PODCAST: Bilingvní děti se lépe učí a mají matematické myšlení, říká psycholožka

My dvě jsme také vyrostly v bilingvním prostředí. Většina programů v televizi byla československá. A i když je slovenský jazyk podobný naší mateřštině, dnešní děti mu úplně nerozumí, pokud tedy nevyrůstají v česko-slovenské rodině.
Máte pravdu, vlastně jsme opravdu vyrůstali v přirozeném bilingvním prostředí a řada z nás rozumí různým filmům slovenským. Je pravda, že třeba vysokoškolští studenti s tím mají velký problém. V dnešní době jim obyčejné články ve slovenštině dělají problémy mnohem větší než třeba články v anglickém nebo německém jazyce. Ale napadá mě ještě jedna výhoda toho, že přirozeně rozumíme slovenskému prostředí a že řada z nás prošla i intenzivní výukou ruského jazyka – díky tomu v podstatě velmi dobře rozumíme i třeba Polákům nebo Ukrajincům, což může být v současné situaci do určité míry výhodou.

Říká se, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Ovlivňuje tedy jazyk i naši osobnost?
Určitě ano, akorát bychom měli přesně vymezit, jak je to myšleno. Spíš jí rozšiřuje, zhodnocuje. Jazyk je v podstatě jedním z velmi důležitých faktorů sociálního a kulturního prostředí, je nositelem hodnot morálky, zvyků, tradic. V podstatě by se dalo říct i určitých postojů, byť se utváříme samozřejmě v různých situacích. Ale i tím, že dětem něco vysvětlujeme, může ten postoj vznikat. No a díky tomu se v podstatě utváří právě osobnost určitého člověka. Velmi zajímavá jsou třeba zjištění nebo výzkumy, která ukazují, že identita člověka v různých sociálních prostředích je do určité míry podobná. To znamená, že se i kulturně odlišujeme národ od národa právě díky tomu, že vyrůstáme ve specifickém prostředí.

Bilingvní výchova? Vícejazyčné děti lépe myslí a jsou pozornější

Mohou pro dítě, které vyrůstá nebo se narodí vícejazyčnému páru, plynout i nějaká rizika z různorodosti mluvení? 
Rizika tam nacházíme, ale je jich minimum. V podstatě čím déle se zabývají odborníci výzkumem bilingvní výchovy, tím více v ní spatřují spíše výhody. Kdybychom se ale měli věnovat rizikům, na která se ptáte, velmi často jako riziko můžeme vnímat to, že dítě ze začátku jazyky míchá. Trošku mu trvá, než si vlastně vybere správné slovíčko. Mívá často zhoršenou gramatiku. V počátečním psaní se ukazují třeba různé pravopisné chyby. To se zmiňuje jako základní riziko. Určitě mi dají učitelé i psychologové za pravdu, že se s nimi v obecné rovině setkávají v praxi.

Pokud se dítě rodí zdravé bez rizik ve vývoji, přirozená bilingvní výchova má spíš výhody. Ukazuje se, že jedinci z bilingvní výchovy mají lepší kognitivní potenciál, lépe si plánují aktivity a mají řadu výhod i při plnění matematických úloh. Rizikem může být, když neprovádíme bilingvní výchovu správně. Ona má určitá pravidla, která bychom měli dodržovat. Když nedostatečně s dítětem komunikujeme nemluvíme pak o rizicích bilingvní výchovy, ale o rizicích rodičovské výchovy. Ale ono to pak spadne na vrub bilingvní výchově. Řada obtíží, které u dětí nacházíme, by se možná projevila i v monolingvní výchově, ale protože se dítě vychovává v bilingvním prostředí, rodič může mít pocit, že to zavinil bilingvní výchovou nebo rozdělením jazykových systémů.

Když si dáme příklad, kdy matka je Češka, otec Ital a mezi sebou mluví třetím jazykem, třeba anglicky. Může to být pro dítě matoucí?
To už pro dítě matoucí být může. A v podstatě se to uvádí jako jedno z rizik bilingvní nebo možná multilingvní výchovy. Otázkou je, nakolik to lze zařídit. Jinak na tom jsou rodiče, kteří se i třeba na radu odborníků rozhodnou, že jeden rodič třeba s méně obvyklým jazykem se přizpůsobí nějakému univerzálnímu. Zároveň si ale uvědomme, že pak nemluví svým rodným jazykem. Citovou vazbu k jazyku prostě má člověk nějak vyhraněnou. A co mně přijde hodně komplikované je, že tím společným jazykem rodiče nemusí mluvit tak frekventovaně jako jazyky, kterými mluví na své dítě. To je potom v situaci, kdy nemá možnost nebo příležitost si třetí jazyk ještě osvojovat a opravdu se může stát, že nemá dostatečně osvojené kompetence nebo znalost v tom jazyce a nerozumí mu. Je dokázané, že děti bilingvní jsou mnohem citlivější na to, když nerozumí někomu v cizím jazyce, než děti z monolingvního prostředí. Troufla bych si tvrdit, že dítě může být stresováno.

