Šárka Brožíková, dětská psycholožka

Původně jsem chtěla jít po škole na střední pedagogickou školu, ale doma mi to rozmluvili s tím, že bude lepší, když získám napřed rozhled a poté se rozhodnu, kam dál. Proto jsem si vybrala písecké gymnázium. Po maturitě jsem uvažovala o studiu učitelství pro 1. stupeň. Ve zpěvu jsem si nebyla jistá, tak jsem chodila kvůli přijímačkám ke zpěvákovi Pepovi Zochovi a pod jeho vedením jsem se naučila zpívat jednu jedinou písničku – Travička zelená. U přijímaček byli překvapení, jakou písničku jsem si vybrala. Ostatní ohromovali áriemi. Já jsem hned vytasila, že v zadání bylo, že máme umět jednoduchou lidovou písničku. A tak mě přijali na stejnou školu, jakou studovala kdysi mamka.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Protože mě ale už nějaký čas moc lákala psychologie, dělala jsem zároveň přijímačky na Univerzitu Karlovu v Praze na dvojobor (dětská) psychologie a speciální pedagogika. Přijali mě. A to zvítězilo, takže jsem na pedagogickou fakultu nenastoupila. Ve třeťáku jsem se rozhodla, že podpořím kamarádku a budu s ní studovat zároveň fyzioterapii, protože tak spojím péči o tělo i ducha. Vydržela jsem studovat do pitev. To mě lákalo si vyzkoušet, když už jsem byla na 1. LF UK. Ale pak jsem toho nechala, protože se obě studia nedala najednou stihnout.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Když jsem dokončovala magisterské studium, prožívala jsem hodně náročné období. Ukončovala jsem sedmiletý vztah, prožívala rozvodovou situaci svého bratra a velmi těžké onemocnění sestřenice. Ačkoli všichni blízcí zvládli nakonec tuto etapu velmi dobře, seběhlo se toho naráz prostě příliš. Tou dobou se vrátil pracovně z Dubaje můj kamarád a řekl mi, že tam manželé – Češka a Angličan – hledají chůvu. Byla to výborná příležitost nabýt nové zkušenosti a změnit prostředí. Ani jsem netušila, kde Dubaj je, ale měla jsem zkušenosti s hlídáním dětí a chtěla poznávat svět. A tak jsem vyndala mapu, našla rejstřík a začala se hodně těšit a trochu bát. Udělala jsem státnice, obhájila diplomku a měla jsem týden na zabalení. 1. října jsem letěla.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Do Dubaje jsem se těšila. Jen mi bylo líto, že nestihnu promoci se spolužáky. Život se mi tam obrátil o 180 stupňů. Výborné bylo, že jsem měla volné víkendy a noci. Díky tomu jsem ale mezi místní filipínské chůvy příliš nezapadla. Ani s maminkami zprvu nebylo jednoduché se sblížit, protože moje role nebyla stejná jako jejich. Měla jsem báječnou hostitelskou rodinu, i přesto jsem se chvílemi cítila dost izolovaně. To bylo pro mě po studenských letech hodně nezvyklé. Vždycky jsem potřebovala mít kolem sebe hodně lidí, šrumec. A pak mě jednou vzal švagr mé zaměstnavatelky na narozeninovou párty, abych se dostala mezi lidi. A já tam potkala svého budoucího manžela Vojtu. Ty narozeniny totiž slavil on a jeho dva kamarádi.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Vojta byl navíc z nedaleké Příbrami. Po společném roce v Dubaji jsme se shodli na tom, že je na čase vrátit se do Čech. Chyběla mi příroda, historie, rodina. Ale ve chvíli, kdy jsme si stanovili, kdy se vrátíme, se Vojtovi změnily podmínky v práci k lepšímu a rozhodl se tam ještě rok zůstat. Já jsem přijela na Velikonoce na Orlík, kde právě odcházela učitelka ze školky na mateřskou dovolenou, a tak jsem hned po Velikonočním pondělí nastoupila jako učitelka místo ní. A s Vojtou jsme před sebou měli výzvu roku vztahu na dálku.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Přestože jsem vystudovala psychologii, bylo mi jasné, že nechci být součástí stávajícího systému, který jsem znala z praxí. Vadilo mi, že rodiče přijdou s prvňáčkem v září s nějakým problémem a místo toho, aby se začal hned řešit, tak je do poradny objednaný až za tři měsíce. Psycholog se s dítětem a rodinou setkal jednou. Šlo hlavně o diagnostiku. Zavedený systém v poradnách se mi nelíbil. Nebyla to systematická práce s dítětem a jeho rodinou, chyběl tam dlouhodobý kontakt a vztah, který byl pro mě důležitý. Už na vysoké škole nám říkali, že je pro psychologa výborné zkusit si děti hlídat, děti učit a děti a jejich rodiče jen tak pozorovat. Vedli nás k tomu, aby každý psycholog znal práci s dětmi na více úrovních a sbíral nejprve zkušenosti. A tak jsem se rozhodla nějaký čas ve školkách setrvat.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Ve školce na Orlíku se mi líbilo. Nechtěla jsem ale ztratit jazykové znalosti angličtiny, takže jsem pak dva roky pracovala postupně ve dvou soukromých anglických školkách v Praze jako vedoucí učitelka. To byla výborná zkušenost, do školky chodily děti z rodin různých národností. S některými z nich jsme v kontaktu dodnes. Byla to ale zároveň hodně náročná a zodpovědná práce. Mnohem náročnější než ve státních školkách, protože tady se muselo rodičům nabízet něco víc, než bylo jinde, a to i v době všech prázdnin, kdy měly normálně učitelky dovolené. Zároveň jsem pouze neučila, ale školku vedla, připravovala program, rozpisy učitelů a byla zodpovědná za celý provoz.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Do chodu školek jsem přinášela vlastní vizi, připravovala jsem programy, kroužky a další aktivity. Rodiče platili za školku hodně peněz, tak chtěli něco výjimečného. Snažila jsem se vždycky zajistit dětem takové aktivity, které by děti rozvíjely po všech stránkách a zároveň jim nezasahovaly do veškerého času pro spontánní hru. Moje pozice mi umožňovala najít si dost času na schůzky s rodiči a díky mému vzdělání se nám společně dařilo vše, co bylo potřeba, vyřešit bez nutnosti návštěv různých poradenských zařízení. Zároveň jsem cítila, že si je tak školka s rodinami opravdu blízká. I proto jsem začala studovat ještě rodinnou a systemickou terapii.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Někteří rodiče ale mívali náročnější požadavky. Věčným tématem byl například tenisový kroužek ve školce. To je pro mě jednostranný sport, který patří do individuálního času dětí s rodiči, a ne do předškolního zařízení. Byla jsem vyčerpaná z velkého nasazení i z debat s některými rodiči. Neumím nic dělat napůl, vždy jsem šla do všeho naplno. Proto jsem pocítila, že je na čase změna. Ještě v Dubaji jsem pořádala o víkendech cvičení rodičů s dětmi. Pronajala jsem si tam na to prostor v místním klubu, naučila jsem se anglické říkánky pro děti a vymyslela program. Během působení ve školce jsem pak absolvovala kurzy jógy pro děti a cvičila pravidelně s dětmi. Napadlo mě tedy, že bych se ráda orientovala tímto směrem.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Když jsem našla inzerát, že ve firmě Pohyb dětem, zaměřené na cvičení s dětmi do šesti let, hledali nové lektory, byla to jasná volba. A tak jsem se v létě vdala a v září nastoupila do nové práce. Nejprve jsem vedla cvičení rodičů s dětmi a cvičení předškoláků, postupně jsem se stala jednou z metodiček a vedla školení pro nové lektory. Ale pronikla jsem i do administrativních záležitostí a připravovala například přednostní zápisy pro rodiče. Tato práce mi opravdu přirostla k srdci a cvičila i školila jsem až do porodu Elišky. Krátce po něm jsem se poté zapojila na částečný úvazek znovu a naše spolupráce trvala až do minulého roku, kdy už jsem se dvěma dětmi pocítila potřebu trochu vypnout po všech stránkách a být prostě chvilku “jenom” máma.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

