Od kdy se věnujete loutkám a loutkovému divadlu?
Začínala jsem v tehdejší lidušce (lidová škola umění – pozn. red.), takže to je už nejméně padesát let. Kromě herectví a dalších předmětů jsme tam měli také loutkoherectví a vedl nás tehdy Vladimír Meisner. Zabýval se loutkoherectvím dlouhá léta, působil v porotách různých festivalů a přehlídek, měl ohromné zkušenosti a hodně nás naučil. Dovedl nás až do závěrečných zkoušek.

Když jsem po ekonomické škole nastoupila do spořitelny, tak Vladimir Meisner založil vlastní dětský soubor a pozval mě ke spolupráci. Právě s tímto souborem jsem se dostala na různé přehlídky a festivaly, mimo jiné na Skupovy Strakonice.

Vztah k loutkoherectví se u vás projevil až v lidušce, nebo jste se pohádkám, loutkám a maňáskům věnovala už od útlého dětství?
Původně jsem na veřejnosti vystupovala s recitací básní. Ale pak mě oslovily loutky a musím dodat, že mě oslovily hodně silně. Bylo to především proto, že dětské publikum je úžasné a dovede v hledišti vytvořit neopakovatelnou atmosféru. Nedovedu si představit lepší diváky, než jsou děti, představení doslova prožívají a často nám i napovídají, jak se loutky mají zachovat.

Když byly vaše děti malé, hrála jste jim i doma pohádky?
Spíše jsem je brala s sebou do divadla. Dcera znala všechny naše pohádky, protože často při představeních napovídala.

Pamatujete si ještě na své vůbec první představení pro veřejnost?
Úplně přesně to už nevím, ale myslím si, že se představení jmenovalo Povídám, povídám pohádku. Bylo určené pro malinké, tak tříleté děti, a konala se v tehdejším Závodním klubu Jitexu v Písku.

Kde se sháněly loutky, kulisy a další vybavení a jak dlouho trvá příprava jednoho představení?
Nitka už v počátcích nějaké loutky měla. Tehdy nás zastřešoval pletařský podnik Jitex, odkud jsme dostávali úplety na výrobu loutek. I pro současnou dobu platí, že značnou část loutek vyrábějí členky souboru, ale látky a další potřebné věci se shánějí velmi obtížně.

Ze závodního klubu Jitexu jste počátkem devadesátých let odešli. Proč a kam?
Nájem, který jsme tam měli platit, byl pro nás neúnosný. Nějakou dobu byla Nitka pod křídly TJ Sokol Písek. Jenže prostory, které tělovýchovná jednota mohla pronajmout, byly pro potřeby souboru moc malé. Potom se naskytla možnost upravit si místnosti v budově římskokatolické fary na Bakalářích v Písku. Tam jsme dosud. Nitka má v současné době kolem deseti členů a vede nás principálka Dáša Černá.

Co obvykle hrajete? Máte roli, která je vaše?
Takovou roli mám. Ještě se dvěma kolegyněmi z Nitky Lídou Práškovou a Šárkou Venclíkovou jsme se rozhodly pro maňáskové divadlo. Hrajeme hlavně pohádky o pejskovi a kočičce podle Karla Čapka a moje je role kočičky. To jsem opravdu ve svém živlu.

Dáváte přednost klasickým pohádkám, nebo hrajete i ty moderní?
Většinu pohádek si upravujeme, jak jsem se o tom zmínila už u příběhů Karla Čapka. Napíšeme si vlastní text a potom ho kolektivně upravujeme, maňásky si necháme udělat, ale kulisy si Nitka vyrábí sama. Speciálně pro náš soubor píše pohádky učitel Ladislav Horník.

Chodíte za dětmi nebo přijdou malí diváci do divadélka na Bakalářích?
Obojí. Hráli jsme například v ZŠ E. Beneše a na naší domácí scéně se mimo jiné byli podívat žáci z Masarykovy a Šobrovy školy. Přicházejí i děti z mateřinek a školních družin.

Jak dlouho trvá nacvičit jedno představení?
To je různé. Ale nejlepší je ještě před zahájením příprav stanovit si pevné datum premiéry. Tomu se pak musí všechno podřídit. Pokud to tak neuděláme, máme na všechno dost času a premiéru zbytečně oddalujeme. Když to vezmu průměrem, připravit novou pohádku se vším všudy včetně kulis a osvětlení trvá tak půl roku.

Pokračuje někdo z rodiny v loutkářské tradici?
Zatím bohužel ne. Ale na představení se přijdou podívat.