Kliknutím zvětšíteV září 2022 odjel za manželkou a třemi dětmi, které v březnu uprchli do Prahy. Začal zde pracovat v Orientálním ústavu Akademie věd. Dokončuje svou vědeckou monografii, pracuje v rámci několika seminářů a spolupracuje se svými novými kolegy v Akademii věd. Do jejich výzkumu o Evropě připojuje ukrajinský pohled a ukrajinské zkušenosti.
Manželka kromě práce učitelky zpívá v Národním divadle, děti se věnují hudbě.
Na Ukrajině jste se zabýval historií kozáků. V refrénu ukrajinské hymny se zpívá „Dušu j tilo my položym za našu svobodu; I pokažem, ščo my, braťa, kozáckoho rodu“. Jsou Ukrajinci hrdí na kozáckou identitu?
Samozřejmě. V 19. století, kdy se vytvářela idea ukrajinského národa, se kozácká identita stala jednou ze základních myšlenek našeho národa. A hlavní hodnoty kozáků jsou svoboda a statečnost. Ostatně samotné slovo „kozák“ pochází z turečtiny a znamená „svobodný muž“. Za svou svobodu také kozáci vytrvale bojovali. Takže svoboda a statečnost se pak staly i hlavní identitou Ukrajinců.
Je tedy tento silný vztah ke kozákům a jejich touze po svobodě jedním z důvodů, proč nyní Ukrajinci statečně hájí svou svobodu proti Rusku a pokládají za to životy?
Ano, chceme být svobodní. Takže když na nás chce jakékoliv impérium zatlačit, je z toho válečný konflikt, v němž chceme svobodu uhájit. A to nejde jen o Rusko, ale o jakékoliv impérium.
Vy jste se také kromě ukrajinských či osmanských dějin zabýval i ruskými dějinami. Znáte dopodrobna historii Ukrajinců i Rusů. Předvídal jste současný konflikt?
Historici nejsou nějací věštci. Jsme vědci. Ale je pravda, že historie má své zákony, stejně jako fungování společnosti a ekonomiky. Takže jsme mohli předpovídat velký konflikt ve východní Evropě po pádu Sovětského svazu. Ale nemyslel jsem si, že se to stane takovouto formou. Evropa byla po druhé světové válce dlouhou dobu mírovým kontinentem. Druhá světová válka rozbila většinu vojenských myšlenek Evropanů. Bohužel ne Rusů. Ti stále chtějí opírat svou ideologii o militarismus. A to znamená problém pro celou Evropu, nejen pro Ukrajinu.
Mnohým zůstává záhadou, jak může Rusko, navzdory tak obrovskému nerostnému bohatství, být takto zaostalé. Jak byste to vysvětlil?
Je to problém některých impérií 19. století. Po první světové válce byla všechna impéria buď zničena, rozdělena nebo nějak transformována. Mnohé země se modernizovaly. Ale aby se mohly stát moderními, musely rozvíjet průmysl a města. A to ruská podobně jako osmanská říše nesplňovaly. Jejich ideologické myšlení bylo příliš zastaralé na to, aby mohly rychle rozvíjet svou ekonomiku. Jejich vývoj se značně zbrzdil. Některé revoluce na přelomu 19. a 20. století na těchto územích ukazují, že tu existovaly skupiny lidí, které si přály modernizaci. Ale systém byl natolik silný, že tato hnutí zastavil. Navíc, když se na konci 20. století Rusko zbavilo komunistické ideologie, nahradila ji konzervativní ideologie, která pochází právě z 19. století. Tato ideologie je imperialistická, protože není důležitý ani tak život občana, jako velikost země.
Vy jste až do války žil v Oděse. Jaká tam byla situace po začátku ruské agrese 24. února 2022?
Bylo to složité, protože Oděsa leží na pobřeží Černého moře, takže je pro Rusy velmi zajímavá. Ráno jsem měl odjet na výzkumnou cestu ještě s dalšími historiky a začít natáčet dvanáctidílný dokument pro televizi. První díl se měl týkat tradičních jídel a mimo jiné i českého vlivu na tyto pokrmy, protože v oděské oblasti máme hodně českých vesnic. Ale v šest ráno mě probudila manželka, že útočí Rusové, ať nikam nejezdím. Jen z našeho okna jsme toho rána viděli dopadnout čtyři bomby. Zdálo se, že se útočí všude. Nikdo to tu nečekal, vypukla panika. Lidé si říkali, že je to jen začátek vojenských operací a kolem čtvrtiny obyvatel uprchlo do Moldávie, která leží padesát kilometrů od Oděsy. Rozhodli jsme se, že já vstoupím do armády a manželka se třemi dětmi odjede autem také do Moldávie.
Co bylo s vámi potom?
Pobýval jsem tři týdny v armádě a připravovali jsme se na boje. Náš velitel každý den přišel s novými informacemi a očekávali jsme, že ruské jednotky sem přijdou během jednoho či dvou týdnů. Jenže je zastavily boje u Voznesensku a stáhli se zpátky. Do bojů jsme nezasáhli. A po listopadu, kdy se Cherson stal znovu ukrajinským, říkali jsme si, že se v Oděse jen tak neukážou. Ruská armáda není zdaleka tak dobře připravená a vybavená, jak si lidi mysleli, a ukrajinští vojáci jsou stateční.
Kdy jste se rozhodnul opustit Oděsu?
