Petře, zdravím vás momentálně z pracovního pobytu z Dubaje a rád bych se vás zeptal nejprve na vaše teenegerovské období v průběhu 80. let. Co pro vás tato doba znamenala a jak jste ji prožíval? Jako váš kamarád z Lesnické ulice v Písku si ještě stále vybavuji spoustu zábavných zážitků, které se k této bouřlivé době vážou.
Tak to je hodně záludná otázka, doslova na tělo. I když se cítím ještě hodně mladý, tak musím dost zalovit v paměti a pro spoustu čtenářů ta doba bude pravěk. Nechci říct, že osmdesátá léta minulého století byla bezstarostná, ale je pravdou, že to, že žiji v hluboké totalitě, jsem si absolutně nepřipouštěl. Přes týden do Strakonic do školy, pátek a sobota na diskotéku do kulturáku nebo vesnickou zábavu "tři na tři" třeba v Čížové, podotýkám, že ty neměly absolutně chybu. Občas mě někde zkontrolovali příslušníci veřejné bezpečnosti, dostal jsem od nich přes ústa, že mám v občanském průkazu natrženou stranu 17. (na protest proti komunistům) K zábavným zážitkům, které zmiňujete ve své otázce, bych se raději blíže nevyjadřoval, neb Písecký deník je seriózní periodikum a nerad bych byl po právu cenzurován. No, a takto "bezstarostně" jsem se prokousal až do své plnoletosti.

Petře, jako poměrně velmi mladý člověk jste začal po maturitě brzy soukromě podnikat v oblasti autodopravy. Co pro vás bylo nejsložitější právě v počátku vašeho podnikání?
Brzy po maturitě přišla vojna, hezky na dva roky a pokud to zkrátím, tak si vybavte knihu Černí baroni, zasazenou do kulis starého pacovského kláštera, kde jsem sloužil. Tlusté zdi, kde byla zima i v létě, komičtí lampasáci, kteří chlastali první ligu, už méně zábavní mazáci (většinou pasáci ovcí z Oravy), kteří nás šikanovali ve dne v noci… raději to už nebudu více rozvádět.

Pak přišla revoluce a já byl vtažen do víru začínajícího kapitalismu. Koupil jsem si za pár korun starou ojetou dodávku a začal jsem svou dráhu autodopravce. Kdybych byl býval tušil, co to bude obnášet, tak jsem tenkrát raději přijal nabídku úřadu práce a skončil u rýsovacího prkna v konstrukční kanceláři Kovosvitu. Pokud se vrátím k tomu, co bylo nejsložitější, tak určitě stejně jako dnes sehnat zakázky a hlavně dostat za vykonanou práci zaplaceno. A pak už dodám jen pár drobností jako spát jen tři hodiny denně, zapomenout na zábavu a ukrajovat tisíce kilometrů po celé Evropě s autem, kterým bych si dnes netroufl ani odvézt starou skříň do sběrných dvorů.

Jste velmi úspěšný a talentovaný fotograf a mě upřímně zajímá, kdy a kde jste poprvé poznal, že fotografování je vaším posláním, vaším novým kreativním smyslem života? Co vás hlavně inspirovalo?
Každý člověk má nějakého koníčka nebo zájem, kterému věnuje svůj volný čas a očekává, že mu přinese nějaké uspokojení. U mě je to fotografování, kterému jsem se začal vážněji věnovat někdy po roce 2000. S příchodem a masovým rozvojem digitálních technologií a mému fandovství motoristickým sportům jsem začal pokukovat po digitálním fotoaparátu, který bych s sebou vozil po závodech a dokumentoval svoje idoly v akci. Zakoupil jsem tedy svůj první digitální kompakt a očekával, že začnu pořizovat atraktivní obrázky z rallysportu, které jsem tolik obdivoval na stránkách sportovních časopisů. Ze začátku byly moje výtvory tristní, podtržené prakticky nulovými znalostmi o základních souvislostech a také nekvalitou a nevhodností prvních digitálních kompaktů pro focení rychlého sportu. Po tomto zjištění jsem za nekřesťanské peníze zakoupil digitální zrcadlovku a začal všemožně shánět informace, které by vedly k mému zdokonalení ve sportovní fotografii. Postupně se začaly dostavovat i první náznaky kvalitativního posunu mé tvorby, kterou jsem se nestyděl prezentovat motoristickým fanouškům prostřednictvím internetových galerií. Postupem času se z této mé záliby stala droga, která mě nepustila dodnes.

Často cestujete po různých místech světa a mě zajímá, v jakých dvou zemích byste si dovedl představit žít, samozřejmě i se svou rodinou?
Jelikož jsem velký písecký patriot, tak má odpověď zní nikde. Na naší zeměkouli je spousty krásných míst, které jsem měl možnost poznat, ale podle mě by měl člověk zůstat a vracet se tam, kde má své kořeny, a pro mě je nemyslitelné, že bych měl delší dobu žít jinde než tady v jižních Čechách, v Písku, kde jsem doma.

Vaše fotky z oblasti automobilového rally jsou úžasné, ale občas z nich běhá mráz po zádech. Vím, že se jedná o velké dávky adrenalinu během tak náročných a nebezpečných závodů, a proto bych se vás rád zeptal, kdy a kde jste opravdu cítil ve své blízkosti nebezpečí ze smrti?
To je zase velmi těžká otázka. Obecně oblast sportů, kterou fotografuji, je ve své podstatě velmi nebezpečná. Podle mě je to hlavně o pokoře a o zkušenostech, které člověk v tomto oboru za ta léta získá. Měl jsem možnost fotografovat prakticky po celém světě. Mnohokrát jsem lovil záběry na Novém Zélandu, v Argentině, Mexiku nebo Brazílii. V každé zemi číhají různá nebezpečí a je jen na mně, jak velká rizika jsem ochoten podstoupit. Mohl bych zde vypíchnout pár nehod při nebezpečné Dakarské rally, které naštěstí skončily bez vážnějších zranění, nebo rok 2011, kdy se mnou spadl vrtulník v Chilské poušti Atacama. Co se týká divokosti, tak velké dobrodružství a spoustu perných chvilek jsem zažil na rally závodě po stopách Hedvábné stezky, které se jelo Ruskem, Kazachstánem a končilo velmi těžkým přejezdem pouště Karakum v Turkmenistánu. Pokud je příležitost, tak si rád zafotím žraloky u australských břehů a to je svým způsobem také trochu nebezpečné. Mou hlavní úchylkou ale zůstává již zmiňovaná Dakarská rally, nejtěžší etapový závod světa, který startuje na Nový rok v Argentině a Chile. Tento 9000 km dlouhý podnik dokonale prověří člověka – fotografa a zažiji na něm neskutečné věci.

Petr Lusk
Narodil se den před koncem roku 1969 v Písku. Po základní škole absolvoval strojní průmyslovku ve Strakonicích obor konstrukce. Od roku 1993 pracuje ve své firmě zabývající se nákladní autodopravou. Kromě toho je fotografem Mladoboleslavské Škoda auto. S manželkou Monikou má dvě dcery Anetu a Elišku.