Vodní dílo Lipno se stavělo v letech 1952 až 1958, turbíny elektrárny se roztočily poprvé 15. června 1959. Na podzim 1957 byla hráz víceméně hotová a počítalo se s tím, že zadrží jarní vody v roce 1958. S napouštěním se mělo začít 1. března, a tak se na konci zimy ještě bouraly zbylé objekty v zátopovém území a rozebíraly se mosty. Jenže člověk míní a příroda mění: v půlce února přišla tak rychlá obleva, že se nádrž naplnila prakticky přes noc.

Labutě na Humpoleckém rybníku za Humpolcem.
Zajímavá podívaná. U dálnice D1 se usadil páreček labutí, hluk jim nevadí

Pod hladinou Lipna úplně zmizely obce Kyselov, Horní Borková, Hory, Hrdoňov, Hruštice, Hůrka, Lojzova Paseka, Lužní závod, Prámské Dvory, Rybářské Domky a Zadní Výtoň a také původní vesnice Lipno, z velké části byly zatopené Černá v Pošumaví, Dolní Vltavice, Frymburk, Frýdava, Jenišov, Jestřábí a Nové Domky.

„To byl horor,“ vzpomíná Emil Krol, který je nejen pamětníkem, ale také posledním „původním“ Frymburákem, resp. potomkem předválečných obyvatel tohoto půvabného městečka na jihu Čech, které je dnes vyhledávaným cílem turistů. Jeho rodina, ve které se mluvilo německy, česky a polsky, totiž nebyla v roce 1946 odsunuta. Dědeček byl sice Němec, ale tatínek Polák a prababička čistá Češka. „Věděli jsme, že se budeme od vody stěhovat, ale mělo to být až později. A pak přišla ona obleva. V noci táta přiběhl, že musíme někam na kopec, že máme vodu po postele.“ Jeho tatínek tehdy pracoval u lesů, kde jezdil s koněm. „Naložil nás všechny na žebřiňák, máma sbalila jen to nejnutnější, a odvezl nás na Tumberk, ale i ten baráček je dneska zatopený.“

Tam rodila strávila zhruba tři týdny, pak dostala náhradní byt. „Nejdřív odvezl nás, pak jel zachraňovat ostatní. Pohraničníci, ti přijeli až pro šéfy ze statku a z národního výboru, ti se o obyčejné lidi nezajímali…“

Dědeček domek dostavět nestihl

V podkroví zatopeného domku zůstalo suché seno pro zvířata, a jelikož se státní statky nechtěly dělit se soukromníky, musel ho jeho tatínek dovážet na břeh po vodě. „Tady si vysekal díru do střechy, aby se k němu dostal,“ ukazuje Emil Krol na jedné z fotografií. „Než voda zamrzla, musel po pontonu nebo nějakou bárkou, pak po sáních po ledě.“

Lidé rozkrádají poničené zboží z vyhořelého obchodu v Duchcově
Hyenismus. Lidé rozkrádají poničené zboží z vyhořelého obchodu v Duchcově

Pro sedmiletého chlapce to nebyl nijak zvlášť traumatický zážitek. „Já byl malý, necelých sedm let, bylo to jako obyčejné stěhování. Horší to bylo pro dědu, ten koupil ve čtyřiadvacátém roce malý přízemní domek, vystavěl ho do patra, ale nikdy ho nedostavěl. Za první republiky to ještě jakž takž šlo, ale když přišli Němci, nedostali žádný materiál, protože babičku počítali za Češku, po válce mu zase měli za zlé, že on je Němec,“ přiblížil vystudovaný agronom a spolumajitel, se svou manželkou, rodinného penzionu na frymburském náměstí, co zakoušela jeho národnostně smíšená rodina v první polovině 20. století.

„Můj dědeček do Frymburka přišel v roce 1947, tatínek se sem přiženil v jednapadesátém, pocházel z Prachatic,“ doplnila Dagmar Krolová, dcera Josefa Junka, který na černobílých fotografiích stačil zvěčnit i Frymburk ještě v době, kdy jím protékala Vltava, která tehdy vypadala spíš jako širší potok. „Byl to fotograf-amatér.“