Dějiny rakovských usedlostí, gruntů, chalup i domků od prvních písemných záznamů až do druhé poloviny 20. století mapuje Pamětní kniha obce Rakov. Její autorkou je místní obyvatelka, devětapadesátiletá Irena Cejnarová.

Co pro vás Rakov znamená?
Jsem velký rakovský patriot. V Praze jsme měli dům, který jsme  prodali, a nechali si tento. Neumím si vůbec představit, že bych tady nebyla. Vesnici Rakov miluju. I když dneska už je to  úplně o něčem jiném. Je tady patnáct rekreačních chalup a třináct obytných, ale i v nich žijí lidé, kteří se sem přistěhovali.

Knížku jste nechala vytisknout  v nákladu sto kusů. Ten už je téměř rozebraný. Čekala jste takový zájem?
Nikdy nevíte, jak to dopadne, když něco děláte poprvé.  Vím, že na knížku lidé čekali. Patceltovi mi říkali: „Prosím tě, Irenko, pospíchej. Je nám přes osmdesát a chceme si ji přečíst, než umřeme." Manželé Maryškovi to už nestihli. V srpnu roku 2009 mi volali, abych k nim  přišla. Připravili mi dvě krabice fotek. Ještě mi řekli, kdo je na starých fotografiích.  V září umřel strejda a teta tři neděle po něm. To nikdo nečekal.

Ředitel Milevského muzea Vladimír Šindelář při křtu knihy řekl, že její vytvoření není práce na jeden ani na dva roky. Vy jste ji připravovala pět let. Co  bylo těžší, sehnat informace, nebo knihu napsat?
Obojí bylo náročné. Jak Vladimír Šindelář poznamenal, nevíte, jaké informace byste vlastně měla hledat. Hledáte hlavně zmínky o vaší obci a listujete několik hodin, abyste něco našla.  Když jsou psané v kurentu, což je německá obdoba novogotického kurzívního písma, ofotíte si je, protože jim nerozumíte.

Navíc všechny informace nenajdete na jednom místě. Sčítání obyvatel je k dohledání v Táboře, obecní protokoly a zápisy, které psali starostové, jsou uložené v Písku. Něco je v Třeboni. Jeli jsme také do Prahy nebo jsem psala do Vojenského ústředního archivu a do Náprstkova muzea.
U psaní sedíte deset dvanáct hodin denně. To jsou tisíce hodin. Nedá se to spočítat.

Šla byste do toho znova?
Ne.  Na začátku roku 2008, kdy vyšla publikace Petru Fořtovi z Veselíčka, jsme se Vladimíra Šindeláře byli  zeptat, zda se Rakov jmenuje podle majitele Raka nebo podle toho, že tady bylo hodně raků. Ptal se mě na to rakovický kronikář, to bylo v době, kdy jsem na knížce ještě nepracovala. Nevěděla jsem to. Snažila jsem se to zjistit.

Když jsme odcházeli, Vladimír Šindelář říká: „Vy něco napíšete o Rakovu." Jen hledám něco, abych  mohla napsat o svoji rodině, odpověděla jsem. „Kolik tam máte čísel popisných?" Třicet jedna. „To napište o celé vsi." Přišla jsem domů, začala jsem o tom přemýšlet a říkám si, já se snad do toho pustím. Byla jsem bláhová. Nevěděla jsem, co to obnáší.

Nakonec kniha obsahuje pět set stran.
Chtěla jsem, aby v knize byl historický úvod. Vím, že ho mnozí nepřečtou, hledají tu svoji chalupu. Grunty jsem rozepsala na více než tři sta stranách. Chtěla jsem, aby u každého z nich bylo, odkud rod přišel.

Jaké zajímavosti byste vyzdvihla?
Třeba jak se pohřbívalo z domu, to byla pieta. Pamatuji si, když umřel strejda. Na dvoře hráli muzikanti, rakev v síni byla otevřená a lidé do ní dávali  obrázky a květiny. To by měly budoucí generace, které ještě nejsou na světe, vědět.

Proto  jsem do knihy dala fotky z pohřbu jediného syna mé tety, ke které jsem jezdila. V roce, kdy jsem se narodila, se zabil na motorce v zatáčce u Veselíčka. Zemřel nejen on, ale i soused. Tomu bylo pětadvacet let a našemu Mírovi dvacet. Obě rakve vezli koně. V procesí byly drůžičky, to děti nebudou vědět. 
  Při křtu byl hlavní kmotr levans, který dítě držel, a dalších kmotrů mohlo být deset. U nás v Bernarticích bývali dva tři.

V úvodu knížky jsem si přečetla, že jste sehnala pět set let staré dokumenty. Je to něco výjimečného, nebo se dají v archivech sehnat lehce?
Není to nic výjimečného. Když jsem začínala shánět informace a nevěděla jsem, kde začít, volala jsem do archivu do Třeboně, že bydlím v Rakově v okrese Písek.  Tam byli velmi vstřícní. Paní mi řekla, že jsme panství Bechyně a podle panství se dokumenty ukládají v archivech.
Rakov archivem patří do Jindřichova Hradce, kde jsou rozsáhlé gruntovní knihy. Zmínky o Rakově tam jsou od roku 1580. V archiváliích jsem našla, že první majitelé Rakova byli z Rataj. To bylo v roce 1360. Potom následovali Bechyňové z Lažan, jezuité a rod Paarů.