Obě jste měly velký výběr zemí, kam jste mohly na studijní pobyt. Proč jste zvolily zrovna Českou republiku?

Marina (M.): Ti, kteří vybírají jako první, vždy volí Německo, to je nejpopulárnější zemí. Pak následuje Francie. Moje sestra Paola byla loni v Polsku a podívala se i do Prahy. Zamilovala si ji a říkala, že si musím vybrat Česko.

Praha je mezi Brazilci poměrně známá. Když se mě ptali, kam pojedu, říkala jsem, že do České republiky a všichni hned reagovali, že Praha je tak krásné město. Přijde mi ale, že pro výměnného studenta je lepší být v Písku než v Praze. Ta už je příliš velká a hektická.

Larissa (L.): Chtěla jsem jet do Evropy a od rotariánů z našeho distriktu jsem na Prahu slyšela jen samou chválu.

Byly jste někdy před tím v Evropě?

L.: Ne.

M.: Ano, mám příbuzné v Německu a Francii, kromě toho jsem byli v Rakousku a Švýcarsku.

Co jste věděly o Česku, než jste se do programu přihlásily?

M.: Jen to, že leží v Evropě, ale kde přesně, to jsem netušila.

L.: Já pouze to, že je tu velmi chladno.

Zatím je příjemné počasí, ne?

L.: Mně už je zima nyní. Minimální teplota u nás neklesá pod patnáct stupňů Celsia.

Tak to se můžete těšit na sníh…

M.: Loni v Curitibě, což je dvoumilionové město na jihu Brazílie, odkud jsem, sněžilo, ale jen asi tak deset minut. (smích) Ale všichni jsme z toho byli nadšení.

L.: Já jsem z malého pobřežního města státu Espírito Santo, který leží vedle Ria de Janeira, tam nesněží nikdy.

Co vnímáte po dvou týdnech pobytu jako největší rozdíl mezi Brazílií a Českem?

M.: Pro mě jsou to lidé. Češi jsou velmi poctiví. Byli jsme v hospodě, kde si číšnice nepsala žádný účet, nemuseli jsme platit ani u vstupu. Nakonec se zeptala, kdo co měl, a všichni jí to poctivě nahlásili. To by v Brazílii fungovat nikdy nemohlo, všichni by odešli bez placení. V metru v Praze nikdo nekontroluje, jestli si lidé koupili jízdenku. U nás by všichni jezdili zadarmo. Stejný případ jsou pokladny v supermakretech, kde si zákazníci můžou sami namarkovat zboží a zaplatit.

L.: Nejvíce mě zaujalo rozdílné jídlo. V Brazílii máte v podstatě denně rýži a fazole. Zatímco v Česku jíte hodně brambory. Také bych řekla, že Brazilci více konzumují maso. Podobné je to s vodou, v Brazílii nikdo nekupuje sycenou vodu.

M.: Všichni mladí lidé tady pijí kávu. U nás prakticky nikdo. Spíše starší lidé.

Brazílie je ale největším producentem kávy na světě…

L.: Ano, v mém městě sídlí velký zpracovatel, ale nikdo z mé rodiny ani přátel kávu nepije. Dáváme přednost domácí limonádě z plodu guarany.

Máte za sebou několik dní školy, jak se vám líbí na obchodní akademii?

M.: Pan ředitel byl první dny velmi pozorný, škola je pro nás celkově velmi rozdílná. V Brazílii všichni středoškoláci do sedmnácti let absolvují stejné obecné vzdělání a až poté se připravují na své zaměření, jdou na univerzity.

L.: Nové je pro nás také vstávání, když vejde učitel do třídy. To u nás není.

M.: Řekla bych, že máme s učiteli přátelštější vztahy, než je to v Česku.

L.: Rozdíl je i ve vybavení školy například počítači. U nás nám nedovolí využívat internetové wi-fi připojení, když jsme ve škole.

L.: Ve škole nemáme obědy. A nenosíme si ani svačiny. Jídlo si kupujeme přímo ve školní kantýně.

M.: Většina škol v Brazílii je soukromých, ty státní nemají příliš vysokou úroveň.

Jak jste na tom s češtinou?

M.: Učíme se dvakrát týdně s Martou Frišmanovou, ale výslovnost některých slov je velmi obtížná, vůbec nejhorší je říct slovo čtyři nebo čtvrtek.