Sníh a mráz současných dnů připomínají Blaženě Strachotové Vánoce jejího dětství. „Od svatého Martina až po Hromnice bylo sněhu po kolena. Bylo nás pět sourozenců a na svátky jsme se moc těšili. Tatínek zašel do našeho lesa, usekl pěkný smrček, schoval ho a večer tajně nazdobil. Papírové řetězy jako ozdoby na stromek jsme tvořili v ručních pracích ve škole a balili jsme bonbony do staniolu. Maminka připravovala k večeři tradiční houbovou polévku, krupičnou kaši, aby se nás držely peníze, štrúdl, čaj a jako pochoutku vanilkové rohlíčky a linecké cukroví. U stolu nás musel sedět sudý počet, když nebyl, prostřelo se pro strýčka Příhodu. Na talířek se dal oplatek s medem, abychom byli pilní jako včeličky, potom jsme se modlili Požehnej nám, Pane, tyto dary, které z tvé štědrosti budeme požívati. Kdo se celý den postil, měl uvidět na stěně zlaté prasátko, ale to se žádnému nepovedlo. Po večeři zazvonil zvonek, ve světnici stál rozzářený vánoční stromek, pod ním dárky – jen samé potřebné věci. Moje první panenka byla vyřezaná z polínka,“ vzpomíná.

Co by se prý i dnešním mužům také zamlouvalo, byl zvyk „beztrestně“ si jednou za rok vyhodit z kopýtka, neboť „na Štěpána není pána“. Každý chlap si mohl dělat co chtěl a žena mu nesměla v ničem bránit. Blaženčin tatínek ten den chodil do hospody na karty, na posezení. Na Štěpána se také měnila služba, kdo si našel lepší místo, odcházel.

JAK ŽIJE DNES

Paní Blaženka oslavila 104. narozeniny minulé úterý v domě s pečovatelskou službou v ulici Nerudova, tentokrát kvůli pandemii „jen“ se snachou a vnučkami. Syn Jaroslav už byl nemocný, pere se s covidem. Telefonicky jí přála celá početná rodina, i starosta z rodného Slavičína. „Babiččiným sousedkám jsme roznesly dortíky, potěšily se s babičkou a přály si, aby bylo vše zase v pořádku,“ popsala snacha Emilie.

V Budějovicích žije Blažena Strachotová čtyři desetiletí. Dosud je neuvěřitelně vitální, soběstačná. Pochází z pekařské rodiny od Luhačovic, kam s rodinou jezdívá. „Mí spolužáci už ale nežijí a z toho je mi smutno,“ povzdechla si.

Vyučila se prodavačkou, a přestože měli pekařství, pracovala v uzeninách, později také v sodovkárně, po jejím znárodnění jako závoznice. Vzpomíná i na válečnou dobu a těžkou práci v poválečné Ostravě. Milovala ruční práce a třeba štupovala ponožky celé rodině… S manželem měli rádi a často navštěvovali divadlo. „Když manžel těžce onemocněl, mladí nás vzali sem do Budějovic. Po půl roce ale v 64 letech zemřel. Pak se narodila vnučka, upnula jsem se na ni a pomohla ji vychovat, když mladí chodili do práce. Oni mi teď všechno nadmíru vracejí,“ usmívá se Blaženka. Radost jí dělají od obou synů čtyři vnoučata, sedm pravnoučat a čtyři prapravnoučata. Všichni se těší, až se v lepších časech sejde rozvětvené příbuzenstvo s Blaženkou na chalupě v Hrdlořezech. Tam čiperná paní s oblibou trávívá s Jaroslavovou rodinou letní dovolenou a mnohé víkendy.

K HOLIČI I NA PEDIKÚRU

Zůstat v dobré kondici v tak požehnaném věku není samo sebou. Blaženka se s chodítkem vydává každý den na půl hodinky na procházku, když je tepleji, a ráno cvičí. „Jinak bych nevstala, mám artrózu v nohách.“ O víkendech si vaří oblíbená jídla, pravidelně sleduje zprávy v televizi. Nemohla se dočkat očkování proti covidu. Když je dovoleno, nezapomíná na kadeřníka a pedikúru.

Předevčírem jí udělala velikou radost návštěva faráře Bohuslava Richtera. „Moc pěkně jsme si popovídali, dodalo mi to ještě více naděje,“ svěřila se. Vrozený optimismus, Bůh, láska a péče nejbližších a spokojenost v domově jsou pro Blaženku nejlepšími pilíři života. „Však ono to přejde,“ vzkazuje všem.