V Záhoří se na necelých 30 arech rozkládá chovatelský areál drobného zvířectva. Jejím spolumajitelem a zapáleným chovatelem je Písečák Štěpán Ťupa (41 let). Spolu se svým tatínkem Pavlem se jim tu podařilo vybudovat neuvěřitelný zvířecí ráj.

Štěpáne, jak dlouho už se tomuto, jistě velmi náročnému, koníčku věnujete?

S nadsázkou jde říct, že vlastně od narození. Můj táta se chovatelství věnoval od mládí, takže jsem v tom vyrůstal. Jezdil jsem s ním po výstavách, pomáhal a učil se. Dodnes se o naše zvířata staráme společně, v jednom člověku by se to absolutně nedalo zvládnout. Samozřejmě se ne vždy úplně shodneme a naše názory se různí, ale jsme pro to zapálení oba úplně stejně.

„Drobné zvířectvo“ – co si vlastně pod tím můžeme představit? Zkrátka kolik a čeho?

Tak to chvíli potrvá… Máme jedenáct plemen holubů, dohromady asi 200 kusů. Dále čtyři plemena zakrslé drůbeže, dvě plemena velké drůbeže, takže si čtyřicet kusů. Králíci se dělí na zakrslé, kteří váží okolo jednoho kila, střední a velk, třeba náš belgický obr má 10,2 kilogramu. Celkem je to jedenáct plemen, na kusy asi 180 chovných králíků. Dále chováme asi 200 exotů, okrasné kachničky, nutrie, křečky, morčata, psy, kočky. A málem bych zapomněl na naše tři fretky – to jsou vlastně takové hlídačky, aby nám tam neškodily kuny.

Tak to byla skutečně vyčerpávající odpověď! Když si to tak v rychlosti sečtu, vychází mi neskutečných 700 zvířat! Přibližte nám časovou náročnost.

Všechna zvířata se musí krmit denně. Jen to zabere tři až čtyři hodiny. To samozřejmě nepočítám úklid, kydání, zdravotní péči… S tátou se pravidelně střídáme, jámám úterky, čtvrtky a víkendy. Léto je mnohem náročnější, protože jsou odchovy. Nejlepší kusy už se připravují na podzimní výstavy. To pak jezdíme každý víkend po celé republice. Prodáváme, sbíráme ceny.

Když jste zmínil ten prodej, jak je to vlastně s financemi?

Abych řekl pravdu, jsme rádi, když si náš chov na sebe vůbec vydělá. O zisku se nedá mluvit. Máme spoustu plemen, která jsou v naší republice málo obvyklá. Pro chovný materiál jezdíme do zahraničí. Tam nakupujeme kvalitní chovná zvířata, abychom oživili u našich plemen krev. Tak si jen spočítejte ty cesty a cenu šampionů. Pak všechny cesty na výstavy. Krmení, vitamíny, očkování, veterinář…

Chápu, takže zbohatnout se na tom nedá.

Tak to ani náhodou! Spíš to ještě dotujeme.

Proč tedy tolik plemen, proč taková náročnost?

To se tak nějak postupem času vyvinulo. Nám se s tátou líbí všechna plemena,máme rádi všechna zvířata. Vždycky chceme něco nového vyzkoušet a už nám to zůstane. Žádné chovy nerušíme. Zisk není žádný, ale tohle se stejně nedá dělat pro peníze. To vás prostě musí bavit, musíte to mít rád. A neumíte si představit, jak to strašně uklidňuje. Já si vždycky úplně nádherně vyčistím hlavu.

Co považujete za váš největší úspěch?

Asi že se nám znovu podařilo rozjet chov japonských králíků, kteří v celé republice úplně vymizeli. Teď už chovatelé díky nám tyto králíky zase chovají. Je to totiž velmi náročné plemeno na kresbu. Ze stovky kusů splňuje plemenný standard maximálně pět kusů. Na celostátní výstavě jsme získali několikrát čestnou cenu (nejlepší králík v plemeni) a máme mistra republiky, což je ta úplně nejvyšší cena. Jinak máme spoustu dalších cen z různých výstav.

 A naopak nějaký výraznější neúspěch?

Nemoci se nám naštěstí docela vyhýbají. Zvířatům věnujeme opravdu velkou péči, používáme vysoce kvalitní krmivo, vakcíny. Doufám, že to tak bude i nadále. Musím však zmínit velmi nepříjemnou situaci z celostátní výstavy v Lysé nad Labem, kde pořadatel evidentně nezvládl zabezpečení a byl nám ukraden jeden králičí šampion. To strašně zamrzí, protože celoroční piplačka je v tu chvíli pryč.

Máte dvě děti. Vedete je k tomu, aby šly ve vašich stopách?

Děti v tom žijí odmalička, stejně jako kdysi já. Zatím z nich mám pocit, že to milují. Nechci je ale k ničemu nutit, tohle se opravdu nedá dělat na příkaz. Chtěl bych, aby si samy ozhodly, čemu se jednou budou věnovat. Určitě ale pomáhají, čistí kotce, mění vodu…Desetiletý Adam má své vlastní plemeno, a dokonce je nejmladším členem našeho chovatelského spolku. A šestiletá Stellinka se nejraději stará o morčátka.

Jsem ráda, že jste zmínil váš spolek. Povězte něco o jeho fungování.

Jedná se o Český svaz chovatelů Záhoří. Máme osmdesát členů. Jelikož v Záhoří byla vždy silná organizace, postupně k nám přestoupili i chovatelé z Písku a Protivína, kde pak tyto organizace zanikly. Členství je podmínkou k účasti na výstavách. Komunikujeme se všemi ostatními spolky z celé republiky. Hlavní svaz sídlí samozřejmě v Praze. Jinak fungujeme vcelku standardně – platí se poplatky, chodí se na schůze, pořádají se brigády. Vroce 2010 jsme oslavili 50. výročí vzniku.

Je možné zjistit si o vás něco na internetu? Máte vlastní webové stránky?

Zatím to pro nás nemělo smysl. Chovatelé nás kontaktují sami, protože už jsme v rámci republiky docela známí. Navíc lze na každé výstavě získat katalog, kde jsou všechna vystavovaná zvířata, ocenění a kontakty na majitele. Časem bychom ale rádi nějaké webovky vytvořili. Je to přece jen nejsnazší cesta ke komunikaci. Navíc bychom tam mohli prezentovat i fotodokumentaci.

Štěpáne, jak vidíte vaši chovatelskou budoucnost?

Rozhodně se budeme snažit rozšířit současné mantinely, protože každé další rozšíření by už bylo opravdu velmi náročné na čas, finance i prostor. Pokud by měl kdokoli zájem, tak vystavujeme každý rok v Záhoří na Michalské pouti, která se koná vždy první neděli v říjnu.

JANA DUDOVÁ