Kliknutím zvětšíteDne 8. února 1968 zastřelila americká policie v jihokarolínském městě Orangeburg tři tamější studenty a dalších bezmála 30 v hromadné salvě zranila. Smrtelný incident se stal jedním z významných milníků v historii boje za rasovou rovnoprávnost.
„Ten masakr nebyla jenom náhodná věc, která se prostě stala. Jeho kořeny sahají až ke vzniku zdejší komunity,“ uvedl před pěti lety pro časopis Smithsonian magazine Jack Shuler, profesor angličtiny na Denisonově univerzitě a autor knihy Krev a kost: pravda a smíření ve městě na Jihu.
Hrůza, křik, střelba a mrtví
I po desítkách let si Robert Lee Davis, někdejší student Jihokarolínské státní univerzity v Orangeburgu (školy, kterou historicky navštěvovali černí studenti), vybavoval hrůzu, která zachvátila univerzitní kampus v noci z 8. na 9. února 1968.
„Studenti řvali, ječeli a utíkali,“ zavzpomínal před pěti lety na půlstoletí starou tragédii Davis. „Vylezl jsem po čtyřech před vchod do kampusu, pak jsem se zvedl, abych utekl, a udělal jsem jeden krok; to je vše, co si pamatuji. Dostal jsem ránu do zad,“ vylíčil.
Davis se zařadil mezi 28 studentů, které oné noci zranila policejní střelba. Jeho kamarád Samuel Hammond měl méně štěstí: také dostal zásah do zad a následkům zranění podlehl.
Ještě během téže noci zahynuli také další dva studenti Delano Middleton a Henry Smith; ani jednomu ze zabitých nebylo víc než 18 let. Hammond a Smith studovali prvním rokem na univerzitě, Middleton navštěvoval místní Wilkinsonovu střední školu. Smrtící střela ho zasáhla, když seděl na schodech koleje a čekal, až jeho mámě skončí směna.
Masakr v Orangeburgu se stal historicky prvním střetem mezi americkou policií a vysokoškolskými studenty, který měl smrtelné následky. Přesto není příliš známý, protože jej v historickém povědomí překryl atentát na Martina Luthera Kinga, k němuž došlo jen o dva měsíce později. Co a proč se v tomto malém jižanském městě, v němž tehdy žilo asi 14 tisíc obyvatel, před 55 lety stalo?
Bowling jen pro bílé? Už ne, řekli černí studenti
V roce 1968 platil ve Spojených státech už čtyři roky zákon o občanských právech, který zaručoval všem rovné volební právo, zakazoval diskriminaci na základě rasy, náboženství, pohlaví nebo národního původu. Další zákon o voličských právech z roku 1965 zaručoval federální ochranu všem černošským obyvatelům, kteří chtějí uplatnit své voličské právo.
Zvláště na americkém jihu ale řada bílých podnikatelů i veřejných činitelů stále odmítala tuto legislativu respektovat. A to byl také případ Harryho K. Floyda, jenž vlastnil v Orangeburgu bowlingovou hernu – a navzdory platným zákonům do ní odmítal vpouštět černochy. Od podzimu roku 1967 s ním zkoušelo opakovaně promluvit několik vůdců místní černošské komunity, ale Floyd je odmítal vyslechnout. V roce 1968 vyústila situace v otevřené afroamerické protesty.
5. února tak vešla do bowlingové haly skupina asi 40 černošských studentů z Jihokarolínské státní univerzity a Floyd je vykázal. Studenti odešli, jenže hned následující večer se vrátili a posedali si přímo na bowlingové dráhy. Tentokrát na ně majitel zavolal policii, která několik protestujících zatkla, včetně jejich vůdce, jímž byl černoch John Stroman.
To si ale místní afroamerická komunita nehodlala nechat líbit a na parkoviště vedle herny se přihnaly stovky dalších studentů hlasitě požadujících propuštění svých zatčených vrstevníků.
Hasiči přilili olej
A právě v tuto mimořádně vypjatou chvíli se na místě objevil hasičský vůz, který pustil na protestující vodu. Toto opatření bohužel zafungovalo úplně opačně, než zřejmě mělo, protože ve zhysterizovaném davu zažehlo paniku. Řada protestujících si totiž pamatovala podobnou situaci z roku 1963, kdy hasičská auta rozháněla černošské demonstrace naplno puštěnými silnými hadicemi s velkým protipožárním tlakem, což mělo za následek řadu zranění.
