Hrdinovi románu musíte především uvěřit

Bylo vaším snem napsat knihu, nebo to byla spíš impulzivní záležitost?
Původně jsem tento záměr neměl, ale čirou náhodou jsem se při jednom svém projektu seznámil s Arnoštem Lustigem. Tehdy jsem napsal jakousi neformální učebnici holocaustu a byli jsme domluveni, že když se mu bude líbit, dá jí předmluvu. Nakonec se tak stalo a jeho předmluva knihu v dobrém slova smyslu vynesla do nebe. Poté mi řekl, že nepíšu úplně špatně a že bych měl něco zkusil. A když vám tohle řekne autor Kateřiny Horovitzové, tak to něco znamená.

Měl jsem tenkrát ještě více času, a tak jsem za tři měsíce vysekl román a dal mu ho přečíst. On na tom v té době už nebyl zdravotně dobře, přečetl si to tedy ve vinohradské nemocnici, kde byl na chemoterapii. Pamatuji si, že mi nejdřív vynadal, že mu bylo špatně, ale že to četl celou noc, protože chtěl vědět, jak to dopadne. To byla příjemná pochvala. Pak udělal druhou věc, a sice že zavolal do známého nakladatelství a řekl: mám tady spisovatele, doporučuji ho, vydejte mu to.

Vznik vaší knihy ale nebyl tak rychlý a jednoduchý…
Nakladatelství mi řeklo, že to takhle nefunguje, že jsem neznámé jméno. Dal jsem tedy román k ledu s tím, že se k němu vrátím za rok. Mezitím jsem ale začal s doktorátem a opět to odsunul. Potom jsem se dostal na místo ředitele obchodní akademie, takže kniha musela počkat další tři roky, protože nebyla ani minuta volna.

Správný čas přišel až v roce 2014, kdy se podařilo dostěhovat školu, rozběhnout projekt Bolestných kamenů, ukončit studia a pak jsem měl najednou o prázdninách měsíc volna.

Komu jste dal román přečíst kromě Arnošta Lustiga, abyste se utvrdil v tom, že stojí za to ho vydat?
Během projektu Bolestných kamenů jsem se seznámil s herečkou Vilmou Cibulkovou, které jsem to dal přečíst s tím, že když řekne, že je to dobré, začnu to čistit.

Měla na to naprosto identickou emotivní reakci jako tehdy Arnošt Lustig, to znamená, že nad tím potřebovala přemýšlet a nebyla schopná se k tomu hned vyjádřit, potřebovala odstup. Tehdy jsem pochopil, že stojí za to na románu pracovat, a tak jsem se spojil se svou kamarádkou v Americe, protože každý román potřebuje editaci. Poté jsem oslovil nakladatelství a šlo to v podstatě ráz na ráz.

Knihu jste křtil v Praze. Proč?
Nakladatelství si jí cenilo tak, že i přesto, že je to prvotina, tak se to rozhodlo uvést v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí, což je samozřejmě sen spisovatele. Nejvíc vděčný jsem byl, že kmotrem se stal můj přítel Hynek Bočan a že to neudělal jen pro kamaráda, ale muselo se mu to i líbit, jinak by to nedělal.

Nemyslíte, že je Písečákům líto, že jste knihu nekřtil tady?
Tohle je věc, kterou určuje nakladatelství a distributor. Já bych to samozřejmě mohl odmítnout, ale na druhou stranu, asi bych byl sám proti sobě. Není to v žádném případě pohrdání mým městem. Mezitím jsem měl naplánováno autorské čtení v písecké knihovně, které se to hodilo až v dubnu. Kdyby bylo možné začít čtením v Písku, začal bych.

Několik let tedy román ležel, jak jste řekl, u ledu. Když jste se k němu po té době vrátil, vnímal jste ho stejně, nebo se vám některé věci s odstupem zdály, že by měly být jinak?
Samozřejmě jsem po letech viděl, že by některé věci bylo možné víc rozvinout. Třeba v rámci psychologie hlavního hrdiny tak, jak se měnil jeho věk. Na co jsem ale v žádném případě nesáhl, je kostra příběhu. Tu jsem měl promyšlenou už tehdy.

Příběh se odehrává z velké části v jižních Čechách, konkrétně v Dubu. Máte k této obci nějaký vztah?
Kdysi jsem Dub navštívil ještě s Gymnáziem Strakonice. Místo se mi zalíbilo, byl tam zámeček, kousek odtud fara, tak jsem si říkal, že to je místo stvořené pro příběh.

Jižní Čechy mi byly samozřejmě blízké stejně jako Heidelberg v Německu, kde jsem studoval. Tam jsem hrdinu románu také poslal stejně jako do Švýcarska. Musí to být pro čtenáře uvěřitelné.

Osobní zkušenosti tedy hrály významnou roli…
Bezesporu. Musí to všechno fungovat. Není možné, aby hrdinovi někdo nevěřil. Musíte znát dokonale jeho rodokmen, jeho věk, musíte vědět, jak se proměňuje, jak vypadá, jaké má návyky, v kolik hodin chodí spát a pokud se vám toto podaří, je to ok.

Jak vnímáte v současné době oblíbené české autory Jiřího Hájíčka nebo Kateřinu Tučkovou? Jsou pro vás inspirací?
Jiří Hájíček je bezesporu výjimečný, dokáže fantasticky navodit atmosféru. Jeho schopnost vyjádření se značí neuvěřitelný talent. Každý takový spisovatel je inspirací. Nemenší inspirací je Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové. Skláním se před oběma autory.

Na závěr se nemohu nezeptat, zda plánujete další knihu?
Má kamarádka z Ameriky, která román takzvaně čistila, říkala, že další knihu napsat musím, protože spisovatel, který napíše jednu knihu, je divný. Pravda je, že další knihu už jsem dokončil v hlavě. Těším se, až v létě sednu v altánu a budu psát. Mám velkou výhodu, a sice že se tím neživím, takže nemusím za rok nutně něco vydat.