Dana Zdichyncová sama sebe označuje za kroniku píseckého zimního stadionu. Její restaurace fungovala mnoho let jako služba pro návštěvníky zápasů. Od minulé sezony se do ní ale lidé během utkání nedostanou. Proč to tak je a je nějaká šance, že se majitelka restaurace s vedením klubu dohodne? Dana Zdichyncová odpovídá v rozhovoru pro Písecký deník.

Kdyby byla restaurace otevřená, byl by problém zajistit, aby přes ní nechodili lidé na hokej bez lístku?

Určitě ne. Už můj dědeček říkal, že je snazší problém na někoho hodit, než ho řešit. Za Jana Slabého a Jana Slivky se restaurace otevírala. Vždycky jsme zavřeli branku zvenku, aby nechodili lidé bez lístku. Čelila jsem kritice jak místních, že před hokejem nemohou do hospody, tak i hokejistů z týmu soupeře. Když přijel hostující tým, chtěli třeba jít na kávu a hráči museli procházet přes stadion. Během zápasu byla branka vždy zavřená. Pořadatel mohl kdykoliv vzít za kliku a zjistit, že je to pravda.

Když byla restaurace otevřená, byl tedy nějaký problém s neplatícími lidmi?

Nebyl. Podle mě je to jen výmluva. Na dveře, které vedou do stadionu, teď dali i závoru, tak snad budou konečně klidně spát. Jsem tady dvacet let a nikdo nikdy bez lístku nechodil.

Jednala jste s vedením klubu o restauraci?

Oni mi striktně oznámili, že restaurace bude zavřená. Mnoho lidí, kteří chodí na hokej, v mojí restauraci třeba i obědvá. Od nich poslouchám stále slova nespokojenosti. Proto jsem letos v dubnu požádala Jiřího Černého o schůzku, sešli jsme se v restauraci. Řekla jsem mu, aby svůj postoj přehodnotil. Odpověděl mi, že s nimi nemám uzavřenou smlouvu. To byla pravda. Je to ale komplikované. V roce 2004 jsem koupila část nemovitosti s restaurací. Prodal mi ji ale jiný výbor, než tam sedí dnes.

Byla byste tedy ochotná se nějak dohodnout s klubem, aby byla restaurace během hokeje zase otevřená?

Byla bych ochotná, i když předělávám koncepci restaurace. Je jasné, že když si člověk nasmlouvá třeba oslavu narozenin, nemůže tam najednou o přestávce pustit padesát lidí, kteří si přijdou dát pivo. Když nemůžeme otevírat na hokej, budeme dělat večírky nebo oslavy narozenin, čemuž je třeba přizpůsobit i interiér. Jestliže ale někdo rozhodne o pronájmu bufetu s tím, že restaurace bude zavřená, není třeba to svádět na nic jiného. Proč říkají, že by lidé chodili přes restauraci, když to není pravda?

Sama říkáte, že jste „kronika“ píseckého zimního stadionu. Zažila jste už v minulosti nějaké problémy s otevíráním restaurace během hokeje?

Ne. Nejlepší spolupráce byla s Janem Slivkou. Ať si říká kdo chce co chce, ať na něj klidně nadávají, ale podle mě udělal pro písecký hokej maximum. Dneska by mnoho lidí bylo rádo, kdyby se vrátil. Naše spolupráce byla férová, na rovinu.

Ovlivnilo zavření restaurace během hokeje nějak výdělek restaurace?

Může se zdát, že je to obrovský byznys, ale není to pravda. Do restaurace se vejde kolem padesáti lidí. Chodili tam většinou starší lidé, kteří si mohli v klidu v teple posedět, když je třeba nebavil hokej a byla jim na tribuně zima. Dali si čaj, kávu. Na hokej díky restauraci chodili i lidé, kterým bylo přes osmdesát. Dneska už tam nepřijdou, protože občerstvení někde ve stoje nezvládnou a v té zimě nejsou schopni tam být celé tři třetiny. Když to shrnu, tak z hlediska tržeb pro mě hokej lukrativní nebyl, takže zavření během zápasů pro mě není určitě likvidační. Ale brala jsem to jako službu pro lidi, službu, na kterou jsem byla zvyklá. Lidé na to byli také zvyklí a restaurace se otevírala vlastně ze setrvačnosti. Nejde všechno převádět na peníze. Jsou věci, které uděláte prostě jen proto, že máte nějaké jméno, v něčem podnikáte a nemůžete dělat jen to, z čeho budete mít zisk.

Co vám nejvíce vadí na jednání klubu?

Chtěla bych, aby si mě nebrali do úst. Když už o něčem rozhodli, tak ať to řeknou lidem naplno. Ať netvrdí, že bufety jsou dostačující a návštěvníci hokeje jsou spokojení. Myslím si, že těch nespokojených jsou mraky, a vím, že mnoho lidí kvůli tomu i přestává na hokej chodit. Nikdo mě nemusí napadat, že přes restauraci chodí lidi bez lístku. A stačí se podívat, jak to funguje jinde. Byla jsem v Jindřichově Hradci. Tam je restaurace před hokejem přímo ve stadionu otevřená. Nikdo po nás nechtěl lístek, nic. Ve chvíli, kdy se začaly prodávat lístky, objevil se v hospodě pořadatel, který po lidech chtěl buď vstupenku, nebo peníze. Řeči o tom, že by bylo třeba najmout další ochranku, jsou nesmyslné. Jediným důvodem je tedy to, že klub uzavřel smlouvu s někým jiným.