Kliknutím zvětšíte„Pachatelé zůstali bez soudu, oběti bez spravedlnosti,“ poznamenal před dvěma lety italský titul Remocontro v souvislosti se čtvrtstoletím starou katastrofou, k níž došlo poblíž italského města Cavalese, představujícího oblíbené zimní středisko.
K neštěstí ze dne 3. února 1998, jež stálo 20 lidských životů, nemuselo s největší pravděpodobností dojít. Přesto se však v Itálii začalo mluvit o prokletí hory Cermis, protože smrtící pád jedné z kabin místní visuté lanové dráhy nebyl první; podobný se tam odehrál už v roce 1976.
Každý měl však zcela jinou příčinu. V prvním případě zavinila neštěstí technická chyba samotné lanovky, v druhém však průlet americké stíhačky, která podle všech zjištění neměla v danou dobu na daném místě vůbec být.
„To, co způsobilo masakr, nebyla jen prostá lidská chyba. Okolnosti, jež k této katastrofě vedly, nebyly nikdy objasněny, protože italská justice nebyla schopna uspořádat proces, který by určil odpovědnost za smrt dvaceti civilistů. Jisté je, že piloti porušili letové předpisy, protože jejich letadlo se řítilo velmi vysokou rychlostí v nižších výškách, než jaké jsou pro takovou rychlost stanoveny,“ citoval titul Remocontro výpověď někdejšího starosty města Cavalese. Co se vlastně v ono osudné úterý odpoledne nad horským úbočím stalo a proč?
Byl to cvičný let
Dne 3. února 1998 odstartoval z letecké základny Aviano v severní Itálii bojový letoun amerického námořnictva Grumman EA-6B Prowler, pilotovaný třicetiletým kapitánem Richardem Ashbym. Šlo o cvičný let s cílem osvojit si manévrování v nízkých výškách, představující závěrečné Ashbyho cvičení, po němž mohl být povýšen na stíhacího pilota.
Minimální výška letu stanovená pro tato cvičení činila 610 metrů nad zemí při maximální rychlosti 830 kilometrů za hodinu. Samotná stíhačka Grumman EA-6B Prowler představovala v té době už spíše zastaralý stroj, s nímž se Ashby loučil. V předchozích týdnech s ním absolvoval řadu průzkumných letů nad Bosnu, kde v té době probíhala už sedm let krvavá válka provázející rozpad bývalé Jugoslávie. NATO se připravovalo k leteckým úderům, jež měly tuto válku ukončit.
V kokpitu stíhačky byli kromě Ashbyho ještě tři letci: jeho navigátor Joseph Schweitzer, jehož úkolem bylo hlídat letový plán, sledovat přesnou trasu i nadmořskou výšku a obstarávat komunikaci se zemí, a dále dva členové letové posádky, kapitán Chandler Seagraves a kapitán William Raney. „Povětrnostní podmínky jsou dobré. Velmi malá nízká oblačnost. Počasí je tak dobré, že dokonce existují pochybnosti o tom, co přesně tato mise dokáže,“ popsal později atmosféru panující na začátku cvičení britský deník Independent.
Možná právě ideální počasí vedlo Ashbyho k tomu, že při letu riskoval víc, než musel. Cvičení tak začalo poměrně troufalým průletem nad jezerem Garda, obklopovaným horami dosahujícími místy výšky více než 3350 metrů. Následně pilot letěl západně od města Trento, hlavního města stejnojmenné autonomní italské provincie, a pokračoval dalších více než 30 kilometrů severovýchodním směrem, přičemž vlétl do úzkého alpského údolí Val di Fiemme. A právě toto údolí přetínala lanovková dráha na horu Cermis.
Dvě americké stíhačky Grumman EA-6B Prowler, letící ve formaci během rutinního cvičení. Pilot stejného typu stroje způsobil 3. února 1998 katastrofu poblíž italského města Cavalese, když při nepovoleném podletu kabinové lanovky přeťal její nosné lano
Místo hrůzné vzpomínky
„Děsivou shodou okolností, kterou zřejmě neznal ani jeden ze čtyř mužů na palubě stíhačky, bylo to, že tato lanovková dráha se už dějištěm jedné katastrofy stala – a byl to nejsmrtelnější případ pádu jedné kabiny od vynalezení tohoto způsobu dopravy Andrewem Hallidiem v roce 1873,“ připomněl deník Independent hrůznou souvislost, jež se s lanovkou na horu Cermis pojila.
K onomu prvnímu neštěstí došlo 9. března 1976. Přeplněná lanovková gondola tehdy svážela z vrcholu hory do údolí celkem 43 lidí včetně 15 dětí.
V místě prvního pylonu se v důsledku nedodržování bezpečnostních předpisů vzájemně překryla dvě nosná lana, pevné a pohyblivé. Závěs příliš zatížené kabiny pak při přejezdu pylonu jedno z nich přeřízl. Následoval šedesátimetrový pád gondoly na horské úbočí, kde ji vleklo tažné lano ještě 100 až 200 metrů po svahu hory, než se konečně zastavila na travnaté louce.
