I když Adriana Craig intenzivně studuje japonskou kulturu, jak sama prozradila, ráda seznamuje své japonské přátele s českou kulturou a s jihočeskými tradicemi. V Putimi v prosinci roku 2014 představila své umění ikebany, kaligrafie, malování na porcelán a čajového obřadu, se kterým se také mohli loni seznámit návštěvníci výstav ve Velešíně a Českých Budějovicích.

V Japonsku žijete již skoro osmnáct let. Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste do Japonska přijela poprvé?
Poprvé jsem zavítala do Japonska za prací díky italské modelingové agentuře jako modelka. Vše bylo pro mne velmi exotické. Největším problémem bylo to, že mi nikdo nerozuměl anglicky a v té době jsem se uměla japonsky jen usmívat. To mne donutilo studovat japonštinu při denním studiu po několik let na soukromé škole v Hiroo v Tokiu.

Bylo pro vás těžké se rozhodnout, zda v Japonsku zůstanete, když jste měla rodinu a přátele v jižních Čechách?
Pokaždé, když se vracím na českou půdu, tak si toho nesmírně vážím. Je to nepopsatelný pocit radosti.

Rozhodl za mne osud. Jakmile jsem v Japonsku začala studovat všechny školy, tak bylo rozhodnuto a musela jsem se smířit s tím, že na to, abych se podívala do Čech, budu mít  v roce jen několik týdnů. A tak to vlastně platí dodnes. Na školách,  na kterých jsem studovala a studuji, se studuje mnoho let. Je legrační, když mi někdo zavolá a zeptá se, kdy budu v Čechách, že zajede na víkend a naučím ho aranžování ikeban. K tomu je třeba dojít a pochopit, že toto není studium na odpoledne či na víkend, ale na mnoho let. Jde   o pochopení všeho, co je s ikebanou spojeno.

Mohla byste to upřesnit?
Já to vše vnímám jako jeden velký celek – chachitsu – tedy pokoj na čajový obřad, kde je vystavena květina chabana, svitek kaligrafie či malby kakejiku na zdi, a to vše patří k sobě jako jeden krásný celek. Nyní se plně věnuji studiu oseika, ze kterého budu za čas skládat státní zkoušky. Oseika je jeden z mistrovských stylů aranžování ikebany a není to jen o naučení se aranžování, ale jak říká má sensei – učitelka – musím ještě několik let počkat. Je to též duchovní cesta a má sensei mi vysvětlila, že někteří to opravdu studují celý život, někdy  třeba i padesát let, než jsou připraveni. Je to styl, který se zdá být jednoduše řečeno prostý. Kamarádka mi řekla, že na tom nic není, jen kus větve zakroucený na dvě strany, ale opak je pravdou. Co se zdá býti jednoduché, je ve skutečnosti nejvíce složité.

Věnujete se kaligrafii, ikebaně, čajovému obřadu, kimonu i malování na porcelán v posledních letech už na profesionální úrovni. Jaké byly začátky, jak vás vnímali vaši učitelé a okolí?
Máte pravdu, studuji mnoho škol a mám za sebou také několik let studia tradiční japonské keramiky. Ruční tvorba keramiky je pro mne též úžasnou meditací. Dále jsem se v loňském roce rozhodla studovat další dvě školy. Jedna je vaření tradiční japonské kuchyně a druhá je škola wagashi, což jsou tradiční velmi speciální sladkosti, které se podávají při čajovém obřadu k čaji, aby zmírnily trpkost čaje. Ve starých dobách znamenalo ochutnat tuto japonskou sladkou výjimečnost velikou poctu.

Máte ale ráda i bojové umění…
Ano, další z mých lásek je samosebou tradiční japonské bojové umění iaido. Kdybych měla vysvětlit, co vlastně iaido je, tak jednoduše řečeno je to cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce. Již tasení meče z pochvy je bojovou reakcí na okolnosti a kdekoliv jste v daný moment, jste schopen  bezprostředně a adekvátně reagovat na danou situaci. Tasením meče se útok blokuje, odráží, nebo rovnou eliminuje samotný protivník. Trénink Iaida vyžaduje duševní klid a maximální soustředění. Iaido není jen trénování technik, ale je to  i způsob dýchání, ovládání těla, trpělivosti a udržování si pozornosti, klidu, rozvahy…

Iaido mne naučilo se ovládat v těžkých situacích a pomohlo mi, abych si dokázala udržet svou mysl v maximální rovnováze.
Získáváte ocenění i v této oblasti…

V říjnu roku 2010 jsem  reprezentovala Kanto prefekturu ve  4. danu a vyhrála zlato, a tím se stala šampionkou Japonska, což byl obrovský úspěch. Do závodu mě nominovala japonská asociace iaida. Rok předtím jsem získala stříbro, když jsem se účastnila poprvé celojaponských závodů v Osace. Předtím jsem se ale musela umístit během roku třikrát do třetího místa na závodech v Tokiu a Saitamě. V říjnu 2010 jsem složila zkoušky na 5. dan.

