Říkáte o sobě, že jste fotograf amatér, přesto jste měl na výstavě samé profesionální fotografie. Co vás původně k focení přivedlo?
Hodně let jsem se živil mimo jiné také tím, že jsem vybíral fotografie do kalendářů. Pod rukama mi jich za tu dobu prošly tisíce. A tak jsem si jednou řekl, že když už se v těch fotkách musím hrabat, koupím si foťák a také zkusím trochu tvořit. Koupil jsem si tedy svou vysněnou Leicu, po které jsem od dětství toužil. Jinou značku jsem nikdy nechtěl.

A proč právě tuto značku?
Měl jsem úžasného strýce Standu, vloni bohužel zemřel. Byl to takový bohém. Kdysi šetřil peníze na auto, které si chtěl koupit v tehdejším Tuzexu. Nakonec si ale místo auta přivezl foťák, Leicu. A když jsem jako malý kluk slyšel, že nějaká lejka stojí stejně jako auto, tak jsem si říkal, že to musí být snad nějaký kosmický foťák. Vůbec mi to nešlo na rozum. A celých čtyřicet let jsem na tento zážitek nezapomněl a vždycky jsem si říkal, že pokud si někdy koupím foťák, bude to jedině Leica.

Témata, která fotíte, většinou vybízejí k zamyšlení. Co vás k nim přivedlo?
Napřed jsem, jako snad každý začínající fotograf, fotil západy slunce, lány s řepkou, louku se stromem uprostřed, kytičky, broučky a tak dále. Rychle mi ale došlo, že tady nic nového nedokážu a že tudy cesta nevede… Pak jsem se jel jednou podívat na starou opuštěnou vilu, o které jsem už dlouho věděl a moc mě přitahovala. Chtěl jsem si ji celou prolézt. A asi to byl osud, vzal jsem si sebou Leicu, tehdy ještě vonící novotou. Nafotil jsem si tam pár barevných a černobílých snímků. A když jsem potom doma na monitoru uviděl ty černobílé, okamžitě mi blesklo hlavou – sakra, to je přesně to, co chci dělat! To je přesně ono! Ta vila je v Litoměřicích, před válkou ji vlastnili majitelé firmy, která vyráběla šicí stroje. Za války v ní byli nacisté a pak propadla státu. V devadesátých letech ji někdo koupil, ale velké plány se nenaplnily a od té doby se o vilu nikdo nestará. Dva snímky odtud byly také na výstavě v Písku.

Pátráte pokaždé po historii a majitelích opuštěných objektů, které vás zajímají?
Většinou mám štěstí, že jde kolem třeba nějaká babička, která mi o tom konkrétním místě něco řekne. Někdy i u sousedních domů zazvoním a zeptám se. Také občas píšu maily na městské úřady, kdo budovu postavil nebo k čemu sloužila. Většinou mi to zjistí.

Napadlo vás někdy, že byste mohl vydat knihu svých fotografií doplněnou textem o osudech míst, která fotíte?
Už mi hodně známých říkalo, ať to všechno sepíšu a vydám knižně. Fotografických knih vyšlo už hodně, ale třeba o opuštěných vilách a zámcích moc ne. Mám sice svůj archiv, stovky lístečků, na které si zapisuji poznámky, ale musím se přiznat, že jsem na toto asi dost líný. Mě prostě baví prolézat ruiny, sklepy, půdy… a fotit.

Mohl byste zmínit, které místo na vás nejvíce zapůsobilo?
Asi to byl jeden hostinec u Kroměříže. Dlouho jsem nemohl přijít na to, proč se někdy vracím z focení celkem v pohodě (až na popálení od kopřiv, pořezanou ruku, rozbitou hlavu a podobně) a jindy úplně ztrhaný, myslím psychicky. Většina objektů, přesto že jsou opuštěné, má nějakého majitele, který se o tu budovu alespoň trochu stará. Natáhne kolem tu červenobílou pásku, aby tam nikdo nelezl, nebo někde přitluče ceduli zákaz vstupu atd. Také jsou často zatlučené deskami okna a vchody, sem tam někde vyřežou náletové dřeviny, nebo přes propadlou střechu natáhnou plachtu proti zatékání. Ale u toho kdysi krásného hostince nic takového nebylo, prostě odešel poslední majitel a ponechal ho naprosto svému osudu, rozpadat se a zarůstat zelení… Tam jsem opravdu cítil jen zmar a beznaděj. Bylo to tam všudypřítomné, až mi 
z toho bylo úzko.

