Putování městem za zajímavými stavbami a původem jejich pojmenování jsme předminulou sobotu ukončili na rohu Svatoplukovy a Čelakovského ulice. Připomněli jsme si dnes již neexistující vlakovou zastávku, kde Jaroslav Ježek složil tango Mercedes. Nebylo však jediné .

Slavný hudební skladatel navštívil Písek v létě roku 1930 a potom ještě o pět let později, kdy v sokolovně vystupovalo Osvobozené divadlo v čele s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem.

V roce 1930 tu však Ježek byl s osobnostmi hudebního světa, jakými byli Iša Krejčí nebo Václav Holzknecht. Doprovázeli je domácí – spisovatel Josef Rybák a hudební skladatel Jiří Srnka.

Jaroslav Ježek využíval každé vhodné chvilky ke komponování hudby pro novou revui Osvobozeného divadla. Hrál na klavír v městské hudební škole, ale po neshodách s jejím ředitelem Č. Šnoblem chodil skladatel přehrávat své nápady do restaurace u pražské železniční zastávky, kde hostinský Pečenka měl pro Ježkovu hudbu velké pochopení. A tak právě zde mohly vzniknout populární melodie, jako Mercedes a Bugatti step.

Hostinec na zastávce často hostil vojáky, jak by také ne, když největší písecké kasárna byla hned naproti přes silnici. Areál tady sice stojí dodnes, ale vojáci už dávno odešli.

Písek býval posádkovým městem od roku poloviny 18. století, tedy od doby vlády Marie Terezie. Vojenská historie města je však mnohem starší.
„Vojáky zde nepochybně sbíral král železný a zlatý Přemysl Otakar II., a to již v padesátých letech 13. století. Muži z Písku poráželi křižáky pod velením Jana Žižky a Prokopa Velikého a od 16. století bojovali za zájmy vládnoucího habsburského rodu,“ připomněl Jiří Prášek, ředitel Prácheňského muzea v Písku.

Na druhé straně Písečané si „užili“ ve svém městě cizích vojáků až dost. Například za třicetileté války bylo město vypáleno a značná část obyvatel vyvražděna. Podobnou situaci zažili Písečtí za války o habsburské dědictví. Tehdy město také požádalo císařovnu Marii Terezii, aby umístila jednu kumpanii do Písku a na své náklady pro ni vybudovalo kasárna. První stálá posádka zde byla umístěna 5. března 1744.

Skutečným posádkovým městem se Písek stal v roce 1767, kdy na kasárna bylo přestavěno jedno křídlo královského paláce.
V roce 1853 v Písku zakotvil zřejmě nejznámější písecký vojenský útvar: c. a k. pěší pluk č. 11, založený Albrechtem z Valdštejna v první třetině 17. století. V Písku byli jeho vojáci krátce v roce 1805, ale natrvalo se zde tento regiment usadil až v roce 1853.

Od té doby se pluku říkalo Písecký a vojákům Reineráci. „Nebylo to ovšem podle oblíbené restaurace, ale podle majitele pluku arcivévody Reinera,“ upřesnil Jiří Prášek.

Kasárna pro 11. pěší pluk vystavěl pražský stavitel F. Saller v letech 1901 – 1902 v dnešní Svatoplukově ulici. Ta byla pojmenována po panovníkovi Velké Moravy rozhodnutím zastupitelstva 3. února 1900.

„Asi již nezjistíme, jaký byl záměr tehdejší osvětové komise pojmenovat ulici u c. a k. kasáren podle Svatopluka. Pověst o něm byla dostatečně známá, i jeho poučení o jednotě a dnes se nám může zdát, že název ulice byl dost odvážný. Svatopluk úspěšně vzdoroval východofranské říši a za jeho vlády nabyla Velká Morava největšího územního rozsahu,“ uvádějí Lubor Ludvík a Jiří Prášek v knize Písecké ulice.

V dnešním areálu Žižkových kasáren byla ještě začátkem minulého století ulice pojmenovaná podle druhého českého krále Vladislava II. V roce 1950 se stala součástí vojenského prostoru a byla pro o veřejnost uzavřena.

Vedle kasáren 11. pěšího pluku sídlil v tomto areálu ještě c. a k. zeměbranecký číslo 28. Ten se v Písku usadil v roce 1899 a město pro něj vybudovalo kasárna, později nazývaná Štefánikova.

Hrdinství vojáků 11. pěšího pluku připomíná pomník melegnanský v parčíku v Budovcově ulici. Jde o dílo akademického sochaře Emanuela Maxe, které bylo postaveno v roce 1861 v místě bývalého hradebního příkopu. Je na něm zobrazen lev sápající se na dva hady.
Deska na pomníku připomíná: „Léta Páně 1859 statně bojujíce v krutých bitvách u Melegnana dne 8. června au Solferina dne 24. června padlo smrtí hrdinskou 872 vojínův a důstojníkův bývalého pluku č. 11.“

V roce 1859 vrcholila válka za sjednocení Itálie. Němci nechali Rakousko na holičkách a to muselo samo bránit italské državy proti francouzsko – piemontským vojskům. Nejstarší pěší pluk monarchie, číslo 11, dostal za úkol krýt odchod rakouských vojáků od městečka Melegnana nedaleko Milána. Vojáci píseckého pluku tehdy bojovali proti šestinásobné přesile dvou armádních sborů nepřítele. Svůj úkol splnili, i když za cenu větších ztrát. Ještě krvavější byla o šestnáct dní později bitva u Solferina, vysloveně český pluk dostál své přísaze.

K postavení pomníku padlým se však Písečtí stavěli dosti zdrženlivě, mnozí byli vysloveně proti. Válku proti Sardinskému království a jeho francouzskému spojenci Rakousko vyvolalo a prohrálo. Tento velký zahraničně politický neúspěch monarchie měl pro ni řadu negativních důsledků. Absolutismus sice částečně ustoupil, ale s novou ústavou nebyli Češi zdaleka spokojeni. Záměr velitelství 11. pěšího pluku umístit v parku v době protirakouských nálad neprošel a město doporučilo umístit ho za děkanstvím.

Vojenská historie Písku se uzavřela 30. června 2005, kdy na Velkém náměstí naposledy defilovala bojová zástava. Kasárna 11. pěšího pluku jsou v majetku města, které je pronajalo soukromým investorům.