Letos to bude 59 let od doby, kdy byla dokončena Orlická přehrada. Její budování začalo v roce 1954 a skončilo roku 1961, kdy byla slavnostně uvedena do provozu v prosinci.

Na dobu před zatopením Žďákova, po kterém nese most jméno, vzpomínal před lety Vladislav Kloboučník, který žil v jedné z takzvaných zátopových bytovek v Orlíku nad Vltavou. Tam dostali byty lidé ze zatopených míst jako náhradu za svá obydlí. Někteří si však nechali vyplatit jako odškodnění peníze a odstěhovali se úplně jinam.

Rodiče Vladislava Kloboučníka pracovali ve Žďákově u přívozu. „Před nimi tam byl převozníkem pan Blábolil, pak pan Květ a od roku 1950 jsme tam byli my. Pamatuji si na partu voraře Štofla ze Zvíkova, ve které byl Blábolil, Kotrbáčeka Chvojan. Jezdívali na voru ve čtyřech. Často přespávali u nás, když tudy plavili dřevo. Máma měla v přívozu kiosek, tam celou noc popíjeli, hráli a ráno jeli dál,“ vyprávěl.

Bydleli totiž v zestátněném domě Schwarzenbergů. Byl to bývalý sklad s obytnou částí mlýna a dvěma byty. „V létě bývalo na Žďákově hodně Pražáků, hlavně sportovních rybářů. Býval mezi nimi i Kozmik, který vynalezl motorku kejvačku. Byl to soukromník a bydlel u nás ve volném bytě vždy celé tři měsíce. Jezdili za ním z Jawy a přemlouvali ho, aby jim pomohl připravit sériovou výrobu kejvačky, ale on nechtěl. Pak jim dovolil, aby si tu jeho motorku okopírovali. Podle ní pak udělali sériovou. Pořád všechno vyměřovali. Taky jsem se byl podívat u něj v Praze, kde měl svou dílnu,“ prozradil.

Od jara do podzimu byl v přívozu na Žďákově velký provoz prakticky pořád. „V zimě, než řeka zamrzla, vytáhli jsme prám i loď na břeh. Když pak byl led, jezdila osobní i nákladní auta přes řeku. Táta tam musel napíchat větve a vyznačit tak cestu a také musel posypat štěrkem cestu od přívozu i kopec, aby to tam neklouzalo,“ vysvětlil.

Stavbou přehrady se ale všechno změnilo. Ze Žďákova se s rodiči stěhovali jako poslední v roce 1959, protože přívoz fungoval do poslední chvíle, i když se voda zvedala a most se ještě dostavoval. Když se napouštěla přehrada a vody přibývalo, museli pak všichni jezdit na druhou stranu do Kostelce přes Písek a přes Podolský most, protože zvíkovské mosty ještě nestály.

A jak to u přívozu fungovalo? Když někdo přišel, tak se jelo. Nebyly tam žádné vyhrazené časy. „Tenkrát to patřilo pod správu silnic, pro kterou táta i máma pracovali. Za přívoz se platilo lístky. Převážely se auta, náklaďáky a autobusy. Ze začátku tam byl prám s nosností 75 metráků. Ale když pak stavěli most, měli tam pontony, po kterých dopravovali materiál. Jako kluk jsem převážel lidi v loďce a někdy i s motorkou. Vydělal jsem si tím často i na čokoládu,“ vyprávěl.

Když v roce 1959 stavěli Žďákovský most, vycházel ze školy v Orlíku nad Vltavou, který se dříve jmenoval Staré Sedlo. Do školy chodil každý den kilometr do prudkého kopce. Tenkrát bylo v orlické škole tolik žáků, že se do ní ani nevešli. V každé třídě bylo 35 dětí. Osmá třída byla na faře. Vycházel z osmé třídy, ale kdo nesehnal učení, šel do deváté třídy do Mirovic. Ta byla dobrovolná.

V okolí Žďákova byla další osídlená místa. Asi čtyři kilometry od Žďákovského mostu proti proudu Vltavy byly na orlickém břehu Letoštice – pod Nevězicemi. Odtud asi 400 metrů byla elektrárna a tři vily pro zaměstnance. Ve Žďákově proto byla elektrika dřív než ve Starém Sedle a byly tam dva mlýny a pila. V Kostelci byla elektrika zavedená v roce 1927.

Elektrárna měla sloupy s vedením kolem řeky a když šla dřenice, ledy sloupy porazily. Proto se domluvili s jeho dědou, že sloupy postaví přes jeho zahradu a že bude mít zadarmo elektriku. Vykáceli kvůli tomu ovocné stromy. V roce 1953 ale přišel nový správce elektrárny a odpojili ho, protože nechtěli dodržet starou úmluvu a on zase nechtěl za elektriku platit. První soud vyhrál, ale druhý bohužel prohrál.