Mohla byste shrnout, jak váš hospic funguje?
Náš hospic funguje tak, že péči o pacienta zajišťuje celý tým lidí. Jsou to sociální pracovníci, zdravotní sestřičky, ošetřovatelky, paní doktorka jako dobrovolnice. Máme k dispozici psychoterapeuta a duchovního, když mají klienti zájem. Zajišťujeme celý balíček služeb, které terminálně nemocný pacient potřebuje. To znamená především zdravotní lékařskou péči, ale i tu sociální. Pacient často neví, že si může zažádat o příspěvek na péči, jehož výše je určena podle stupně bezmocnosti. To jim všechno poradíme a zařídíme.

Nemocní lidé a jejich příbuzní samozřejmě mají úplně jiné starosti než řešit tyto praktické věci. Vyřešení finanční stránky je nicméně důležité, protože péče v domácím prostředí je velmi finančně náročná. My jsme schopni zajistit kompletně všechno, aby rodina měla čas jenom na svého terminálně nemocného blízkého.

Co pro vás osobně znamená pojem paliativní péče neboli takzvaná úlevná?
Po zkušenostech s našimi pacienty to pro mě osobně znamená hlavně co nejvíce ulevit pacientovi od bolesti. Paliativa je hodně široký pojem, ale pro nás v domácím hospici je nejdůležitější, aby naši klienti neměli bolesti, abychom jim co nejvíce ulehčili od komplikací, které přicházejí na konci života. Nastavení léčby bolesti je naší hlavní prioritou. Bolest otřese pacientovou psychikou a psychikou jeho blízkých nejvíce.

Kdo se může stát klientem hospice Athelas?
Našim klientem se může stát člověk, který bydlí v okruhu maximálně pětadvaceti kilometrů od Písku. Větší vzdálenost bohužel nepokryjeme, ale od Milevska dál služby poskytuje zase táborský hospic, takže písecká oblast je naštěstí poměrně dobře zajištěna.
Velmi důležitou podmínkou je, aby náš budoucí pacient znal svou diagnózu. Občas se nám stane, že příbuzní přijdou a žádají, abychom nemocnému neříkali, že umírá. My jim ale v žádném případě nebudeme lhát a vydávat se za nějakou pečovatelskou službu. Naším pravidlem je říkat lidem pravdu o jejich diagnóze, samozřejmě co možná nejohleduplněji.

Další důležitou podmínkou je, aby měl nemocný blízkého člověka, který převezme zodpovědnost za péči a pobývá s pacientem 24 hodin denně. My za klientem dojíždíme, nejsme tam neustále.

Jaké kroky musí lidé podniknout, aby se stali vašimi klienty?
Na webu máme žádost, kterou musí nemocného blízcí donést k nám do kanceláře. Na telefonu je také neustále naše sociální pracovnice, která se zájemci vše prodiskutuje. Jsme schopni reagovat rychle, ze dne na den. Stěžejní je také domluva s pacientovým praktickým lékařem, u kterého zůstává náš klient nadále zaregistrovaný. Naštěstí nám zatím všichni praktičtí lékaři vycházejí vstříc a ochotně spolupracují.

Proč nese hospic Athelas právě tento zvláštní název?
My jsme jezdili navštěvovat různé hospice a zaměstnanci nám radili, abychom nedávali biblický název. Lidé pak mají pocit, že musí být věřící, abychom je „přijali". Já jsem velkým fanouškem Pána prstenů a v knížkách se hovoří o magické rostlině Athelas, která pouze v těch pravých rukou poslouží tak, jak má. Jinak její kouzlo nefunguje. Nakonec jsme se tedy nechali takto inspirovat.

Kdo přišel s nápadem založit hospic v Písku?
Prvotní impulz vyšel ode mě a sociální pracovnice Daniely Nechvátalové. Potkaly jsme se, když do Písku na katolickou faru přijela paní z Hospice sv. Kleofáše z Třeboně. Já jsem říkala, že už delší dobu uvažuji o založení hospice v Písku, a Daniela se ke mně přidala.

Takže myšlenku na založení píseckého hospice jste měla v hlavě už dlouho před tím?
Ano, byl to tak nějak můj životní sen. Ale přiznám se, že sama bych to asi nezvládla, člověk na to potřebuje tým lidí. Někdy je situace taková, že si řeknete ne, to nejde, ale ten druhý vás podrží a jindy zase vy jeho, někdy je to fakt těžké.