Máte vyhlédnutý nějaký objekt pro fotografování i na Písecku?
Je tu jeden veliký krásný hospodářský dvůr za rybníky u Čimelic. Byl tam kdysi lihovar nebo pivovar. Už jsem tam byl dvakrát. Na výstavě byla odtud fotografie s tím byciklem. Když jsem tam byl podruhé, asi rok po první návštěvě, byl už rozebraný…

V Písku jste se narodil, znáte ho od dětství… Máte tady nějaká oblíbená místa?
V šestnácti letech jsem se šel učit do Uherského Hradiště a tam jsem se i oženil. Ale moc rád se do Písku vždycky vracím, mám tady rodinu a spoustu vzpomínek… Mým nejoblíbenějším místem je samozřejmě Kamenný most a také „nové" nábřeží. To se mi moc líbí. Ale moc rád vzpomínám na Kino Oko, mlíčňák na náměstí a výborný vlašák, který tam prodávali, a na rohlíky, které byly tak křupavé, že se daly zlomit. Ne jak dnes, že se vám jen ohnou a po chvíli se vrátí do původního tvaru… A na zmrzlinu v takovém tom placatém kalíšku! Dnešní mladí lidé to už ani neznají. A také na tehdejší hospody, o tom se ale nebudeme rozepisovat…

Vrátím se k vašim fotografiím. Od opuštěných objektů jste se posunul blíže k lidem…
Ano, při posledních fotovýletech mířím většinou za bezdomovci. Ale nerad jim tak říkám, protože nějaký svůj domov mají, i když je to třeba jen ruina bývalého statku. Jsou to většinou lidé, kteří prostě z nějakých důvodů neuměli žít naším způsobem života. Rozhovor začínám tím, že jim dám cigarety a někdy i peníze, nebo jim nakoupím něco k jídlu. Na fotografii Mlčení, která byla také v Písku na výstavě, je můj skorokamarád „bezdomovec" Jirka. Má úžasný hlas, dobře se poslouchá. Žije sám, tak si vždy chce dlouho povídat. Jednou jsem si ho musel i tajně nahrát…

Fotíte také klasické rodinné snímky?  

Přítelkyně mi trochu vyčítá, že málo fotím rodinu, občas fotím vnoučátka. Ale ty samozřejmě hodně fotí dcera a jde jí to výborně. Tak to nechávám na ní. To bych je jedině musel všechny vytáhnout do nějaké opuštěné stavby. To by ale asi dcera nepřežila… Přítelkyně byla se mnou jenom jednou, na zámku Dlouhá Loučka. Ten v roce 1986 vyhořel a od té doby s ním nikdo nic neudělal. Pořád je tam cítit spálenina. Byla z toho chudák úplně psychicky zdeptaná a už se mnou nikdy fotit nejela. Škoda, nemá mi kdo nosit stativ.

Plánujete další výstavu?
Mívám tak jednu výstavu za rok, a to už mám letos splněné. K té v Písku mě dostrkala sestra a vloni k výstavě v Praze mě přemluvila má dobrá kamarádka. Sám jsem ještě nikoho s nabídkou výstavy neoslovil. No, vlastně jsem to zkoušel v Leica Gallery v Praze, ale vůbec mi na mail neodpověděli. Asi jim to spadlo do spamů nebo co. Tak asi nebudu slavný, s tím se dá žít… Rád fotím, focení je můj život. To ostatní kolem mě vlastně ani moc nebaví. Snad jenom vernisáže, když tam podávají dobré víno. Jako třeba v Písku. 