Znamená to, že je tedy důležité, aby rodiče na dítě mluvili svou mateřštinou?
Tak se to i doporučuje. Nejdůležitější doporučení pro bilingvní výchovu je zásadovost, pravidelnost. Stanovení jasného pravidla a systému, kdo na dítě kdy a jak bude mluvit. Mohli bychom to říct anglickou zkratkou: one person, one language (jeden člověk, jeden jazyk) a to by se mělo dodržovat. Pro dítě tím vzniká velmi srozumitelný systém.

Žádný druhý jazyk? Vzdělání českých žáků klesne o jednu úroveň, říká germanista

V úvodu jsem zmínila větné spojení I want mléko (chci mléko). Je normální, že dítě z bilingvní rodiny používá a zapojuje oba jazyky najednou a vznikne z toho pak jakýsi česko-anglický paskvil?
Ano, máte pravdu, přesně takhle to probíhá. A je tam zajímavá jedna věc. Přestože je typické pro bilingvní vývoj, že dítě míchá jazyky a v podstatě si kolikrát ani neuvědomuje, že si sáhlo pro slovíčko někam jinam, u jazyků, které jsou hodně odlišné, jako je třeba angličtina a čeština, častěji dítě dřív odděluje dva jazykové systémy, zatímco u jazyků blízkých (na začátku jsme mluvili o češtině a slovenštině) je daleko déle míchá i třeba v dospělosti, což vidíme u některých dospělých. Nemluví pak ani řádně česky, ani řádně slovensky.

Když řekne I want mléko (já chci mléko), spousta rodičů to cíleně nevnímá jako paskvil, ale zaměřují se na vyhodnocení. Takhle se vlastně učí dobře, protože důležité je, že ví, co chce říct. Dítě si později ty systémy rozdělí samo. 

„Nejdůležitější doporučení pro bilingvní výchovu je zásadovost, pravidelnost.“

Má dítě tendence si vybírat, kterému z jazyků dá přednost, který pro ně bude dominantní?
Uvědomme si, že máme bilingvismus přirozený a umělý. A ten přirozený můžeme rozdělit na dvě základní situace. Když rodič každý mluví svým mateřským jazykem, a když oba mluví stejným jazykem, ale žijí v jiném jazykovém prostředí. I tam můžeme hovořit o bilingvismu. Myslím si, že právě výběr dominantního jazyka je typičtější pro situaci, kdy mám oba rodiče s jedním mateřským jazykem. Je prokázáno, že mateřský jazyk je víc emoční. To znamená, může být dominantnější. Jinak řada lidí, kteří prošli bilingvní výchovou, nemá pocit, že by vybírali, který jazyk je dominantnější.

Do you speak english? Konečně cesta, jak se naučit jazyk

Narážela jsem na to, že ve většině případů s malými dětmi tráví víc času matka. Nestává se, že její mateřský jazyk - ať už je Češka, nebo cizinka - je pro to dítě dominantnější? 
Určitě. Dítě je s někým častěji, zažívá příjemnější emoční zážitky, má s jazykem i příjemné zkušenosti. Bude tíhnout k takovému jazyku víc. Co je ale také důležité si uvědomit, dítě se nachází v nějakém prostředí a třeba u vrstevníků se může setkat s nepochopením, s posměškem, možná někdy i s agresí. I takové faktory můžou rozhodovat o tom, který jazyk si vybere jako dominantní.

Jak vnímá dítko, které se řeči teprve učí, že rodiče ke komunikaci mezi sebou volí jeden z jazyků, například angličtinu, ale na něj mluví každý svojí mateřštinou?
Může to vnímat stresovým způsobem. Respektive může se cítit vystresovaně, protože mu nemusí dobře rozumnět. Záleží na frekvenci. 

