close Bývalý kriminalista Jan Štoček. info Zdroj: Archiv Jana Štočka zoom_in Bývalý kriminalista Jan Štoček. „Bylo to předposlední den pročesávání dna Orlíku a my už pomalu ztráceli naději. Pamatuji si to jako včera. Seděl jsem v loďce vedle pontonu, potápěč byl dole a najednou hlásí do vysílačky: Mám sud a je na něm svár. V ten moment jsem ožil,“ vzpomíná Jan Štoček na červencový den roku 1995, kdy se podařilo najít a následně vytáhnout první sud s tělem.

Série vražd, jejichž oběti končily na dně Orlické přehrady, nebyla podle něj zase tak složitým případem. Začalo to v severních Čechách, přesněji v Jablonci a Liberci. „Řešili tam člověka, který mluvil o nějakém Černém, co vraždí lidi a těla hází někam do přehrady. Byl to Černého kamarád, se kterým dělali drogy, ale postupem času z něj dostal strach a nabyl dojmu, že ho chce také zabít. Jeho informace ale byly dost obecné, neznal podrobnosti. S takovým poznatkem pak přijeli Severočeši na policejní prezidium, kde jsme začali řešit, co s tím. Každý se do toho ale bál sáhnout, aby něco nepokazil, a tak to nějakou dobu stálo. Bylo v té době spoustu jiných vražd, ke kterým jsme měli jasné informace. Pak navíc přišla reorganizace policejního prezidia a každý se o to přestal zajímat, protože jsme neměli žádný konkrétní poznatek,“ nastínil Jan Štoček začátky celého případu Orlických vražd.

Kopii složky měl však pořád u sebe v trezoru a k případu se vrátil se svým kolegou Františkem Havlovičem kolem Vánoc roku 1994. „Začali jsme jezdit do Rudné a obhlížet baráky Kuny a Kopáče. Na jaře jsme se začali porozhlížet na Orlíku a na Slapech, ale pořád jsme nevěděli, kde by sudy měly být. Pak jsme konečně získali nějaké svědky, kteří k tomu začali mluvit. Dostali jsme se tedy k informaci, že jde o Orlík, ale zase jsme nevěděli, kde přesně. Tipovali jsme příjezdové cesty a podobně. Vycházela nám dobře hráz, kde bylo dokonce jedno obouchané místo, ale pak nám někdo řekl, že se Černý měl vyjádřit v tom duchu, že „kdyby ten most mohl vyprávět“. Prohlédli jsme tedy hráz, kde to šlo celkem rychle, a pak jsme se přesunuli ke Žďákovskému mostu,“ popisuje bývalý detektiv, který už to tehdy na Orlíku znal, jelikož sem v minulosti jezdil na ryby.

Nejtěžší bylo sehnat někoho, kdo by se do takové hloubky potopil a ještě dokázal vylovit sud. „Naši potápěči na to neměli techniku, měli jsme tady i Němce, ale odmítli. Až u báňských záchranářů jsme pochodili. Měli na tehdejší dobu špičkové vybavení. Začátky byly složitější, protože jsme museli zajistit ponton, v případě dekomprese potápěče mít připravenou tažnou loď, doktora a spojení na vrtulník nachystaný v Ruzyni na ploše, aby převezl potápěče do Plzně, kde měli barokomoru. Bylo to složité, ale zajištěné jsme to měli. Naštěstí se nic takového nestalo. Jednou ale zůstal kluk pod vodou déle, než by měl, protože mu tam uvízla hadice. Nemohl se z toho dostat a když běžela 25. minuta, já už žhavil spojení na vrtulník. On ale zachoval klid, což jsem obdivoval v takové situaci, a dostal se z toho. Byli to vážně borci, profíci,“ chválí Jan Štoček.

Na sérii mordů, které se začalo říkat Orlické vraždy, se začátkem 90. let podílela pětice pachatelů. Jakýmsi šéfem gangu byl Karel Kopáč, přezdívaný Karlos, který pracoval jako vyhazovač, osobní strážce a pár měsíců byl dokonce u Útvaru rychlého nasazení. Po dopravní nehodě v roce 1994 zůstal ochrnutý na dolní polovinu těla. Za vraždy dostal 21 let, v roce 2004 se ve věznici v Kuřimi oběsil. Vykonavatelem vražd byl Ludvík Černý. Policie mu jich dokázala pět plus jeden pokus, ale údajně mohl mít na svědomí i další životy. Dostal doživotí. Vladimír Kuna mimo jiné poskytl svůj sklep, kde pachatelé ukrývali těla do sudů. Jeho matka byla jednou z obětí. Soud mu udělil 25 let, po 18 letech byl za dobré chování propuštěn. Irena Meierová, sestra Karla Kopáče, dostala deset let, že nechala Černým odstranit kvůli majetku svého manžela. Po osmi letech byla propuštěna. Petr Chodounský, její údajný milenec, se měl podílet na podvodném získání peněz po Kunově matce i bankovních úvěrů a spoluorganizovat vraždu Jaroslava Meiera. Dostal 14 let, které si odseděl. Kromě Kopáčova švagra a Kunovy matky byli oběťmi podnikatel Aleš Katovský, přistěhovalec z Kosova Leorent Lipoveci a starožitník Vlastimil Hodr. Všichni tři skončili na dně Orlické přehrady, dva v sudu, jeden zabalený v pletivu. Právě nalezení jejich těl pomohlo případ dotáhnout do konce a pachatele odsoudit.