Mohl byste poradit začínajícím fotografům, na co by se měli zaměřit?
Především by měli milovat fotky a ne fotoaparáty. Protože u devadesáti procent fotografů je to naopak. Řeší techniku, podlehli marketingovému tlaku výrobců, řeší světelnost, čipy, megapixely a já nevím co všechno, ale neřeší to hlavní – fotky. A když už, tak jestli neletí horizont, ostrost, také nějakou aberaci, nebo co to je a spoustu dalšího. Ani po létech focení nevím, co všechno ty odborné fotografické výrazy znamenají. Prostě to nepotřebuju vědět a nemíním se tím zatěžovat. Pak fotí všichni to samé, krajináři třeba Chalupskou slať na Šumavě (samozřejmě nic proti tomuto krásnému místu), ta už byla vyfocená snad milionkrát. A protože nemají vlastní téma, sedí hodiny u počítače a cizelují a cizelují, aby byly fotky alespoň technicky a barevně co nejdokonalejší. Na druhou stranu vím třeba o fotografovi, který fotí pouliční lampy. No to je přece parádní téma, nemyslíte? Abych ale nevypadal jako kritik, ať si každý fotí co chce a jak chce, je to jeho tvorba.

Myslíte si, že záleží na typu fotoaparátu?
Hodně známých, kteří mě, nevím proč, považují za fotografa, chtělo poradit, jaký si mají koupit foťák. Radím jim, aby si koupili takový, který se jim bude dobře držet, protože to je základ. Jinak se jim bude špatně fotit a na výsledku to bude vidět. Pokud to někdo v sobě má, tak může fotit třeba na starý kinofilm a může to jako fotograf někam dotáhnout.

Máte mezi fotografy nějaký vzor? 
Jedním z mých vzorů je Miroslav Tichý. Byl to svérázný pán, který si vyráběl foťáky z ruličky od toaletního papíru a fotil tajně ženské na koupalištích. Jeho fotky se prodávají za tisíce euro. Pohrdal jakýmikoliv fotografickými pravidly. Jeho dílo, to je pro mne totální informel ve fotografii.

Zkoušel jste se focením uživit?
To ne, ani se o to nemíním pokoušet. Provozoval jsem rockový klub, music bar, pivnici, pak jsem pracoval v nakladatelství a v tiskárnách, kde jsem vybíral fotografie do kalendářů, jak jsem už říkal. Teď mám v plánu udělat kavárnu v Uherském Hradišti. Nefotím komerci. Abych se focením mohl živit, musel bych fotit svatby nebo děti. A na to bych fakt neměl nervy, z toho bych měl ještě větší depky než z opuštěných staveb…

Prozradil jste na sebe, že jste duší dobrodruh a vaše tvorba je výsledkem dobrodružných výprav. Bylo tomu tak vždycky?
Ano, vždy mě lákalo tajemno a hledání ztraceného. Hledal jsem i štěchovický poklad. Byl jsem jedním z těch vysmívaných nadšenců 
a Josefa Mužíka znám osobně. Dokonce jsem v roce 2009 založil občanské sdružení, 
jehož účelem je hledat a případně vyzvednout nacistické poklady ukryté na našem území. Bohužel jsme zatím jen hledali a ještě nic nevyzvedli… Pak jsem pátral tři roky po jedné mýtické podzemní továrně na Šumavě. Měl jsem tam i jeden 
z nejvýkonějších radarů 
na světě. Vím, kde továrna 
je, kde měla vchod, kde 
první a poslední větrací šachtu. Je dlouhá asi 300 metrů. Stáli jsme dvanáct metrů nad stropem továrny, ale není možné se tam 
dostat, vchod a všechny šachty jsou odstřelené. Navíc továrna je v prvním ochranném pásmu a nikdo nemá 
zájem, aby se otevřela. Podle všech teorií odstřely provedli Němci před koncem války. 
Já jsem absolutně přesvědčen o tom, že to udělali až Češi, pár měsíců po válce. Z jakého to bylo důvodu si nechám 
pro sebe.