Ale ptala jste se na první začátky. Nebudu předstírat, že to byla procházka růžovou zahradou, hlavně v bojovém umění na vás nikdo nebere žádné ohledy. Žádné začátky nejsou lehké a ani mé nebyly, jelikož abych byla respektována ve všech oborech, které jsem studovala, musela jsem dokázat,  že to myslím vážně a musely za mne mluvit výsledky.

Japonci jsou známí svou precizností a dokonalou jednoduchostí. Jak se vám podařilo mezi nimi jako cizinka uspět?
Získat respekt Japonců je velice těžké.  Musela jsem mít výsledky a vyčnívat a též  se začlenit mezi ně, být jako oni a respektovat jak jejich zvyky, tak i jejich kulturu. Má paní učitelka – sensei – i kolegyně mi říkají blonďatá Japonka. Když jsem jim přivezla kalendář kaligrafie,  který jsem sama namalovala,  tak některé kolegyně, kterým je kolem osmdesáti let, byly ohromeny, že jsem nejen talentovaná,  ale že miluji plně to, co dělám, že tvořím s láskou a že to z mých prací vyzařuje. Je pro ně neuvěřitelné, že jsem jako cizinka dosáhla tolika úspěchů, a byly ohromené, že mohly vidět mé dílo, ať  už kaligrafie či ikebany, keramiku a malovaný porcelán, na výstavách v Tokiu. Když vše děláte s láskou, tak tam vždy necháte kus sebe.

Loňský rok pro vás končil mimořádně úspěšně, z čeho jste měla největší radost?
Největším úspěchem pro mne byla účast v prestižní celojaponské profesionální soutěži kaligrafie Gakaiten v listopadu loňského roku, kde bylo mé kaligrafické dílo nominováno  a poté vystaveno v Tokiu – Ueno – v Národním  Metropolitan muzeu. Tato prestižní výstava kaligrafie se konala letos v lednu.

Je to pro mne obrovský úspěch a fantasticky krásný pocit vidět své kaligrafické dílo mezi nádherami největších kaligrafických profesionálů  a umělců. Spatřit své vystavené dílo na stejném místě, kde se vystavují díla mých nejoblíbenějších malířů, jako jsou mistr Monet či mistr Rembrandt a mnoho dalších velkých malířů, je to pro mne opravdová čest a satisfakce. Jsem neuvěřitelně šťastná.
Významných úspěchů, o kterých se možná některým Japonkám ani nesnilo, jste dosáhla více…

Další  úžasný úspěch byl  v celojaponské soutěži kaligrafie nazvané Senjimon taikai (Tisíc slov), kde jsem získala prestižní ocenění senátora Shizuoki a mé dílo bylo vyhodnoceno mezi deseti nejlepšími z celého Japonska. Z každého kaligrafického stylu bylo vybráno jedno nejlepší dílo a mezi těmito nejlepšími i mé Shinvayo hanshi. Při předání mi principál asociace kaligrafie sdělil, že jsem  pro  Japonce opravdovou kaligrafickou celebritou. Tím mne opravdu potěšil. V roce 2009 jsem získala druhé místo, a to byl též jedinečný úspěch.
V soutěži ikebany Grand prix 2015 mi utekla cena jen o pár bodů, tak to mne též velmi potěšilo.
V říjnu loňského roku bylo z odevzdaných školních prací v kaligrafii vybráno dvacet nejlepších a má práce byla po několikáté opět mezi nimi.

Další pozitivní událost se stala loni, kdy má školní červnová práce byla vyhodnocena jako druhá  nejlepší ve 4. danu japonskou asociací kaligrafie. Letos jsem  získala v mé kategorii zlato a stříbro za dvě kaligrafické práce  v tradiční novoroční soutěži nazvané Kakizome.
Čajový obřad jste poprvé představila v Putimi, kde jste zároveň měla výstavu ikebany a  kaligrafie, a pak následovaly  další ve Velešíně a Českých Budějovicích…

V březnu loňského roku byla má kaligrafická výstava také součástí výstavy hodinek ve Švýcarsku v Zurichu. Pak jsem poslala své dílo na charitativní výstavu do Českých Budějovic  s názvem Otevři své srdce, která se konala v březnu v Českém rozhlasu. Z výstavy ve Velešíně jsem měla také velkou radost. Po jejím skončení bylo několik mých kaligrafických děl převezeno na výstavu Jižani a jejich tvorba, která se konala v Kladně. Dále jsem vystavovala v Českých Budějovicích na mezinárodním veletrhu Artfest. Tam jsem divákům společně s mou japonskou kamarádkou představila také čajový obřad.

