Cizí lidé by zřejmě koukali nevěřícně. Borovanští jsou na ně zvyklí a v pondělí už na ně netrpělivě čekali. Čtyři místní dívky zahalené do bílého se opět proměnily v Barborky a v předvečer svátku sv. Barbory vyrazily na obchůzku obcí. Zajímavostí je, že tradice Barborek v Borovanech pokračuje i nadále a nikdy ji tu nepřerušili.

„Dneska jdu asi potřetí," vypočítává šestnáctiletá Kristýna Buriánková, pokolikáté už vyrazila za dětmi.


„Byl Peťa hodný?" ptají se Barborky maminky tříapůlletého Petra Janáčka. „Řekneš nám, Péťo, básničku?" Malému Petrovi se moc nechce,  Barborky ho zaskočily. Ani pobídky jeho mámy Jany nezabírají. Ale na dotaz, zda za ním Barborky mohou příští rok opět přijít, kývá hlavou.

Barborky v pondělí navštívily menší děti z obce. „Měly jsme jít k šestnácti dětem, ale zúžilo se to na devět, protože některé tu nejsou," vysvětluje Kristýna Buriánková, která je nejstarší Barborkou. Ještě ji doprovázejí deváťačky Tereza Suchanová a Iveta Hošnová a poprvé Linda Brčáková, která chodí do sedmé třídy. „Nástupkyň moc není, jedna, která byla starší, odešla a příští rok budu chodit ještě já, jinak zůstanou tři," popisuje Kristýna Buriánková. Dívky z Borovan se Barborkami stávají kolem dvanácti třinácti let.

Obchůzka Barborek patřila ještě v 19. století v řadě vesnic na Písecku, především pak na Milevsku, k samozřejmostem. „Chození Barborek je starý zvyk, nepochybně několik století, většinou však zanikl již před první světovou válkou. Možná proto, že byl velmi podobný obchůzce Mikuláše, která následovala dva dny poté," říká ředitel Prácheňského muzea v Písku Jiří Prášek.

Většina lidí má se svátkem sv. Barbory spojený jiný zvyk – trhání větviček višně nebo třešně, které se poté dávají do vázy. Říká se, že pokud větvička svobodné dívce do Vánoc rozkvete, do roka se vdá.