Písecký autor kriminálních příběhů Ladislav Beran vydává první román

Základní školu jsem zdárně absolvoval na Pražské v Jarošovce a po ukončení devítky vedla moje cesta do Moravské Třebové, do vojenské školy Jana Žižky z Trocnova, kde jsem ale nezdvouletěl, protože jsem tady ve druhém ročníku skončil, vrátil se do Písku a začal jsem se učit v Milevsku v ZVVZ černému řemeslu. Před vojnou jsem se oženil a protekčně, díky tátovi, který byl známý chovatel králíků castorexů, a samci Honzovi, kterého potřeboval šéf Vojenské správy Maruška do chovu, jsem sloužil v Písku. Po vojně jsem dal Milevsku vale a skončil jsem v Rourovně na montáži hydrantů.

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in

Že jsem prvního května 1970 nastoupil k tehdejšímu SNB, v tom byla dost náhoda, ale nijak toho nelituji, protože bych se určitě nedostal ke psaní. Pravdou je, že jsem po nástupu k SNB chtěl být dopravákem, ale stačila k tomu jedna plzeňská křižovatka u Divadla, kde jsme si zkusili v základní škole řídit dopravu a byl jsem rád, že jsem po ukončení školy dostal na obvodním oddělení v Písku rajon a měl jsem svůj obvod, takže jsem tu po píseckých ulicích prošlapal nejedny polobotky. Ulice ale byla moc dobrá škola, protože jsem získal místní a osobní znalost, která byla později pro vysněnou kriminálku k nezaplacení. Na tu jsem se dostal až po maturitě, kterou jsem si dodělal na gymplu v Táboře a na kriminálce jsem dostal lajnu majetek - byty a těmi jsem se bavil až do revoluce, kdy jsem přešel na úplně novou, do té doby neznámou problematiku, kterou byla ochrana kulturního dědictví a památek. Devadesátá léta byla pohromou pro jihočeské kostely a památky vůbec, nakonec písecký tisk byl nejednou při tom, když jsem na Děkanství předával zajištěné ukradené sochy. I při tom velkém nápadu trestné činnosti jsem si stačil udělat vyšší dvouletou nástavbu Památkové péče v Praze, zakončenou diplomkou. Do důchodu jsem odešel po pětatřiceti letech jako komisař kriminální služby v hodnosti kapitána.

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in

Jak jsem se dostal ke psaní? Zase tak trochu náhoda, i když je pravdou, že se psaním jsem už tak trochu koketoval v učilišti v Milevsku a psal jsem do závodního časopisu Jiskra. Mé první krimipovídky začaly vznikat už někdy kolem roku 1986 a musím zde vzpomenout jednak mého kamaráda Karla Čabrádka, filmového scénáristu, který je četl jako první a jehož rady byly užitečné, stejně jako rady od písecké lékárnice, spisovatelky detektivek Mileny Brůhové. Ta když si je přečetla, poradila mi poslat je do jihočeského nakladatelství Růže a v roce 1987 tak vyšla moje prvotina Aukce. No, a pak už se to rodilo nějak samo. Moc mi pomohlo, že znám dobře kriminální prostředí, o kterém píšu, na řadě případů jsem se s kolegy podílel, dostal jsem se v Písku k první vraždě, kdy jsem si došel sám pro pachatele, a byl jsem i u několika dalších vražd, které se vyšetřovaly. Je pravdou, že každý den, zvláště po velké amnestii, přinášel nové případy, ale i nové formy trestné činnosti, takže jsme se vlastně všichni na kriminálce učili za pochodu. I když jsem už 15 let v důchodu, pořád se snažím v povídkách „kopat“ za policii, protože to je, zvláště v dnešní době, náročná a nebezpečná práce a když se dozvím o nějakém pěkném případu, který písecká kriminálka objasnila, mám z toho radost.

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in

Nemohu při zmínce o mém psaní zapomenout na četníky z I. republiky, o kterých jsem napsal už řadu knížek. Musím přiznat, že mě oslovily televizní Četnické humoresky a když jsem zjistil, že od l. ledna 1928 byla i v Písku četnická pátrací stanice, vrhl jsem se do archivů a dobového tisku v Prácheňském muzeu a objevil jsem nejen řadu zajímavých případů, které písecká četnická pátračka vyšetřovala, ale objevil jsem i píseckého velitele četnické pátračky štábního kapitána Votrubu, který pátračce šéfoval a bydlel v Písku u Václava. Ale narazil jsem i na zajímavost, co nebyla pro Písečáky známá. Pro mne a nejen pro mne to bylo velké překvapení, když jsem zjistil, že první četníci, co padli v Sudetech v září 1938, byli praporčík Jan Koukol v Habartově a vrchní strážmistr František Novák v Bublavě, což se stalo signálem pro vyhlášení Všeobecné mobilizace. Oba pocházeli právě z písecké pátračky.

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in

Musím říct, že psaní je už pro mne tak trochu droga a největší odměnou jsou vždy zástupy čtenářů na křtech v knihkupectvích a jejich stálý zájem o nové příběhy jak s protagonisty písecké kriminálky, tak četníků z pátračky. Na dotaz, proč najednou knížka o koních, když před nedávnem vyšla knížka Hříbata jsou malí koně, nemám jednoduchou odpověď. Je to můj první román, který má třicetileté zpoždění, ale nakonec přece jen díky nakladateli Janu Snopkovi z pražského LIREGA, který mi letos vydal Odstíny zločinu, román vyšel. Je pravdou, že ten román má svůj příběh. Po jeho zamítnutí v roce 1988, kdy ho chtělo vydat nakladatelství Růže a měl dokonce slušně našlápnuto na Barrandově i na film, se jednomu ze tří lektorů, doc. Vlašínovi z Brna, nelíbilo, že hlavní hrdinka, bývalá prostitutka Karin Vlasáková, nemluví spisovně, ale sprostě o pobytu v brněnské věznici, takže vydání knížky „zařízl“ a nevyšla.

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in

Na knížku jsem zanevřel a věnoval se dál zločinům. Loni jsem dal ale na radu své ženy, abych rukopis nabídl, tak jsem něco málo upravil a hlavně dopsal současnost. Knížka je na světě a má velmi pěkné nejen reakce od čtenářů, ale i recenze. To mi udělalo radost. Zřejmě to bude po Člověčinách moje druhá nejoblíbenější knížka, co mi vyšla, a že těch knížek už vyšlo hodně přes čtyřicet. Podle čtenářského ohlasu na Hříbata vážně uvažuji o pokračování příběhu s Karin Vlasákovou v knize Důl na štěstí, ale hlavně se musím na nějakou dobu odpoutat od zločinů, o kterých pořád píšu.

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in

Jak už jsem řekl, psaní je pro mne nejen koníček, ale i relax a čtenáři se mohou příští rok těšit na další knížky z Brna, kde jsem do současné doby vydal dvacet knížek, a na příští rok už mám smlouvy na další čtyři. MOBA Brno se dokonce rozhodla, že mi začne vydávat reedice, a tak tedy příští rok vyjde už první, Četnická pátračka versus galerka. Jsem písecký patriot, podle mého kamaráda grafika z Budějovic Jiřího Hovorky, který dělal obálku na Hříbata, jsem dokonce "zažranej starej Portyčák", ale já už jiný nebudu. Písek je moje srdeční záležitost a jiné to už nebude.

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in