Co pro vás znamená advent? Jak ho prožíváte?
Pro mě je to období očekávání, půstu a klidu. Vždycky jsme v době adventu jedli skromně, nechodili jsme na diskotéky, zábavy a podobné věci. Zkrátka to byla doba očekávání.
Teď, když se rozhlédnu kolem, vidím všude výzdobu, vánoční stromy už od listopadu, každý se diví, že na začátku prosince ještě nepeču cukroví… A pro mě je to celkem nepochopitelné. Já období adventu vnímám také jako dobu, kdy se něčeho, co mám ráda, zřeknu. Například loni jsem nejedla maso, které mám ráda, a vydržela jsem. Letos jsem si řekla, že celý měsíc nebudu pít alkohol, a to mám ráda víno.
Advent by měl být čas čekání na hojnost a štědrost a pokud budeme žít v obžerství čtyři týdny předtím, tak co by muselo přijít na Štědrý den?! Není od věci si občas něco odepřít.

Je rozdíl ve vnímání adventu a Vánoc na Slovensku, odkud pocházíte, a tady v Čechách?
Na Slovensku jsem to všechno asi víc prožívala. Měla jsem pocit, že Vánoce jsou něco výjimečného. Nyní tím, že žiji v Praze, která je hodně komerční, mám pocit, že blahobyt je stálea vytrácí se skutečné kouzlo Vánoc. Ani nevím, čím to pak lidé zachraňují. Kdyby ze svého blahobytu darovali například něco bezdomovcům, dětským domovůma podobně, je to v pořádku. Neuškodilo by nám trochu střídmosti.

Co děláte proti tomu, aby vás tento způsob komerčních Vánoc takzvaně nesemlel?
V první řadě nenavštěvuji obchodní centra. Už dlouhou dobu se jim vyhýbám obloukem a pokud tam nemusím, tak tam nechodím. Pokud jdu na vánoční trh, snažím se jít na nějaký menší tradiční trh, kde jsou lidové výrobky, například na náměstí Míru – tam je to plné keramiky, dřeva a háčkovaných věcí. To mě baví. Snažím se vyhýbat obrovským vánočním trhům v centru, to pro mě nemá s Vánocemi nic společného.

Pocházíte z vesnice. Nebyla pro vás změna bydliště těžká i z tohoto hlediska?
Ani bych neřekla. Já věřím, že každý si může svůj život udělat, jak chce. Já sice žiji v Praze, ale v části, která je spíš rodinná. Navštěvuji malé obchůdky, kde se známe, a vyhýbám se tak velkým řetězcům. Mám pocit, že si žiji vlastně v klidu. Je to na rozhodnutí každého z nás, jak bude žít a čemu podlehne.

Jak jste zvládla přechod ze slovenštiny na češtinu? Učilo se vám česky dobře?
Chodila jsem dva měsíce ke skvělé učitelce, která mi velmi pomohla se základy. Tyto dva jazyky jsou hodně podobné a často si počešťujeme slova, různě zaměňujeme, a to je největším problémem. Kromě toho je čeština oproti slovenštině hodně tvrdý jazyk.

Když se na to podíváme z pracovního hlediska, je rozdíl točit na Slovensku a v Čechách?
Na Slovensku jsem točila dva seriály a musím říct, že je v tom rozdíl. Je tam jiný styl práce. Těžko se mi to porovnává, protože já jsem začínala v Čechách. Z toho vyplývá, že je mi přirozeně bližší český způsob práce, kterým jsem začínala. Kromě toho už mi na Slovensku vytýkali, že mám český přízvuk.

Máte zkušenosti s točením jak filmů a seriálů, tak i třeba hudebních klipů či reklam. Jaký je rozdíl v tom točit například klip oproti seriálu?
Reklama nebo klip je pro mě relax. V seriálu se musíte učit velké množství textu, v klipu nebo reklamě se často nemusíte učit vůbec nic. Točíte ho třeba týden, takže je to pro mě obrovský odpočinek. Stejně tak i natáčení filmu. Když to přirovnám na jedné scénce, tak v seriálu na ni máme čtyřicet minut a ve filmu třeba tři hodiny, což je dost velký rozdíl. Ve filmu je na to víc času, je to pohoda. Seriál je víc zaměstnání.

Andrea Kerestešová – Růžičková se narodila 21. července 1984. Pochází ze Slovenska, vystudovala Trnavskou univerzitu. Zahrála si v několika reklamách i klipech, její první film byla komedie Rafťáci. Dnes žije v Praze a točí hlavně seriály.

Zkoušela jste také divadlo. To vás neuchvátilo?
Ano, zkusila jsem to. Je to krásná práce a obdivuji všechny, kteří to dělají, ale mě to dost vysilovalo. Hraní na jevišti je hodně excentrické, je to vyčerpávající jak fyzicky, tak psychicky. Divadelní životní styl jako takový je hodně náročný, hrajete po nocích, a to pro mě není.

Je herectví to, co chcete dělat po zbytek života? Nebo si dokážete představit, že se vrátíte ke svému původně vystudovanému oboru, tedy učitelství?
Jsou chvíle, kdy si říkám, zda točit seriály je mé životní poslání. Na druhou stranu – díky tomu, že točím seriály, můžu dělat jiné věci, které chci, jako je cestování, ale také třeba charita.
Každopádně ale nevylučuji, že budu třeba jednou učit. Dosud jsem nikdy neučila, jen jsem byla na praxi v mateřské i základní škole a potom na základní umělecké škole. To se mi zamlouvalo nejvíc a nebráním se tomu, že bych to jednou dělala. Možná mě k tomu život dovede. Pokud bych si ale mohla vybrat, neučila bych na základní škole, protože neuznávám systém, který tu je. Mohl by se trochu alternovat. Jsou samozřejmě alternativní školy, ale většinou si je nemůže každý dovolit, protože bývají soukromé. Pokud by moje cesty takto směřovaly, tak asi na uměleckou školu.

Jaký máte vztah k Písku? Byla jste tady někdy dřív?
Jsem tu už potřetí. Poprvé jsem tady účinkovala na módní přehlídce. Podruhé jsem v Písku byla s manželem asi před dvěma měsíci, když jsme potřebovali utéct z Prahy. Byli jsme tady na víkend a navíc naši kamarádi měli koncert v píseckém kulturním domě, tak jsme to hezky spojili. A dnes jsem zde potřetí a myslím, že ne naposledy. Je to hezké město a máte tady výborné restaurace.

Co byste popřála čtenářům Deníku do nového roku?
Všem bych popřála hojnost, ale ne tu materiální, nýbrž duchovní. Přála bych si, abychom místo toho, že jen gruntujeme své domovy, se soustředili na „úklid" sami v sobě, ve svých srdcích a duších. Přeji všem, aby dokázali lidi, které mají kolem sebe, upřímně obejmout a podívat se jim do očí.