Stříkající voda natlačila studenty ke vchodu bowlingové herny, kde v panice rozbili její skleněnou výlohu. Vzápětí se na ně vrhli policisté s obušky, kteří řadu z nich zbili. Ostatní pak na útěku rozbíjeli na oplátku výlohy dalších obchodů a ničili auta. Osm studentů skončilo po zásahu policie v nemocnici a patnáct jich bylo zatčeno.
Uklidnit zjitřelou atmosféru se pokusil starosta Orangeburgu E. O. Pendarvis, který 7. února přistoupil na schůzku s protestujícími studenty. Ta sice nic moc nevyřešila, ale starosta alespoň přislíbil, že bude požadavky demonstrantů tlumočit městské radě. Mezi tyto požadavky patřila výzva k zastavení policejní brutality, odstranění rasové diskriminace ve veřejných službách nebo dohled nad spravedlivým zaměstnáváním.
Bohužel, mezitím, co starosta jednal, guvernér Jižní Karolíny Robert McNair povolal Národní gardu. Situace tak rychle spěla ke katastrofě.
„Kdyby šlo o protest bílých studentů proti integraci, guvernér by nepochybně Národní gardu do ulic neposlal,“ komentoval tehdejší McNairův krok ve Smithsonian Magazine docent trestního práva Jihokarolínské univerzity Reid Toth. „K historii mého rodného státu, který miluji, patří bohužel ta hrozná část, že dodnes bojuje stále se stejným strašným pocitem – že černoši jsou nebezpeční,“ dodal.
Policejní jednotky v Orangeburgu. Fotografie vznikla ještě před střelbou, při které zemřeli tři studenti.
Vzplanul oheň
Na protest proti policejnímu zásahu se sto až dvě stě studentů sešlo v kampusu a zahájilo okupační stávku. Právě tehdy se připomněla píseň We shall overcome, již si protestující studenti zpívali jako svou neoficiální hymnu.
Až do té chvíle mohla atmosféra ve škole opravdu trochu připomínat listopadové dny roku 1989 v Československu, ale v Orangeburgu bohužel neskončil protest ani zdaleka sametově. Kampus obklíčila policie a studenti místo zpívání začali křičet nadávky.
V noci z 8. na 9. února 1968 se situace vyhrotila. Důvodem byl oheň, který protestující rozdělali v přední části kampusu. Sami studenti se později hájili tím, že se chtěli v chladné únorové noci zahřát, vyloučit se ale nedá ani názor policistů, že oheň měl jednak sloužit k ničení veřejného a soukromého majetku, jednak že hořící dřevo a různé harampádí představovalo zbraň, kterou mohli demonstranti použít proti zasahujícím pořádkovým silám.
Policisté znovu přivolali hasiče a studenti začali nenávistně pískat. Kolem půl jedenácté večer vyletěl z jejich hloučku směrem k policistům a hasičům likvidujícím oheň těžký dřevěný předmět; pravděpodobně šlo o kus dřevěného zábradlí vyneseného z nedalekého opuštěného domu. Předmět zasáhl do hlavy strážníka Davida Shealyho. V odezvě na tento útok vytáhli ostatní policisté zbraně a spustili do studentského davu zběsilou palbu z policejních pušek, brokovnic a revolverů.
Desetivteřinový masakr
Pozdější vyšetřování ukázalo, že devět policistů pálilo do demonstrantů jen po dobu asi 10 až 15 sekund, následky však byly přesto katastrofální. Tři mrtví, 28 zraněných.
Na tomto mimořádně tragickém průběhu se mohla podílet okolnost, že mezi oběma stranami panovala silná nevraživost až nenávist – a ta zřejmě dovedla policisty k tomu, že se proti demonstrujícím studentům vyzbrojili i nad rámec toho, co jim dovoloval zákon. Podle novinářky Lorraine Boissoneaultové totiž směli policisté v té době používat při rozhánění davu jen munici odpovídající brokům na drobné ptactvo, ve skutečnosti však měli v oné noci zbraně nabity náboji mnohem větší ráže.
Charakter zranění u většiny zasažených navíc nasvědčoval tomu, že policisté do nich zběsile pálili přesto, že se studenti prakticky hned dali na útěk. „Všichni až na dva byli střeleni do zad, do boku nebo zezadu do nohou,“ napsal ve své knize Reid Toth.
Zasahující policisté se později hájili, že stávkující do nich spustili palbu jako první a kromě toho je ohrožovali házením cihel a zápalných lahví.
„Asi 200 černochů se shromáždilo a zahájilo ostřelování policistů pomocí něčeho, co znělo jako ‚alespoň jedna automatická puška, brokovnice a další zbraně malého kalibru‘. Začali také házet cihly a láhve na hlídku,“ uvedly 21. února 1968 jižanské noviny The Milwaukee Journal.