V kabině lanovky zahynulo 42 z jejích 43 pasažérů, tragédii přežila pouze jedna čtrnáctiletá dívka, milánská školačka Alessandra Piovesanaová. Ostatní zemřeli buď přímo nárazem, nebo byli umačkáni třítunovou kójí, jež se na ně zhroutila.
Vyšetřování ukázalo, že obsluha lanovkové dráhy vyřadila ve snaze zkrátit dobu jízdy automatické systémy na zpomalování jízdy v oblasti pylonů. Vysoká rychlost pak zřejmě zásadně přispěla k tomu, že závěs dokázal na pylonu přetnout lano. Čtyři pracovníci obsluhy skončili ve vězení.
První smrtelná katastrofa lanovky na horu Cermis poblíž italského města Cavalese, 9. března 1976:
Osudový okamžik číslo dvě
O dvaadvacet let později prolétal tímto prostorem kapitán Ashby. Při vletu do údolí klesl nízko nad hladinu jezera Lago di Stramentizzo a v 15:06 ztratil veškeré rádiové spojení s řídicí věží. Ačkoli měl letět ve výšce nad 600 metrů, klesl až někam k hranici 150 metrů nad zemí.
Důvody k tomuto riskantnímu a k okolí mimořádně neohleduplnému chování mohly být dva. Tím jedním bylo zřejmě to, že někteří velitelé vedli piloty k tomu, aby deklarovanou nejnižší povolenou výšku, tedy kolem 600 metrů, byli schopni v plné rychlosti snížit na polovinu, čili kolem 300 metrů. Tak se totiž dalo nacvičit vyhýbání se radaru, které by v bojové situaci umožnilo stíhačkám dostat se nepozorovaně až k cíli útoku.
Druhým důvodem, jenž navíc vedl k tomu, že piloti si i mlčky tolerovanou poloviční výšku dál snižovali, bylo určité frajerství, jaké zachycuje například i populární film Top Gun. Někteří se prostě rádi trochu předváděli. Netýkalo se to jen amerických bojových letců, ale také italských: například v roce 1990 přeťal jeden italský pilot při podobně troufalém letu svým strojem v této oblasti elektrické vedení, a způsobil tak velký výpadek proudu.
Místní obyvatelé i turisté už byli z chování pilotů dost otrávení, protože nízkoletící stíhačky prohánějící se údolím v rychlostech přesahujících 800 km/hod jim plašily dobytek, třásla se z nich okna i střechy a někdy dokonce způsobovaly i vlnobití na místních koupalištích. Všechny tyto nepříjemnosti však bledly v porovnání s tragédií, k níž mělo zanedlouho dojít.
Ono osudné odpoledne letěl kapitán Ashby údolím ve výšce ani ne 150 metrů. V 15:12 uviděl najednou přímo před sebou jedoucí lanovkovou kabinu, natřenou jasně žlutou barvou. Podle svého pozdějšího vyjádření byl v první chvíli přesvědčen, že musí jít o optický klam. V žádné části jeho briefingu a předletové přípravy ho totiž nikdo na existenci lanovky v tomto údolí neupozornil.
Jak se něco takového mohlo stát? Piloti na americké základně používali podle deníku Independent pouze americké mapy, italským kartografům nedůvěřovali. Je otázka, jak starou mapu studovali před letem a zda na ní byla lanovka zaznamenána.
Ať tak či onak, v dané chvíli už Ashby neměl žádnou šanci změnit svůj kurs. Pokusil se alespoň postavit letoun kolmo na křídlo, aby se tak prosmykl zčásti pod a zčásti vpravo kolem lanovkové kabiny, jenže právě tento pokus skončil tragicky – zvedající se pravé křídlo jeho letounu přeťalo při tomto manévru nosné lano kabiny, jež bylo pro všechny uvnitř jejich jedinou spojnicí se životem.
Vzápětí se kabina, v níž bylo celkem 20 lidí (19 turistů s průvodčím kabiny), začala řítit k zemi. Pád byl pro všechny smrtelný.
Chvíle po katastrofě
V té chvíli už všichni ve stíhačce věděli, že se s něčím srazili a že to zřejmě vedlo k neštěstí. Raney svíral v němé hrůze Seagravesovo rameno, navigátor Schweitzer vrhl letmý pohled na roztříštěnou kabinu na zemi, kolem níž se rozlévala krev, ale není jisté, zda mu došlo, co vlastně vidí.
Ashby zatím stočil poškozené letadlo zpět k základně. Měl před sebou nelehký úkol: doletět a přistát s přeseknutým křídlem, zlomeným ocasem a s unikající hydraulickou kapalinou, životně důležitou k ovládání všech systémů letadla.