Manželka se v březnu dostala do Prahy a zde žila několik měsíců s našimi třemi dětmi. Já jsem žil v Oděse a učil na univerzitě. Bylo to pro ni hodně složité, tak se mě ptala, jestli bych za nimi nemohl přijet. Jelikož mám tři děti a doktorský titul, měl jsem speciální status a mohl jsem opustit Ukrajinu. Dorazil jsem do Prahy v červnu. Bavil jsem se tu s různými vědci a oni mi říkali, že by tu pro mě mohli mít práci. Vrátil jsem se do Oděsy, ale v září mi přišla konkrétní nabídka od Orientálního ústavu. Tím bych nemusel mít v Česku statut uprchlíka, ale byl bych tu na vědecké stáži. Rozhodl jsem se tedy přestěhovat do Prahy za svou rodinou.
Jaká je situace v Oděse v těchto dnech a týdnech?
Není tak napjatá jako na začátku války, kdy jsme tu očekávali mohutnou invazi Rusů. Ale každý den se tu bombarduje. V mobilu mám speciální aplikaci, která mi dává vědět, že byl ve městě vyhlášen poplach. A někdy je to i třikrát denně na několik hodin. Vysokoškolské přednášky neprobíhají už ani on-line, protože často nejde proud, občas nejde voda. Takže život zde není vůbec jednoduchý.
Jak těžké bylo navázat v českém prostředí na váš vědecký výzkum?
Překvapilo mě, jak jsou vědecká pracoviště v Praze mezinárodní. Jde o týmy, které jsou poskládané z různých národností a mluví se tu tedy anglicky. Angličtina zároveň není pro většinu lidí rodný jazyk, takže tu obstojím se svou úrovní. Někteří mí zahraniční kolegové mi říkají, že tu žijí roky a stále se češtinu učí. Pro mě jako Ukrajince to nebyl problém. Rozumím už celkem dobře psanému textu. Od února začnu dělat jazykové kurzy, abych se i lépe domluvil. Bude se mi to hodit, protože potřebuji komunikovat nejen s orientalisty, ale i s dalšími vědeckými skupinami a univerzitami. A také bych tu rád natočil nějaké dokumenty o zajímavých Ukrajincích v české historii.
Je složitější uplatnit se v české vědě coby historik než třeba chemik nebo biolog?
Ano, pro humanitní obory to je složitější, ale jelikož jsem nejen vysokoškolský učitel, ale i výzkumník, není to až tak neřešitelné. Horší to mají například ukrajinští právníci či ekonomové, protože jejich ukrajinská praxe se hodně liší od té české.
A co normální život? Jak se vám podařilo integrovat do české společnosti?
Myslím si, že dobře. Samozřejmě to není jako doma, kde má člověk spoustu přátel, kontaktů a může se s každým dát do řeči. Ale příjemně mě překvapilo, jak jsou Češi přátelští a nápomocní. Beru to tu jako druhý domov a je to velmi dobrý pocit.
Jak se tu daří vaší ženě a dětem?
Moje žena je divadelní zpěvačka a nyní pracuje ve škole. Začala také zpívat ve sboru v Národním divadle ve hře Bakchantky. Dvě starší děti chodí do školy a nejmladší do mateřské školy. Nejtěžší asi je vysvětlit vše našemu čtyřletému synovi. To, že se ocitl v cizí zemi se ho dotýká asi nejvíc. Ale třeba moje dvanáctiletá dcera to zvládá v velmi dobře. V Oděse studovala hudební lyceum a hrála mimo jiné na banduru (tradiční nástroj připomínající loutnu – pozn. red). Bydlíme u Kladna a ona zvládá sama jezdit třikrát týdně do Prahy do dětského pěveckého sboru a zpívá s ním na koncertech. Byl jsem až překvapen, jak to zvládá. Devítiletý syn hraje na kytaru a má online hodiny s ukrajinským učitelem. Dojíždí sám z naší vesnice do Kladna a zpět.
Zvládá to?
Ano, akorát se mu jednou stalo, že usnul v autobuse a vzbudil ho až řidič na konečné v Berouně. Syn neměl mobil ani na nás neznal číslo. Pan řidič byl moc hodný, zavolal na obecní úřad v naší vesnici a ten dal vědět mojí ženě. Ta zavolala na řidičův mobil a domluvila se synem, jak se vrátit domů. Vůbec z toho neměl negativní zážitek, naopak radostně hlásil, že mu pan řidič koupil kofolu.
Chcete tu s rodinou zůstat?
Cítíme to tak, že když válka skončí, vrátíme se na Ukrajinu. S komunikací je přece jen problém a na Ukrajině máme většinu přátel, zůstala tam i velká část našich příbuzných. Na druhou stranu v Česku se nám líbí, takže dokud nebude na Ukrajině bezpečno, zůstaneme zde. Se třemi malými dětmi se podle nás nemá cenu vracet dříve.
Jak se podle vás válka na Ukrajině bude dále vyvíjet?
Mám na to dva pohledy. V tom optimistickém věřím, že po zimě se nám podaří ruské vojáky vytlačit mimo ukrajinské hranice a tato válka skončí. V tom pesimistickém ale vím, že hodně záleží na vývoji v Rusku a postavení Putina. Nejdřív se musí něco zásadního změnit v ruském režimu. Rusové jsou navíc velmi cyničtí a vedou válku bez pravidel. Takže uvidíme, je to těžké odhadnout.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
