Snímek je prvním dílem trilogie Zahradnictví. Scénáře k filmům napsal Petr Jarchovský, který vycházel z vyprávění o své rodině. Jana Hřebejka jsme vyzpovídali.

Režisér Jan Hřebejk představil svůj nový film Rodinný přítel v českobudějovickém multikině Cinestar. Po předpremiéře promluvil s diváky a spolu s ním i malí představitelé dětských rolí.Jak vznikl nápad natočit film Rodinný přítel?
Petr Jachovský se v mnoha filmech nechal tou svou širší rodinou inspirovat. Jeho táta, ještě než zemřel, byl opravdu skvělý vypravěč. Petr se s mámou a s tátou scházel a nahrával si příhody, o kterých mi vyprávěl, ale neměl je třeba úplně upřesněný, nebo k tomu chtěl znát ještě nějaký podrobnosti. Pak za mnou přišel s tím, že má materiál tak na šest hodin filmu. Tak jsme si říkali, jestli z toho má být třeba seriál pro televizi. Ale on napsal takový námět s fotografiemi těch příbuzných z Jaroměře, a my jsme zjistili, že to jsou to vlastně tři příběhy, že se odehrávají ve třech obdobích. Jeden za války, druhý po komunistickém puči a další okolo svatby rodičů Petra Jarchovskýho. V tu chvíli do toho už vstupoval Viktor Tauš (producent) a ten přišel s tím, že to natočíme jako tři samostatné filmy, ale natočíme je dohromady, protože ty dekorace stály možná víc než třetinu celého rozpočtu.

Když se pan Jarchovský takto inspiruje svojí rodinou, nevíte, jestli z toho jeho příbuzní nebývají na rozpacích?
Vím, že někdy ano. Tohle z jeho rodiny zatím nikdo neviděl, ale tady to asi tak nebude, protože většina těch předobrazů už je po smrti. Obraz těch příbuzných tady je mimořádně laskavý. Ale i v jednom případě, kdy ta inspirace byla přímá, byla mimořádně nelaskavá. Zvítězilo takovýto, o čem mluvil Miloš Forman v případě Hoří, má panenko, že když chtěli komunisti ten film zakázat, tak ho nechali promítnout hasičům a mysleli si, že hasiči budou naštvaní na Formana, že si dělá srandu z hasičů. Jenomže on si zaprvé nedělal srandu z hasičů, ale z komunistů, ale zadruhé nastal tam takový efekt. Oni, když se viděli, byli rádi, že tam jsou. Takže i ten jeden z těch příbuzných, kterého jsme v jednom z našich filmů zobrazili nelichotivě, potom za námi přišel a Petr se ho úplně bál, co mu řekne. On vyslovil jméno toho herce a řekl: „To je fantastickej herec!“ Takže zvítězila radost, že tak skvělý herec, v tomhle případě to byl Jiří Schmitzer, tu postavu tak skvěle zahrál. A dostal za to Českého lva.

Vy jste s panem Jarchovským taková dvojice. Je někdy nějaká situace, kdy se neshodnete? Musíte dělat hodně kompromisy?
Ale to jó. Petr spolupracuje i s jinými tvůrci, řekl bych s větším úspěchem, než já. Nejde o to, že bychom se třeba neshodli, ale že pozornost Petra padá třeba na něco jiného, co ho zaujme. Nebo mě přijde nějaká práce, která by Petra nebavila, nebo by se v ní necítil dobře. Příklad je třeba seriál Až po uši. To je něco, co mě dělá obrovskou radost, baví mě. Je to takovej situační slovní humor, improvizace, ale je to třeba hodně erotický, (Ta první série byla, ta druhá už je taková krotčí.), zatímco ty Petrovy scénáře jsou takový mnohem cudnější. On o tom sexu nikdy nevyprávěl tak explicitně.

Snímek Rodinný přítel, který jsme právě viděli, nebyla moc komedie, bylo to hodně smutné. Upustili jste od komedií?
To vůbec ne. Za prvé ty dva další filmy jsou mnohem komediálnější. My jsme věděli, že tohle je válečné melodrama. Říkali jsme si, že to je blbý, i když říkáme sice pravdivou věc, že inspirací byli tytéž postavy jako v Pelíšcích v té části kodetovsko-vašáryovský, to je pravda. Ten Dezertér a Nápadník, to už je zcela tragikomedie, tam je toho humoru mnohem víc. Není to tak, že bychom se vzdali komedií, to určitě ne.

Ten film předchází Pelíškům…
Jsou tam postavy, ten Jindřich s Vilmou, které nějakým způsobem dospějí do těch Pelíšků, a potom se tam objeví i ta Jindřiška. Ti prarodiče měli dvě dcery. Ale tohle je blíž té realitě. Když Petr psal s Petrem Šabachem Pelíšky, tak vlastně svojí maminku, která už tehdy byla vdaná a měla dva malý kluky, z toho vynechal, protože potřeboval tu rovinu těch rodičů a rodinu těch teenagerů. Jeho maminka je předobrazem dcerky Daniely.

Proč snímek vznikl 18 let po Pelíškách?
Tu souvislost s Pelíšky říkáme, abychom nějakým způsobem přiblížili, kde se pohybujeme. Nemůžeme o tom nemluvit, protože postava toho Jindřicha tam je. V těch filmech čím dál tím víc, třeba v tom Nápadníkovi, je to už ten cholerický zahořklý domácí despota. Je to samozřejmě rozhodnutí také producenta. Ale spíš k tomu Petr dozrál. Já myslím, že to urychlila ta nemoc toho táty a znovu si vyprávění s rodiči. A mně to na druhou stranu strašně imponuje. Jednak jsem oba ty rodiče měl velice rád, znal jsem je od 15 let, kdy jsem k nim jezdil na chalupu. Ta vyprávění jsem znal a byl jsem Petrovi vděčný, že je takhle na poslední chvíli vyzpovídal.

Vraťme se k Pelíškům. Jste rád, anebo Vás rozčiluje, že se z Pelíšků stal legendární, ale tak trochu vánoční film, který dávají v televizi každé Vánoce?
To ne, já z toho mám radost a považuji to za zázrak. Každý tvůrce to má rád. Kdybych byl herec a byl bych ztotožňován s rolí, která je třeba tak populární, že už mi nabízejí jenom podobné, tak to by bylo něco jiného. Ale Pelíšky byl náš druhý film a natočili jsme ho velice záhy a jsem strašně rád, že Pelíšky jsou takovou vánoční klasikou. A když se mě někdo zeptá, jaký mám sen v té svojí práci, tak bych strašně rád natočil nějaký Pelíšky ze současnosti. Byl by zakotven v současnosti, ale zároveň by získal takovou popularitu jako Pelíšky. Ale nevylučuji, že se to nemusí podařit, protože je spíš zázrak, když se podaří něco, na co jde koukat znovu.