Poslední vernisáž mé výstavy v Čechách se  konala v prosinci v budově Českého rozhlasu v Českých Budějovicích. Přeložila jsem,  přepsala a namalovala básně publicisty Zdeňka Zajíčka do kaligrafického moderního stylu shinvayo jofuku.  Se Zdeňkem Zajíčkem jsme si povídali  o kaligrafii při natáčení prosincového dílu Vltavínu v Českém rozhlase, kde pořad hudebně doplnil i můj dobrý kamarád písničkář Luboš Hrdlička.

Plánujete představit svá díla a čajový obřad v jižních Čechách i letos?
Letos, až přiletím na Velikonoce na Velký pátek domů, tak by se pak měla konat v blízké době má výstava v Českém rozhlase v Českých Budějovicích. Po ní se těším na besedu, která se bude konat  v Putimi. Datum ještě upřesňujeme. V Českých Budějovicích budu vystavovat také od 7. do 21. dubna v Kavárně Daniela. Vernisáž bude 7. dubna od 18 hodin.

Dostala jsem také nabídku vystavovat svá díla kaligrafie   a ikebany v Rakousku kousek za Lincem. To bude až v létě na přelomu srpna a září. Na podzim bych měla mít výstavu kaligrafie v Hong Kongu. Další výstava pak bude první víkend v prosinci opět na mezinárodním veletrhu umění Artfest v Českých Budějovicích. I letos tam plánuji kromě svých výtvarných děl představit čajový obřad, protože měl loni obrovský ohlas.

Jste vdaná a máte malého syna. Jak všechny vaše aktivity vnímá vaše rodina? Podporuje vás v nich manžel?
To, že jsem skoro jedenáct let šťastně vdaná, není tajemstvím. Manžel mi klade na srdce, abych chránila naše rodinné soukromí, a to se snažím dle jeho přání dodržet. Manžel mě velice podporuje. Účastní se se mnou jak velkých událostí, jako je předávání ocenění, tak se se mnou účastní i slavností čajového obřadu. Kaligrafii si též zamiloval a užíváme si společně i tuto úžasnou meditaci. Je samozřejmostí, že   je na mne velmi hrdý a že se mnou prožívá všechny mé úspěchy. Mám v něm velkou oporu a rodina, hlavně potomci,  jsou pro každou matku ten největší a nejkrásnější boží dar, je to ten největší zázrak světa.

Jednou jste mi prozradila, že ráda seznamujete své přátele v Japonsku s českou kulturou    a tradicemi. Jak na to reagují?
Naše zvyky a tradice jsou pro Japonce opravdu velmi zajímavé a o vše se moc zajímají. Například má učitelka – sensei kaligrafie byla ohromena, když jsem jí loni na podzim ukázala  na svém mobilu video ze zahájení výlovu rybníka Rožmberk. Jsou to nádherné momenty a zážitky pro nás Čechy a pro Japonce je to ještě mnohem více výjimečná podívaná. Tradice výlovu rybníka je i u nás v Putimi velká událost, při které hraje živá hudba, lidé se veselí a má to opravdové kouzlo a atmosféru. Navíc si ještě odnesete v tašce pořádného kapříka či štiku, candáta… Potkáte tam i Švejka, který k Putimi neodmyslitelně patří.  Je úžasné, že se mohu podělit o tak krásné české tradice.

Mého manžela udivují i takové  tradice, jako je například upalování čarodějnic, stavění  a hlídání májky, kterou si ve vesnici místní celou noc střeží, aby jim ji někdo nepodřízl.

Kaligrafické obrázky jsou z mého pohledu pro cizinku mnohem náročnější než ikebana, kde pro ně čerpáte inspiraci?
Nechávám se ráda vést vnitřním  hlasem a též si vybírám taková slova, která mne oslovují, znaky, které pro mne mají velký smysl a důležitost.

A někdy se stane, že se nedokážu soustředit, a tak to nechám úplně na osudu a strčím prst do slovníku,
a pak se soustředím na znak, na který mi padnou oči, když to otevřu, v ten věřím a vím, že je to ten pravý.