O území, na němž se nyní rozkládá Izrael, se hovoří jako o Svaté zemi. Kdo na ně má historicky skutečný nárok?
Nevím, zda lze hovořit o historickém nároku, ale je pravda, že se k tomuto území vztahují dějiny židů, křesťanů i muslimů. Proto se k němu upíná pozornost celého světa. Západní civilizace ho považuje za součást svého kulturního dědictví. Odpověď na vaši otázku je obecně citlivá a sporná, avšak z židovského pohledu jasná. Dějiny Svaté země jsou popsané v bibli a jde o místo, kde se zrodil židovský národ, jeho dějiny a kde kdysi existoval samostatný izraelský stát.

Jsou podobné zmínky i v koránu?
I muslimové mají na totéž území požadavky, protože v 7. století dobyli Palestinu a v Jeruzalémě je třetí nejposvátnější místo islámu, tedy mešita Al-Aksá. Jejich příběh proroka Mohameda je svázán s Jeruzalémem neboli Al-Qudsem. Avšak zatímco v koránu se jeho název neobjevuje, v bibli je zmíněn mnohokrát. Snad všechny židovské modlitby se nějakým způsobem vztahují k izraelské zemi a Jeruzalému.

Co říká na konflikt mezi Izraelem a Hamásem orientalista Marek Čejka:

Zdroj: Deník/Luboš Palata

Prostor mezi řekou Jordán a Středozemním mořem byl na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 svěřen Velké Británii pod vžitým názvem Mandát pro Palestinu. Po 2. světové válce zde měly vzniknout dva samostatné státy, Izrael a Palestina. Proč k tomu nedošlo?
Na Blízkém východě vzniklo v polovině 20. století několik států, například Jordánsko a Libanon, takže Izrael není nějaké unikum. Mandátní Palestina byla specifická existencí židovského prvku, který byl na Blízkém východě do určité míry nový, byť Židé žili v Palestině nepřetržitě, avšak v malém počtu. Desítky tisíc jich tam začaly přicházet až ve 20. a 30. letech minulého století a pak pochopitelně přeživší holocaustu po 2. světové válce. Arabské obyvatelstvo ale židovskou přítomnost odmítlo, a proto Britové nabídli ideu rozdělení Palestiny, která byla ve vzduchu i na papíře od roku 1937. Správu nad Palestinou předali mezinárodnímu společenství a OSN pak rozhodla v roce 1947 o vzniku židovského a arabského státu.

Přičemž 62 procent území i s pouští Negev mělo patřit Izraeli a zbytek včetně úrodné Galileje Palestincům. Přesto odmítli.
Z dnešního hlediska to bylo velmi hloupé rozhodnutí, ale je třeba pochopit jejich tehdejší pohled na věc. Měli pocit, že je to nespravedlivé a že se židovskému obyvatelstvu dostává větší část území, než by si početně zasloužilo. Jim se ale hlavně nelíbila sama idea rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část. Věřili, že zabrání vzniku židovského státu, protože mají za sebou celý arabský svět. Hned po vzniku státu Izrael také koalice arabských států Izrael napadla s cílem ho zničit. Ve válce neuspěly a Izrael rozšířil své území o severní Galileu a část Západního břehu. Arabský stát nevznikl na původně označeném prostoru, ale ani v Gaze a na Západním břehu. Místo toho arabská území anektovaly Egypt a Jordánsko.

„Palestincům se nelíbila sama idea rozdělení Palestiny. Věřili, že zabrání vzniku židovského státu, protože mají za sebou celý arabský svět.“