Schweitzer proto obrátil pozornost k nim a ověřil, že podvozek letounu zůstal nepoškozen a funguje. V 15:30 se Ashbymu podařilo na základně bez problémů přistát. Seagraves a Raney opustili v souladu s předpisy kokpit a zamířili do hangáru, Ashby s navigátorem ale zůstali v kabině. A když se po nich druzí dva muži posádky ohlédli, všimli si, že Schweitzer vyměňuje kazetu ve vypůjčené videokameře, kterou měl při letu s sebou, a vkládá tam zcela novou, již právě vybalil z originálního balení…
Všem čtyřem muselo být jasné, že mají na krku obrovský průšvih. Vojenské předpisy výslovně a zcela jednoznačně podlétávání vedení zakazovaly, vážným přestupkem bylo také poškození letadla během cvičení. Především tu byl ale kardinální a neoddiskutovatelný tragický dopad celé nehody. Ačkoli si čtyři muži ve stíhačce v tu chvíli mohli říkat jen: „asi jsme něco trefili“, to „něco“ byla lanovka s dvaceti lidmi na palubě – a nikdo z nich nepřežil.
Sporné důsledky
Stržení lanovky americkým letounem vyvolalo nejdříve v Itálii a poté na celém světě obrovský poprask. Nebylo divu, zpráva se osobně a citlivě dotkla obyvatel hned šesti evropských zemí: kromě tří Italů totiž v kabině lanovky zahynulo osm Němců, pět Belgičanů, dva Poláci, jeden Rakušan a jeden Nizozemec. Nejmladší oběti bylo teprve čtrnáct a byla z Polska.
Italští politici, novináři i všichni občané byli rozzuřeni na nejvyšší míru, hlavně proto, že z místa katastrofy začaly okamžitě přicházet zprávy, že k takovému porušování předpisů docházelo dlouhodobě a krajně nebezpečné průlety stíhaček tam byly na denním pořádku.
Spojené státy v té chvíli svým kritikům ještě nahrály, protože nevydaly posádku k trestnímu stíhání v Itálii, ale nechaly všechny piloty soudit americkým vojenským soudem. Navíc se odpovědní činitelé rozhodli příčiny nehody pokud možno minimalizovat: Ashbyho let byl označen za „nešťastný“, k průletu údolím mělo dojít kvůli „vynucenému odklonu na poslední chvíli“ a samotnou nehodu, nazvanou „politováníhodným incidentem“, mělo způsobit „selhání přístrojů“.
Soud, který se konal ve Spojených státech, tak nakonec všechny čtyři vojáky osvobodil. Ashby se Schweitzerem si ale později vyslechli alespoň tresty za maření spravedlnosti a za chování nehodné důstojníka, protože jejich dva kolegové z kokpitu nesmlčeli zničení videokazety s pořízeným záznamem letu. Seagraves a Raney to dosvědčili pod příslibem, že jako svědci nebudou sami trestně stíháni.
V květnu 1999 odsoudil americký soud kvůli zničení kazety Ashbyho na půl roku do vězení, zatímco Schweitzer přistoupil na mimosoudní dohodu o přiznání viny výměnou za snížení trestu, takže za mříže nemusel. Oba však byli vyhozeni z armády. Ashby si odseděl čtyři a půl měsíce, poté byl předčasně propuštěn za dobré chování. Pro příbuzné po obětech i pro celou Itálii vyzníval tento závěr jako fraška.
Údolí italského města Cavalese pod štíty Dolomitů. Jde o oblíbené zimní středisko, které žel poznamenaly dvě zimní katastrofy
Přišel zlom, ale nestačil
Je přitom nutné dodat, že skutečná zjištění z interního armádního vyšetřování incidentu vyznívala od začátku pro posádku velmi kriticky. Armáda se je ale rozhodla utajit a uložila je do archivu ve Washingtonu, odkud se tyto závěry dostaly na světlo až po roce 2010 na základě ustavičných intervencí reportérů italských novin La Stampa.
Podle vyšetřovací zprávy, zveřejněné novinami La Stampa, bylo příčinou tragédie to, že „posádka námořního letectva USA letěla mnohem níže, než bylo povoleno“. Zpráva doporučovala přijmout vůči ní i vůči velitelům, kteří nezjistili a nezveřejnili informace týkající se cvičných letů, „příslušná disciplinární a správní opatření“.
Pravda vyšla najevo, nicméně k žádnému dalšímu soudu nedošlo a nikdo z těch, kdo tolerovali nízké průlety a nezakročili proti nebezpečné praxi, potrestán nebyl. Žádný další trest nečekal ani členy posádky inkriminovaného letadla.
Do února 1999 obdržely rodiny obětí od italské vlády jako okamžitou pomoc 65 tisíc dolarů za každou oběť. V USA vznikl návrh zřídit pro tyto rodiny kompenzační fond se 40 miliony dolarů, ale americký Kongres jej v květnu 1999 zamítl. Italský parlament nakonec schválil v prosinci 1999 vyplatit všem rodinám obětí jako peněžní náhradu 1,9 milionu dolarů na oběť. Tři čtvrtiny této kompenzace zaplatila v souladu se smlouvami NATO americká vláda.
33
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