S Eliškou jsem se snažila nasát spoustu zkušeností v kurzech pro rodiče s dětmi z té druhé strany. Nejen jako lektor. Chodily jsme na plavání, cvičení, Montessori. Když se narodil Šimi, cítila jsem, že nechci zvolnit jen pracovně, ale že už můžu čerpat ze všeho, co jsem vyzkoušela jen tak podle svého. Předloni v prosinci nám přestali v pražském bytě topit, a tak bylo stěhování na Orlík nezbytné. Říkám tomu štěstí v neštěstí. Díky tomu jsem totiž zjistila, že tady je přesně to, co mi vyhovuje. Kontakt táty s dětmi není o kvantitě, ale o kvalitě. Mám pocit, že i když se Vojta s dětmi vidí jen jednou v pracovním týdnu a o víkendu, věnuje se jim mnohem víc, než některý táta, který přijde denně unavený z práce a je s nimi vlastně “pořád". Pořádáme společné výlety. Navíc tady mají děti prarodiče a žijeme mnohem víc pospolu.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in

Na Orlíku jsem, stejně jako předtím v Dubaji, začala psát blog Ospalá sova. Od maminky jsem se naučila plést a napletla přes zimu desítky šál pro rodinu i blízké. Na jaře jsem začala dělat náramky. Prostě mě tady baví tvořit. Ale chtěla jsem být víc mezi lidmi a být víc v pohybu. Chyběla mi moje práce a koníček zároveň. A tak jsem začala dělat cvičení pro malé děti od čtyř do šesti let v místní tělocvičně. A mám radost z toho, že to děti moc baví a těší se na ně. Když se potkáme na ulici, volají na mě, kdy budeme cvičit. Postupně už s nimi připravuji i celé sestavičky a snažím se cíleně rozvíjet jejich pohybovou zdatnost. Mám z jejich pokroků radost.

close info Zdroj: Rodinný archiv zoom_in