O poměrech v obci před válkou vypovídá sčítání lidu k 31. 12. 1910 – v Zahořanech bylo 58 domů s číslem popisným a v nich 351 obyvatel, v Lašovicích a Lašovkách 28 popisných čísel se 161 obyvateli, v Žebrakově 26 domů a jedna obydlená jáma bez čísla a celkem 147 lidí. Takže v celé spojené obci bylo dohromady 112 domů a 659 obyvatel. V obci byla škola a kostel v Lašovicích.

14. 1. 1912 byla v Zahořanech a okolí vidět na nebi ohromná polární záře. Staří lidé hned čekali nějaké zvláštní události. Po dva roky se ale nic zvláštního nestalo, mladí lidé se starým vysmáli, jak špatně prorokovali. Až v červenci roku 1914 v době, kdy byli lidé na velké mši svaté v kostele v Lašovicích o Annenské pouti, přijeli na kolech posli z Milevska a roznášeli mobilizační vyhlášky. Všichni muži patřící do první výzvy (tedy stáří 18 až 38 let) se museli hned v pondělí 27. 7. 1914 shromáždit na silnici před č.p. 3 a povozy je odvážely na dráhu do Milevska. Muži z druhé výzvy (stáří do 42 let) rukovali 4 neděle potom.

V květnu roku 1915 došlo na prodloužení vojenské služby až na 7 let a kvůli tomu museli narukovat i muži až do stáří 50 let. V celém průběhu války rukovali mladí, kteří ten rok dosáhli 18 let. Tak bylo ze Zahořan do války odveleno 113 mužů ze 40 domů, pouze z 18 domů nebyl nikdo odveden.

Osudy vojáků byly různé, většina z nich narukovala ke 102. pěšímu pluku, který byl tvořen vojáky z doplňovacího okresu Benešov. Tento pluk bojoval na italské frontě, ale někteří vojáci se dostali i do Srbska, Černé Hory, Haliče nebo Ruska. 10 vojáků bylo v ruském zajetí, 4 byli členy československých legií. Pánové Zigmund Neumann a Josef Sýkora byli nejdále, až v ruském Taškentu, Štěpán Zajíček na Sicílii. Zprávy z války o sobě posílali vojáci domů na růžových korespondenčních lístcích, které nebylo nutné známkovat. Podléhaly ovšem cenzuře stejně jako dopisy, které se ani nesměly zalepovat.

Doma panovala po celou dobu války velká bída, ženy musely samy obdělávat pole i se starat o dobytek a děti. Nebylo petroleje a svítilo se karbidem nebo i máslem v kahánku jako za starých dob. Mnohé ži ivotní potřeby nebyly k dostání a den ode dne to bylo horší. Jedna rekvizice stíhala druhou (jenom v červenci 1916 bylo odvedeno 46 kusů hovězího dobytka), hned po ţních zabavily úřady všechno, a pokud si někdo něco schoval, často se to zkazilo. Papírové peníze se trhaly na díly a značily se barvou, pro milevský okres červeně. V roce 1917 ještě přišlo hrozné sucho, takže nebylo obilí ani otavy. Ozimé obilí předčasně uschlo, brambory se neurodily a i na podzim obilí špatně vzcházelo. Aby byla dovršena zkáza všeho, zrekvírovali v roce 1916 i zvony z lašovického kostela. Vzali ten nejstarší zvon z roku 1498. Když s ním ještě naposledy jednu hodinu zvonili, lid plakal a vybíhal i ze Zahořan.

Dne 8. 4. 1918 byl uzavřen mír s Rumunskem a poté se 27. 4. vrátili první vojáci Rudolf a Theodor Paukner z ruského zajetí, jenže brzy zase šli na italské bojiště. V Písku pak vypukly oslavy naší samostatnosti již 14. 10. 1918 na výzvu poslance Kaliny. Konal se průvod městem s hudbou, kterého se zúčastnilo mnoho lidu. Vyvěšovaly se české vlajky a strhávaly se všechny orlice. V noci pak přijel jeden prapor vojáků se strojními puškami a ten hlídal město až do konce války.

Zpráva o státním převratu došla do Zahořan dne 28. 10. 1918 k večeru. Přivezl ji hostinský Jan Čapek z Milevska, koně měl celého národními prapory ověnčeného. Ač již šlo slunko k západu, po chvíli věděla to již celá obec. Rakouského orla jsme měli v obci než jednoho, visel na domě č.p. 37 a označoval c.k. trafiku.

Jakým způsobem se ztratil, není známo, ale do rána tam nebyl. V naší obci odbyl se státní převrat zcela klidně, vše tonulo v radosti, očekávaje dnů příštích. 17. 11. se pak slavila v neděli v Lašovicích po mši naše samostatnost, zúčastnilo se mnoho lidu, dívky v krojích, hudba hrála v přestávkách.

V listopadu začali se vracet vojáci domů, 7. 11. Jan Vála, 9. 11. Alois Hubička, 10. 11. František Dvořák, 14. 11. Štěpán Kříţ. Sigmund Neumann se z ruského zajetí vrátil až v roce 1919 a Josef Sýkora až v roce 1920. Třicet čtyři se jich ale nevrátilo, zůstali na bojišti, v cizí zemi, často bez hrobu, proto jim věnujme

Otakar Chudáček