Originální masku jsem rozhodně neměla, ale do  sobotního maškarního průvodu do Milevska jsem vyrazila. Bylo to spontánní rozhodnutí, takže na nějaké přípravy nebyl čas. Vzala jsem si svoje kopačky, dres fotbalového rozhodčího a taky píšťalku. Všechno pěkně připravené na novou sezonu.

„A v čem mám jít já?" ptala se mě sestra. „No, v čem?! Půjdeš přece za fotbalistku!"  Modré trenky sice měla až pod kolena a ve volném dresu vypadala  o třicet kilo těžší, ale na rozdíl ode mě se kryla blonďatou parukou, takže ji poznal zřejmě málokdo.   Stejně to bylo u kamarádky Aleny. I ta se stala fotbalistkou.

„Hele, tady to je taky rozhodčí jako my, ale fotbalová,"  hlásali dva kluci, když jsem se šla  zaregistrovat do domu kultury.  Musím uznat, že hokejoví rozhodčí se vyřádili. Zakrvavený obličej a jedno oko vypadlé z důlku. Takovouto odvahu bych asi neměla.

Masky byly opravdu úžasné. Hlavně Václav Klaus, úplný originál – stejné vlasy i stejná mluva. V průvodu jsem ho měla neustále před sebou.   Zájem fotografů a médií o něj byl stejně velký jako o Miloše Zemana po lednové volbě prezidenta. Já jako rozhodčí jsem nikoho neohromila. To mě nepřekvapilo.

V centru dění byli i tanečníci z místní skupiny EFK.  Převlékli se za pastelky a na náměstí E. Beneše dorazili  za víru tance. I já, ač netančím, jsem se o pár tanečních kroků pokoušela, protože jsem cítila, že výrazně přituhovalo.  Mrzly mi nohy. Kopačky totiž nejsou příliš vhodnou zimní obuví.

Musím se přiznat, že dojít od domu kultury až do cíle na náměstí E. Beneše bylo docela nekonečné. „Minule průvod šel rychleji, kapela ze Švýcarska hrála do kroku," konstatovala v průvodu fotbalistka Alena.
„Tady  máte svařák," donesla nám jedna dobrá duše   teplý nápoj do Riegrovy ulice.  Po třech hodinách strávených venku jsem se napila něčeho teplého. Nádhera. „Nepij to,  jedeš autem!" vyhrkla na mě sestra. Myslím, že po dvou locích jsem způsobilost k jízdě autem snad neztratila.

Kolem 15.45, tedy po hodině a tři čtvrtě, jsme dorazili na náměstí. Jsme v cíli, říkala jsem si.

V průvodu v Milevsku jsem šla poprvé a musím uznat, že se to nedá s vesnickými obchůzkami srovnávat. To je jiná atmosféra, jiný průběh. Po sobotě můžu porovnávat – více se mi líbila vesnická obchůzka u nás v obci – zastavili jsme u každého domu – mnoho z lidí sice neotevřelo –  ale ten, kdo ano – tak si s námi zatančil a poté nám dal něco na zakousnutí a na zahřátí.

Je jasné, že podobně to v Milevsku rozhodně fungovat nemůže, ale myslím si, že příští rok přijedeme zase. A tentokrát snad budeme více originální.

V sobotu jsme načerpali dostatek inspirace…