Proč jste zvolili právě variantu domácího mobilního hospice?
Stály za tím mimo jiné i úplně prozaické důvody, například jsme neměli žádnou budovu, také jsme se místo o klienty nechtěli starat o okapy, o střechy a o energii. Jednak je to levnější, to jsou takové ty „nehezké" důvody. Jako zdravotní sestra jsem za 20 let nasbírala určité zkušenosti, z kterých vím, že lidé většinou chtějí zemřít doma, ve své posteli, v okruhu svých blízkých. Tam, kde to mají rádi, kde to znají. Mně se líbila myšlenka, že jim tohle umožníme.

Jaká je situace domácích hospiců jinde v České republice?
Nejblíže k Písku je hospic v Táboře, který za pět let své existence došel velmi daleko. Tam jsme se byli podívat, sdíleli s námi své zkušenosti. Hodně spolupracujeme pak především s Hospicem sv. Kleofáše v Třeboni, kde nám hodně pomohli. Tam jsou asi o rok napřed než my.

Je zakládání domácích hospiců spíše trendem posledních let?
Myslím, že ano, teď je to taková módní vlna, například i v médiích se objevily pořady o smrti a umírání. Také si myslím, že dnes už existuje poptávka, dřív lidé klidně dali babičku do nemocnice, bylo to pro ně pohodlnější. Dnes ale stárne generace lidí, kteří chtějí mít komfort, a poptávka po těchto službách roste.

Jaká pak byla cesta od nápadu k realitě?
To bylo děsné. Trvalo nám to asi rok a čtvrt a byla to nejtěžší fáze. Nikdo jsme nebyli z neziskového sektoru, takže jsme zprvu vůbec nevěděli, jak fungují granty, zjišťovali jsme to, kde se dalo. Požádali jsme si o zřízení jako středisko Diakonie a misie Církve československé husitské, takže jsme pod ministerstvem kultury. Následně nás čekalo jednání s krajem, což bylo velmi zdlouhavé. Nicméně musím říct, že paní úřednice nám vyšly vstříc, jak jen to šlo. Museli jsme udělat určité ústupky, nakonec se nám ale podařilo zaregistrovat sociální a pak i zdravotní služby a získat všechna povolení.

Jakým způsobem jste se kromě běhání po úřadech připravovali na chod píseckého hospice?
Mezitím jsme sbírali zkušenosti od dalších mobilních i lůžkových hospiců po celé republice. Zároveň jsme chtěli píseckou veřejnost připravit na existenci našeho hospice, pořádali jsme tedy různé kulturní akce. Přednášku tu měla paní socioložka Jiřina Šiklová, který vydala knihu o hospicové péči. Také jsme měli výstavu fotografií z prachatického hospice nebo den otevřených dveří pro širokou veřejnost. Na hospicovém setkání ve Vinoři jsme se také setkali s kardinálem Vlkem, který má k jižním Čechám vztah a byl potěšen, že v Písku něco takového vzniká.

Jaké reakce veřejnosti jste zaznamenali?
Lidé samozřejmě přišli a tázali se, kde máme ty postele. Jsme rádi, že jsme jim mohli vysvětlit, jak budeme skutečně fungovat. Informovanost veřejnosti o problematice hospiců a umírání je velmi důležitá. Další akce proto pořádáme i na podzim, například konferenci o paliativní péči v Plzni, v Písku plánujeme pak týden s hospicem, jehož součástí budou různé přednášky, koncert či dílny pro děti.
Rádi bychom touto cestou přesvědčili lidi, že smrt není pouze neprostupným tabu, ke kterému se váží samé negativní konotace. Mínění veřejnosti se ale postupně mění k lepšímu, také díky zájmu médií o témata spojená s umíráním. S lidmi je důležité o smrti mluvit, aby se plni strachu neodvraceli jinam.

Kladete si kromě zvýšení informovanosti široké veřejnosti ještě nějaké cíle do budoucna?
Abychom se ufinancovali. A především pak, aby co nejvíce lidí mohlo umřít tak, jak si přeje, doma u svých blízkých. Myslím, že zhruba u 95 procent lidí to jde. Umřít za plentou v nemocnici prostě není ono.

PETRA ZACHATÁ