Také guvernér McNair obhajoval brutalitu zákroku tím, že studenti začali na policisty střílet jako první. U soudu se však nic podobného prokázat nepodařilo, protože u žádného z protestujících studentů nebyla zajištěna žádná zbraň.
Odsouzen k zapomenutí
Ačkoli americký celonárodní tisk střelbu v Orangeburgu zaznamenal, zprávy o této události z jeho stránek poměrně rychle zmizely.
„Psal se rok 1968, nikoli 1964, a demonstrace za občanská práva začaly být považovány za ‚nepokoje‘ – většina bělochů měla pocit, že je oprávněné potlačit je co nejbrutálněji,“ napsal historik Dave Nolan. Do televize se kauza prakticky nedostala kvůli tomu, že k nepokojům v Orangeburgu docházelo zejména po setmění, takže z nich neexistovaly prakticky žádné záběry.
Mnohem širšího pokrytí se masakru dostalo v novinách afroamerických komunit, jako byl například titul Chicago Defender a další. Událost také vyvolala na řadě vysokých škol po celých Spojených státech protestní pochody a další demonstrace.
Všech devět střílejících policistů však bylo v roce 1969 zproštěno v soudním procesu veškerých obvinění. Za mřížemi naopak skončil jeden ze stávkujících aktivistů jménem Sellers, který byl ve škole postřelen. Za podněcování nepokojů si odseděl sedm měsíců ve státní věznici.
„Zaměřili se na mě kvůli mé práci ve Studentském nenásilném koordinačním výboru,“ uvedl Sellers po letech pro Smithsonian. „Byl jsem na seznamu nebezpečných radikálů FBI. V porotě mého procesu sice zasedli i dva Afroameričané, ale pokud chtěli nadále žít v Jižní Karolíně, nemohli vynést jiný verdikt než ‚vinen‘,“ doplnil.
Jaro roku 1968 bylo navíc po celém světě (včetně tehdejšího Československa) neuvěřitelně bohaté na události s celospolečenským dosahem. A Spojené státy nepředstavovaly v tomto směru žádnou výjimku. V jejich případě se pojilo se dvěma nanejvýše tragickými a násilnými událostmi: 4. dubna 1968 byl v Memphisu zastřelen vůdce amerického černošského hnutí za občanská práva Martin Luther King a o necelé dva měsíce později, 6. června 1968, došlo k atentátu na Roberta Kennedyho, mladšího bratra zavražděného amerického prezidenta Johna F. Kennedyho a v té době prezidentského kandidáta uprostřed volební kampaně, jenž byl v hotelu Ambassador v Los Angeles zastřelen mladým palestinským teroristou Sirhanem Bisharou Sirhanem.
Obě tyto vraždy – a krátce poté další události spojené s válkou ve Vietnamu a s úspěšným dobytím Měsíce – zastínily orangeburský masakr do té míry, že upadl téměř v zapomenutí.
Nové milénium příběh připomnělo
Větší pozornosti se tragédii dostalo znovu až v tomto tisíciletí. V roce 2001 se tehdejší guvernér Jim Hodges jako první jihokarolínský guvernér zúčastnil univerzitní vzpomínkové bohoslužby a jménem státu se omluvil pozůstalým. V témže roce vznikl také projekt orální historie, v jehož rámci byly zaznamenány vzpomínky studentů, kteří masakr přežili.
V roce 2008 vznikly u příležitosti 40. výročí události dva filmy, které ji připomínaly: dokumentární snímek Zjizvená spravedlnost: Masakr v Orangeburgu, 1968 dvojice dokumentaristů Bestora Crama a Judy Richardsonové a hraný film Černá magie od Dana Klorese.
Reid Toth nicméně poukazuje na to, že dlouhé opomíjení této a podobných událostí má i závažné celospolečenské dopady a projevuje se například na nedostatku financí vyčleňovaných státem pro historicky černošské vysoké školy.
„Je to součást celkového zanedbávání událostí, ať už pozitivních nebo negativních, které mají dopad na černou komunitu,“ uvedl Toth pro Smithsonian magazine. „Zpracovat na toto téma nezaujatý výzkum, kde bych celou událost zhodnotil jako emočně nezapojený objektivní akademik, byla nejtěžší věc, jakou jsem kdy jako vědec dělal. Ale udělal jsem to, protože bychom měli znát jména těch tří studentů, kteří byli zastřeleni, podobně jako si připomínáme zabité z případu hořící Mississippi,“ uzavřel.
49
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