Z mandátní Palestiny pak odešlo 85 procent Palestinců, kteří se usadili v okolních zemích, ale dodnes mají status uprchlíků. Jde o mimořádný jev?
To je zcela unikátní. Žádná jiná národnostní skupina nemá uprchlický status navěky. Je to politické rozhodnutí. Arabské země i představitelé Palestinců tím udržují kartu návratu nebo finanční kompenzace pro uprchlíky a jejich potomky. Jediné dvě blízkovýchodní země, které daly Palestincům občanství, jsou Izrael a Jordánsko. V Izraeli ho původně dostalo 150 tisíc Arabů a dnes tvoří zhruba dvacet procent populace. V Jordánsku má odhadem padesát procent obyvatel palestinské kořeny. Situace mezi původními beduínskými kmeny a palestinskými obyvateli Jordánska je ovšem napjatá. Vyvrcholila během takzvaného Černého září 1970, kdy jordánský král vyhostil velký počet příslušníků Organizace pro osvobození Palestiny, kteří začali oslabovat legitimitu jordánského státu. Vznikla tedy absurdní situace, kdy lidé, kteří museli opustit své domovy v roce 1948 a žijí často jen čtyřicet kilometrů od svých původních obydlí, se stále považují za uprchlíky i ve čtvrté generaci a žijí v uprchlických táborech.

Třice dní války mezi Izraelem a Hamásem na fotografiích:

Co si myslíte o názoru, že Palestinci počátkem minulého století jako národ vlastně neexistovali? Nelišili se od ostatních blízkovýchodních Arabů a nacionalitu získali až díky vnějším okolnostem a během svého života vystěhovalců, kdy se jejich počet zvýšil ze 700 tisíc na 5,2 milionu.
Argument, že Palestinci nejsou národ, je velmi hloupý a ničemu nepomůže. Je jedno, zda se zformovali v devatenáctém, nebo dvacátém století a i pod vlivem vnějších okolností, v tomto případě sionismu. Zásadní je, že Palestinci věří, že jsou národ a mají nárok na sebeurčení. S touto realitou je třeba pracovat, protože Palestinci, jako každý jiný národ, se svého práva na Palestinu nevzdají.

V devadesátých letech minulého století se zdálo, že jednání o míru mezi Palestinci a Izraelci by mohla vést k uspokojivému závěru, koneckonců Jásir Arafat a Jicchak Rabin dostali Nobelovu cenu za mír. To se ale zvrtlo, Rabin byl zavražděn a úlohu Palestinské samosprávy převzal islamistický Hamás v Gaze a nacionální Fatah na Západním břehu. Je to jeden z důvodů krachu dohod z Osla?
Devadesátá léta byla skutečně velmi optimistickým obdobím. A proč se očekávání nenaplnila? Na izraelské straně k tomu přispěli židovští radikálové, kteří od začátku osočovali Rabina ze zrady a údajné ochoty vzdát se Západního břehu, který je v bibli nazýván Judea a Samaří, místem zrodu židovského národa a územím daném Židům Bohem. Vše pak vyvrcholilo vraždou Jicchaka Rabina v roce 1995, což byla pro Izraelce obrovská rána, protože Rabin byl nositelem mírového procesu. Na palestinské straně také neexistovala jednoznačná podpora mírového procesu a hned po podepsání mírových dohod z Osla spustil Hamás sérii teroristických útoků proti Izraeli. Hamás totiž nemá zájem na dvoustátním řešení. Chce likvidaci Izraele. A v Izraeli na zhoršení bezpečnostní situace reagují voliči volbou pravice.

Jaká je situace ve světě? 

Truchlící lidé v Izraeli po útoku hnutí Hamás. Ilustrační foto.
Svět miluje Židy jako oběti, jinak ne. Izraelce frustrují protiválečné reakce

Konkrétně Benjamina Netanjahua?
Tehdy odstartovala jeho politická kariéra. Začal obviňovat levici, že nedokáže zajistit bezpečnost, je příliš důvěřivá k Arafatovi a Palestincům. Sliboval, že on dokáže bezpečnost nastolit. Dohody z Osla záměrně oslaboval a některé body nedodržoval.