Prosadit si takovou pátrací akci byl svým způsobem velký risk, ale bez nalezení těl by bylo daleko složitější vrahy usvědčit. „Vyslechl jsem si od různých funkcionářů, že to je blbost tam lovit sud, že se nic nenajde a že to stojí hromadu peněz… Ten pocit, když jsme vytáhli první ze sudů, byl nepopsatelný,“ zmínil bývalý kriminalista, který má na ten den památku v podobě jizvy dodnes. „Samozřejmě jsme nevěděli, co vlastně vylovíme, protože předtím jsme třeba narazili na dýmovnici z tanku, což je podobné. Když byl sud nahoře, vypadla z něj boční zátka a byly tam vidět nějaké tkáně. Poleptal jsem si ruku, protože mě pochopitelně v tu chvíli nezajímaly nějaké rukavice. Potom jsem ještě vzal sáček, zalovil v zátce, abych si čuchnul, a v tu chvíli zafoukal vítr a já to měl na obličeji. To jsem rychle skočil do vody,“ vzpomíná na zlomové okamžiky.

Mezitím se však utajené pátrání, prezentované veřejnosti jako ekologický výzkum, provalilo a na místo dorazili novináři. „Museli jsme ještě v noci všechny sebrat. Měli jsme obsazené jejich byty a čekalo se, až se napíšou domovky, souhlasy se zadržením a veškerá administrativa. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že Černý, když to viděl v televizi, sháněl dámské šaty a paruku a chtěl zdrhnout,“ líčí Jan Štoček s tím, že nejdramatičtější to bylo u Kopáče, který zůstal po autonehodě na vozíku. Když mu zásahovka začala obsazovat barák, vyhrožoval, že se zastřelí. „Chtěl jednat jen s nejvyšším vedením, a tak za ním šel Pepa Doucha coby ředitel středočeské vyšetřovačky. Udělal to dobře, Kopáč po několika hodinách ztrácel pozornost a zásahovka byla připravená. Když jsme ho pak převáželi, vykřikoval, jak všechny udá, jak to všem natře,“ vzpomíná bývalý policista s tím, že tak to většinou dopadne, jak je v něčem zapojeno víc lidí. „Dřív nebo později začne někdo mluvit. Tady nakonec mluvili v podstatě všichni, když začal Kopáč. Jen Černý nemluvil, ale ten už pak vlastně ani nemusel,“ dodal.

Mimořádné na Orlických vraždách bylo podle Jana Štočka především to, že jeden člověk měl na svědomí tolik životů. „To jsme viděli prvně a nebyli jsme na to zvyklí ani připravení. Pak následoval Roubal, což bylo to samé v bledě modrém,“ míní.

Na Orlík se s týmem vrátil, když v plastové bedně vyplavalo tělo Marcely Sekáčové tři dny před soudem jejího vraha. „Bylo to obrovské štěstí. My jsme to pročesávali kolem Oslova, ale bezvýsledně. Nakonec vyplavala u Červené a oznámili to tři mladí rybáři z Milevska. Volali mi to večer a popsali mi šperky, které měla na krku. Byly dost atypické, a tak jsem jel na místo,“ poznamenal.

Případ z roku 2007 také zaujal scénáristy. Osud ženy zavražděné jejím milencem se stal námětem pro seriál Případy 1. oddělení. I zde je jednou z hlavních postav Václav Plíšek, tentokrát v podání Bolka Polívky. Z toho není Jan Štoček nadšený, čímž se netají. „Seriály či filmy s touto tematikou nejsou vůbec špatně udělané, ale z mého hlediska mám k nim spoustu výhrad. Třeba na Sametových vrazích jsem dělal poradce, pracoval jsem s Jiřím Svobodou na scénáři. Já bych to asi napsal trochu jinak a zabýval se víc prací policie, ale film je to velice koukatelný, to nepopírám. Sám jsem ho viděl několikrát,“ říká muž, který děj filmu zažil na vlastní kůži.

close info Zdroj: Deník zoom_in

Případy 1. oddělení také považuje za dobrý seriál, jen vykreslení postav je podle jeho slov tragédie. „Devadesátky jsou ještě lepší, řekl bych, ale i tady mám pár výhrad. Například rádoby vtipné poznámky na mé řízení. Za nejpodařenější považuji dokument Polosvět, který teď také běží. Ten je vážně dobře udělaný. Každopádně ve srovnání s ostatními seriály z policejního prostředí, na které se obvykle vydržím dívat maximálně tři minuty, je tohle všechno úplně o něčem jiném, to je bez debat,“ shrnul Jan Štoček.

Seriál Devadesátky je sice napsán podle skutečných událostí, avšak hodně věcí je v něm jinak, než se odehrálo v reálu. Například zapletení Štočkova kolegy Františka Havloviče s mafií je zcela smyšlené. „Nic takového se nikdy nestalo, je to blbost,“ komentoval na závěr kriminalista s více než čtyřicetiletou praxí, který před pár lety odešel do důchodu.