušek. Později přešel k legiímv Rusku. Předtím ale byl s rotou v Haliči. „Jednou když se čekal útok Rusů, tak velitel té jednotky strojních pušek vybral čtyři vojáky, kteří měli jít na průzkum. Byl to pro ně vlastně rozsudek smrti. V té skupince měli být samí Češi. A můj děda byl také mezi vybranými vojáky. Velitelovo rozhodnutí se mu nelíbilo. Proto za ním šel a postavil se proti němu a ptal se ho, proč tam jdou jenom samí Češi a ne třeba i Němci nebo Rakušané. Velitel mu ale rozkaz opakoval a vytáhl na dědečka pistoli. A děda následně vytáhl pistoli taky. A to bylo jako vzpoura, “ vyprávěl vnuk Bohumil Paukner, který dědečkova vyprávění rád poslouchával. A dodal: „V tu chvíli ale právě začal očekávaný útok Rusů, kteří zahájili ostřelování rakousko – uherských pozic. To dědu zachránilo. Incident mezi velitelem jednotky a dědou tím skončil. Jenže on věděl, že nemá vyhráno, protože odepřel poslušnost, což bylo považováno za vzpouru. A že až útok Rusů skončí, že bude předvolán před válečný soud a nedopadne to dobře. Proto se rozhodl přejít na druhou stranu – k Rusům. Ještě s jedním kamarádem v té palbě vyrazil k zákopům na protější straně. Kamarád bohužel zahynul, ale mému dědovi se podařilo k Rusům přeběhnout.“

Když se J. Černík ocitl v ruských zákopech, putoval pak do zajateckého tábora. A jelikož v důsledku války chyběla v Rusku mužská síla, byli zajatci rozdělováni do různých vesnic a přidělováni na práci. A protože byli tehdy Češi známí svou zručností a pracovitostí, byli tam vítáni. V zajetí strávil J. Černík dlouhou dobu – asi 2 roky. Bojů v evropské části Ruska – tedy u Zborova ani u Bachmače – se nezúčastnil. Byl lokalizován až za Uralem a tam se pak také připojil k legiím, které vyrážely na dlouhou cestu přes Sibiř do Vladivostoku. Bojů se zúčastnil na magistrále – v sibiřské části – bylo to například v Čitě nebo v Omsku.

Sloužil zde ve 2. rotě strážního praporu. Později se však v Rusku změnila politická situace, o moc zde usilovali bolševici a legie se postavily proti nim. Když pak po skončení války v evropských zemích už dávno panoval mír, legionáři přesto v Rusku proti bolševikům stále ještě bojovali. Kvůli nim potom, když se v roce 1920 konečně vraceli domů, museli podstoupit dlouhou cestu: z Vladivostoku na východu Ruska lodí do Šanghaje, Singapuru, Bombaje, Kalkaty, přes Aden, Suez a Terst domů do Čech. Doma pak dostali všichni legionáři od T.G. Masaryka medaile za účast v legiích. Nově vzniklé samostatné Československo se o ně dobře postaralo – měli zajištěna slušná místa ve státní správě a dostali i finanční podporu.

Medaili i důstojné místo obecního četníka dostal i Josef Černík. Tento úřad ale nezastával příliš dlouho.

Tohle povolání se totiž neslučovalo s jeho dobráckou povahou. Po návratu z války si nějaký čas užíval

svobodného života a asi po roce se oženil s Marií Kvasničkovou z Kovářova a založil rodinu.

Byl to mimořádně inteligentní muž. Na vzdělání si hodně zakládal a vypracoval se na účetního. V tomto

oboru působil ještě ve svých 70 letech. Také velmi rád četl a měl výbornou paměť. Jeho velkou láskou bylo

i kino, které se provozovalo v kovářovském hostinci. Zde i rád trávil čas mezi svými kamarády a vrstevníky.

V pozdním věku se ještě raději obklopoval svými vnoučaty, která u něj nacházela oporu i pochopení.

Jeho vnoučata a lidé, kteří jej měli rádi, na něj dodnes s láskou vzpomínají.

Petra Baštýřová