Lze s malými přestávkami patnáctiletou Netanjahuovu premiérskou éru charakterizovat i tak, že bojkotoval jednání s Fatahem a podporoval židovské osadníky na Západním břehu, zatímco Hamás, včetně jeho financování z Kataru, vlastně mlčky toleroval?
Určitě se dá říci, že v Netanjahuových očích Palestinská samospráva s Arafatem a později Abbásem v čele přestala být spolehlivým partnerem. A je pravda, že hlavně Arafat se v jisté době příliš nesnažil aktivně bránit teroristickým útokům na Izrael. Netanjahu tak začal tvrdit, že na palestinské straně není s kým jednat. K tomu přispělo i to, že Hamás a Fatah se rozhádaly do té míry, že v Gaze proběhla v roce 2006 občanská válka a Palestina se rozdělila na Gazu, ovládanou Hamásem, a Západní břeh, kde má v rámci Palestinské samosprávy rozhodující slovo Fatah. Netanjahuovi to jednoznačně vyhovovalo, protože se rozdělením Palestinců na dva rozhádané tábory oslabilo jejich úsilí o vznik Palestinského státu. Později přišel Netanjahu s koncepcí, že s Hamásem se dá do určité míry spolupracovat, tudíž ho nechal žít. Podle této koncepce Hamás nepředstavoval pro Izrael větší bezpečnostní hrozbu. I proto nechával Katar financovat Hamás. Teď se ukázalo, jak tragicky se mýlil.

„Hamás nemá zájem na dvoustátním řešení. Chce likvidaci Izraele. A v Izraeli na zhoršení bezpečnostní situace reagují voliči volbou pravice.“

Klid navíc nezajistil ani doma, kde volby střídaly volby a nakonec jeho Likud šel do vlády s radikálními extremisty, s nimiž by si slušný evropský politik nezadal. A navrhl neuvěřitelnou justiční reformu, mimo jiné i proto, aby pro sebe zařídil beztrestnost. Byla výbušná vnitropolitická situace jednímz důvodů, že Hamás zastihl Izrael v nedbalkách?
Netanjahu v posledních letech své vlády Izrael strašně oslabil. Jeho hlavním cílem bylo vlastní politické přežití, nikoli dobro země, v jejímž čele stál. Začal být pro politický mainstream toxický. Mnozí jeho spolustraníci z Likudu odešli a založili si vlastní strany jen z toho důvodu, že nechtěli mít už nic společného s Netanjahuem. Ten proto sáhl do pravicového politického extrému a dal košer razítko názorům, jež stály naprosto mimo hlavní proud. Přivedl do vlády muže a ženy, kteří neměli v minulých dekádách žádnou šanci promlouvat do reálné politiky. Mnozí jsou nositeli extremistické verze náboženského sionismu, která je inspirovaná takzvaným kahanismem. To je ideologie, která hlásá nadřazenost židovské rasy. Je to židovský fašismus. Ve vládě tak zasedají rasisté, homofobové a podobní jedinci. Kromě toho, že jsou to extremisté, jsou navíc ještě zcela neschopní politici.

Co vše se stalo ve třiceti dnech války na Blízkém východě? Podívejte se:

Útoky Izraele na radikály v Pásmu Gazy pokračují
Třicet dní války mezi Izraelem a Hamásem: Jaké má dopady, co může následovat

Kupříkladu Ben-Gvir, ministr pro národní bezpečnost, který provokuje procházkou po Chrámové hoře?
Například. Důležitá ministerstva pro vnitřní bezpečnost, ale také finance dostali lidé bez zkušeností, špatní politici. Ani mnozí lidé z Likudu už nejsou první liga, byli jen ochotní jít s Netanjahuem do tohoto holportu.

Jak je možné, že si Izraelci, kteří jsou vnímáni jako demokraté a nositelé vědeckého pokroku, zvolili takovou reprezentaci?
Rozdíl ve volbách činil třicet tisíc hlasů, takže to rozhodně nebylo drtivé vítězství. A když dal Netanjahu dohromady tuto extremistickou vládu a představil justiční reformu, která by znamenala výrazné oslabení demokracie, šli Izraelci do ulic.

Irena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra izraelských studiíIrena KalhousováZdroj: Deník/Martin Divíšek

Nejenom běžní občané, ale dokonce i zástupci bezpečnostních složek a armády.
K obrovským demonstracím se přidaly jinak apolitický High-Tech, armáda, tajné služby. To nemá obdobu nejen v historii Izraele, ale žádného demokratického státu. Ukažte mi zemi, kde probíhají pravidelně demonstrace po dobu devíti měsíců. Opozice společnosti proti tomu, co Netanjahu plánoval, byla obrovská. Tento tlak jeho „deformu“ zastavil, nebo ji aspoň zpozdil.

