Jste kazatelem Církve bratrské, milujícím manželem, otcem tří dospělých dětí a dědečkem krásné vnučky. Jak to všechno zvládáte?
Možná by bylo lepší zeptat se lidí kolem mě. Pravdou je, že o chod domácnosti a o děti, zejména když byly malé, se starala především má žena Ellen. Být duchovním je tak trochu jako vykonávat devatero řemesel. Mimo jiné člověk musí být trochu psycholog, trochu kouč a trochu manager nebo ekonom. Rozhodně to není nuda. Pravdou je, že v mnoha ohledech si uvědomuji své limity. Na druhou stranu věřím, že to, co dělám, má hluboký smysl a také že mě do toho „uvrtal" sám Pán Bůh. Každý den
k tomu od Boha dostávám sílu, pokoj a radost, i když třeba vnější okolnosti nemusí být zrovna radostné. A to jsou moc krásné dary.

Co pro vás znamená vaše manželka?
Nevím, jak to takto veřejně vyjádřit, aniž bych nepoužíval silná slova. Jsem prostě šťastný muž. Putujeme spolu životem více než 26 let a přijde nám, že je to stále lepší 
a lepší.

Jak v Písku funguje ekumena mezi duchovními jednotlivých křesťanských církví?
Myslím, že docela dobře. Občas se s duchovními setkáváme, hovoříme na různá témata a plánujme společné akce. V minulosti se párkrát stalo, že jsme společně řešili „velké filozofické, etické a teologické problémy" u pivka, a tak u toho byla i trocha legrace. Co se týče ekumeny obecně, myslím, že církve 
v Písku jsou jako taková rozvětvená rodina. Někteří členové této rodiny jsou si bližší a jiní vzdálenější, ale pokud vím, křesťané v Písku k sobě navzájem chovají úctu 
a přátelskost. Vše opravdu podstatné nás křesťany spojuje, nikoliv rozděluje.

Vím, že jste při stavbě vašeho sboru spolupracovali s americkými křesťany. Co je z jejich spirituality přenosné do našich podmínek a co není?
Sbor Elim udržuje pravidelné kontakty se dvěma evangelickými sbory v Chicagu a v Denveru. Na bohoslužby tam přichází více lidí než třeba na utkání nejvyšší fotbalové nebo hokejové soutěže v ČR. To je opravdu jiný svět. To jsou ovšem takové ty vnější věci. V oblasti spirituality velké rozdíly nevnímám. Máme stejnou víru, stejnou Bibli, věříme v jednoho Boha.
Když tak o tom přemýšlím v obecné rovině, říkám si, že Američané jsou takoví více praktičtí. Trochu to možná přeženu. My v Čechách, když vidíme nějaký problém nebo výzvu, tak máme tendenci 
o tom hodně přemýšlet, analyzovat a zobecňovat, ale stává se nám, že pro samé přemýšlení se už nedostaneme 
k tomu, abychom něco udělali. Američani jsou v myšlení přímočařejší. Ne že by nepřemýšleli, někdy mi přijde, že domýšlejí, pojmenovávají 
a škatulkují více než my, ale myslí více prakticky. Vždy hledají jak věci převést do roviny nějakého činu. A to se projevuje i v oblasti spirituality. Jejich víra, zdá se mi, je více praktická, a to pro nás může být inspirativní.

Trénoval jste i mladé basketbalisty. Má sport a náboženství něco, co je spojuje?
Sport je dnes pseudo-náboženstvím. Všimněte si, jaký sportovní komentátoři používají slovník. Stadion je svatostánek. Branka je svatyně. Když někdo nepromění tutovku, znamená to, že urazil fotbalové bohy… Hráči jsou mezi fanoušky uctíváni jako polobohové… Naše společnost zaměnila víru v Boha za uctívání lidí. Samotný sport s tím ale nemá moc společného. Sportování je dobré. Zvláště mladí sportovci se učí hodně dovedností, které budou potřebovat v životě. Schopnost rychle se rozhodnout, zvládnout stres, vzít na sebe odpovědnost, spolupracovat v týmu – to jsou docela dobré dovednosti, které v mladých lidech kolektivní sportování buduje.
Trénoval jsem písecké Sršně 14 let. Byla to krásná léta, dosáhli řady úspěchů, ale také jsme zažili smutné prohry, Snad jsem trochu přispěl 
k výchově hráčů, kteří nyní hrají 1. ligu v Písku nebo různé soutěže v jiných klubech. Jeden z nich dokonce zkouší štěstí v juniorce špičkového španělského klubu.
Nikdy jsem ale nechtěl pouze trénovat basketbal 
a také mi nešlo pouze o ty talentované sportovce. Vždy mi šlo o to, aby se lidé, se kterými se ve sportu setkávám, mohli nějak setkat s Bohem nebo alespoň si udělat nějaký obrázek o křesťanství. Jsem přesvědčený, že křesťané 
a církve potřebují aktivně vycházet ze svých modliteben a kostelů a sdílet svoji víru, radost, lásku a naději s druhými lidmi a sport je, myslím, vhodná platforma, kdy se to může dít. 

Medailonek: Martin Běle (48 let) je kazatelem Církve bratrské. Je ženatý, má tři dospělé děti a vnučku. V devadesátých letech pracoval v knihkupectví Elim, pak při kazatelském povolání trénoval basketbal. Rád poslouchá hudbu a občas sleduje sport, především basketbal.

Martin Běle předává štafetu Ince Píšové.