A pak přišel šok v podobě teroristického útoku 7. října 2023…
Jsem hluboce přesvědčena, že tento bezpečnostní debakl souvisí s politikou premiéra Netanjahua. Nepřátelé Izraele, Hamás, Hizballáh, Írán pochopitelně pečlivě sledují izraelskou domácí politiku. Viděli, že společnost je rozklížená a že příslušníci bezpečnostních složek jsou demoralizováni a možná se nevěnují stoprocentně svému primárnímu úkolu. Izrael nemá neomezené lidské zdroje, má devět milionů obyvatel a zpravodajské složky typu Šin bet a vojenského zpravodajství mají stovky lidí, ne desítky tisíc. Stala se chyba a bude se muset vyšetřit, kdo je za ni konkrétně zodpovědný. Zcela zřejmě je ale hlavním viníkem politické vedení země v čele s Benjaminem Netanjahuem.

Gaza čelí izraelskému bombardování od chvíle, kdy teroristé z palestinského hnutí Hamás na židovský stát zaútočili
ČERNÁ A BÍLÁ: Má Izrael právo na odvetu, i když přijdou o život nevinní lidé?

Bude to jeho konec, až se Izrael vypořádá s teroristy z Hamásu?
Myslím, že ano. Pokud bude vojenská operace trvat déle, je otázka, zda to vůbec ustojí, než skončí. Jeho popularita je strašně nízká. Podle průzkumu veřejného mínění, který dělal Izraelský demokratický institut, má u středolevicových voličů tři až čtyři procenta podpory. To je historické minimum. Obrovsky důležitý je hlas přeživších hamásovského masakru a příbuzných unesených. A tam je kritika vůči Netanjahuovi mohutná. Jejich příběhů jsou dennodenně plná média a ti lidé si pochopitelně kladou otázku, kde byl v té chvíli stát a kde byl Benjamin Netanjahu.

Hrají v izraelské realitě důležitou roli posilující ortodoxní Židé? Původně šlo o okrajovou skupinu obyvatelstva, ale díky vysoké porodnosti mohou časem tvořit až pětinu populace. Jde o lidi, kteří neposílají děti do sekulárních škol, ale do náboženských učilišť, a nemusejí sloužit v armádě. Může to obrátit poměr sil v zemi?
Pozice ortodoxních Židů, takzvaných charedim, je velmi specifická a vychází z postoje prvního izraelského premiéra Ben Guriona, který jim dal určitá privilegia, i proto, že šlo o nejvíc postiženou skupinu Židů za 2. světové války. Jejich děti nemusely do armády a měly vlastní školský systém, na který stát finančně přispívá bez velké možnosti ovlivnit, co se tam vyučuje. Takže chlapci mají převážně jen náboženské předměty. Když jich bylo pár stovek, nebyl to problém. Dnes jich je v populaci dvanáct procent a jejich počet narůstá. Izraelci, kteří platí daně a jejich děti slouží v armádě, mají stále silnější pocit, že vydržují skupinu obyvatel, jež do systému nijak nepřispívá.

Mezi ortodoxními muži je padesátiprocentní nezaměstnanost, protože studují předměty, které jsou pro moderní ekonomiku nepoužitelné. Zatímco většina obyvatel posílá děti do armády, oni je posílají do náboženských škol. Chtějí náboženský stát, který má pracující část obyvatelstva platit a chránit. Tento problém se prohloubil i díky Netanjahuovi, protože potřeboval ortodoxní strany, aby udržel svoji vládu, a tak jim vycházel neuvěřitelným způsobem vstříc. Jeho současná koalice přišla s rozpočtem velmi nakloněným ortodoxním komunitám, proti čemuž se zbytek populace vzbouřil. Nenávist mezi nimi se začala dramaticky prohlubovat.

„Netanjahu v posledních letech své vlády Izrael strašně oslabil. Jeho hlavním cílem bylo vlastní politické přežití, nikoliv dobro země, v jejímž čele stál.“

Co by s tím měla jakákoli budoucí vláda udělat?
Musí omezit finanční dotace a členové těchto komunit budou muset jít do práce, což mnozí chtějí, ale systém jim v tom de facto brání i proto, že ortodoxním rabínům současný stav vyhovuje. Musím ale dodat, že v době masakru a totální rozklíženosti izraelské společnosti šlo všechno stranou a ortodoxní židé se velmi aktivně zapojili do masové občanské akce na podporu armády, přeživších masakru a nuceně evakuovaných. Pomáhají s humanitární pomocí i běžnými úkony typu vaření. Ortodoxní ženy, které na rozdíl od mužů mají často akademické vzdělání, koordinovaly a organizovaly řadu aktivit. Nyní všichni stojí vedle sebe a pracují ruku v ruce. Na tom se dá po válce stavět, aby mohli dál spolu žít.

Případ, který otřásl celý světem, má smutný konec:

Mladá Němka Shani Louková zahynula při útoku ozbrojenců z Hamásu na hudební festival v Izraeli. Její tělo pak vozili na korbě vozu po Gaze…
Němka, jejíž tělo ozbrojenci Hamásu vozili po Gaze, je mrtvá. Našla se lebka

Teroristický útok Hamásu a vraždění civilistů musí každý příčetný člověk jednoznačně odsoudit. Avšak dva miliony Palestinců není možné odsunout nebo rozprášit. Sociolog Karel Černý říká, že Hamás nelze vojensky vymýtit bez likvidace jeho sociální základny. V Gaze totiž působí i jako jakási státní správa, která se stará o zdravotní a vzdělávací služby, byť na mizerné úrovni.
Co dál s Gazou, je asi nejkomplikovanější otázka. Izrael může vojensky výrazně oslabit vojenskou strukturu Hamásu, velkou část teroristů zabít a tunely zbořit, ale nemůže zničit myšlenku na násilné osvobození Palestiny. Ta je populární nejenom v Gaze, ale také na Západním břehu a teď už mezi určitými skupinami lidí i v Evropě a ve Spojených státech. S tím se bojuje těžko a jediná možnost je, že Gazané dostanou jinou naději.

V čem by měla spočívat?
V tom, že přijde zásadní obnova Gazy pod vedením mezinárodního společenství, především arabských zemí. Lidé musejí vidět, že mohou mít lepší budoucnost než pod Hamásem. Bude to jeden z nejtěžších úkolů, který před světovými lídry stojí. Za Gazu totiž nechce nést odpovědnost nikdo, neboť je to strašně komplikovaný prostor s velmi chudým a často i radikalizovaným obyvatelstvem. Uvědomme si, že milion lidí tam přišlo o střechu nad hlavou a tísní se v jižní části Gazy s omezenou humanitární pomocí. Oni teď Izrael strašně nenávidí, takže zřejmě bude muset jít o pozvolný proces s velmi nejistým výsledkem. Pokud tam ale nezavládne jiný řád a mezinárodní společenství se tomuto místu nezačne věnovat, nedopadne to dobře. Nesouhlasím zcela s Mahmúdem Abbásem, že se to musí řešit jako globální palestinský problém. V něčem určitě ano, ale samotná Gaza bude potřebovat speciální pozornost a nový režim bez Hamásu. Zda se to podaří, nevím. Příliš optimistická nejsem.

Irena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra izraelských studiíIrena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra izraelských studiíZdroj: Deník/Martin DivíšekKdo je Irena Kalhousová

Narodila se v roce 1979 v Praze.

Vystudovala politologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, magisterský titul na University of Cambridge a doktorát na London School of Ecomomics and Political Science.

Sedm let žila v Izraeli.

Působila v think-tancích jako analytička v Institute for National Security Studiesv Tel Avivu, výzkumnice v Interdisciplinary Center v izraelské Herzliy, hlavní analytička v Pražském institutu bezpečnostních studií a vedoucí blízkovýchodního programu v Asociaci pro mezinárodní otázky.

Od roku 2008 je analytičkou a členkou programové rady Nadace Forum 2000. Specializuje se na Izrael, arabsko-izraelský konflikt, bezpečnost na Blízkém východě a vztahy zemí střední Evropy s Izraelem.

Je ředitelkou Herzlova centra izraelských studií na Univerzitě Karlově a přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.