Žena ovládá padesát jazyků. Nadávat v japonštině může být roztomilé, říká

Setkala jsem se v minulosti s rodiči, kteří měli tendenci na návštěvách omlouvat svoje malé děti, které si teprve začínaly řeč osvojovat, a na nás nebilingvní a hlavně na naše děti působily až zakřikle. Dalo by se říct, že mohou být děti znevýhodněné tím, že se na ně mluví vícejazyčně a  řečový vývoj je tím pádem opožděný? Nebo se jen stydí? 
Skutečně se ukazuje, že počáteční rozjezd dětí může být pomalejší. Opravdu třeba nejsou tak pohotové ve volbě termínů. A to v období, kdy se děti nejenom učí jazyk, ale i navazovat sociální interakce a jazyk je k tomu velice důležitým prostředkem. To znamená, mohou být tišší právě proto, že si třeba nejsou dostatečně jisté.

„Desátý rok by měl být tím zlomem, kdy už by mělo mít bilingvní dítě v jazycích všechno vyřešené.“

A kdy dojde k jakémusi zlomu, kdy dítě natolik vyzraje, že dokáže mezi těmi jazyky automaticky přepínat a neslučovat je?
Já tady nechci říkat přímo číslo, ale když se podíváme do výzkumu, tak ty hovoří o tom, že hranice bývá kolem desátého roku. Ale mám zkušenost, že když řekne psycholog v médiích deset let, tak je spousta rodičů, kteří se na tu hranici upnou. U některého dítěte to může být dříve, u některého to může být o trošičku později, protože tam do toho vstupují další faktory, další kognitivní procesy. Prostředí, do kterého to dítě chodí ve školách i ty povahové rysy.

Kolik cizích jazyků se člověk dokáže naučit?

Jak vlastně takové přepnutí do jiné řeči v hlavě funguje hlavně u menších dětí? Stejně jako u kohokoliv, kdo přepne z mateřštiny?
Bilingvní děti nad tím nepřemýšlejí, je to pro ně přirozené. Přijde mi to stejné, jako když chytáme míč, který prostě letí a my se ho snažíme chytit. Je to  automatismus. 

A co rodiče, kteří nemají smíšený vztah, oba mluví mateřštinou, řekněme česky ale i velmi dobře anglicky a na dítě chtějí aplikovat umělou bilingvní výchovu? Je to správná cesta?
Byla bych mnohem větším příznivcem toho, kdyby rodiče v monolingvní výchově víc věnovali pozornost mateřštině, protože máme obrovský nárůst dětí s poruchami nebo vadami řeči. Přichází nám do prvních tříd děti, které nejsou dostatečně připravené na to, aby měly třeba dobré pracovní návyky. A pokud rodiče stojí o to, aby dítě umělo druhý jazyk, nevidím vůbec žádný problém v tom, abychom třeba ve školkách měli různé jazykové kurzy nebo i v rámci rodinné výchovy volili různé říkanky, písničky, aktivity. Ale udělat umělou bilingvní výchovu by v podstatě znamenalo, že by jeden rodič na dítě mluvil systematicky jiným jazykem. To si myslím je jednak velká oběť a pak také hodně nepřirozené. Pokud jenom vyčlením nějaký úsek, kdy s dítětem budu mluvit jiným jazykem, pak bych  tomu úplně neříkala bilingvní výchova, spíš výuka cizího jazyka v nějakém přirozeném prostředí.

Nový ministr školství Vladimír Balaš: Inkluze je správná a v zájmu dětí

Když dítě vyrůstá v dvoujazyčné rodině, například Češka a Francouz, ale rodiče na dítě mluví se špatným akcentem a výslovností, může skončit v rukou logopeda? Je třeba v komunikaci s dítětem zachovat důslednost?
Zachování systémů je důležité hlavně na začátku. Aby si v nich dítě udělalo pořádek. Pokud by v pozdějším období maminka promluvila občas francouzsky, nemyslím si, že by tam byl zásadní vliv na to, aby si dítě osvojilo nějakou logopedickou chybu. Ale platí, že bude-li mít rodič špatnou výslovnost a bude špatně jazyk používat,  často to povede i v monolingvní výchově k tomu, že dítě si chyby osvojí a pak to u logopedické péče skutečně končit může.

Je také mnoho párů, které se odstěhují do cizí země. Můžeme klidně těžit z aktuální situace, máme u nás hodně vietnamských rodičů, ukrajinských rodin. Jakou metodu k výuce místního jazyka mají tyto rodiny zvolit?
Doporučuje se právě pro zachování tradic a kultury doma udržovat mateřský jazyk a ponechat cizí jazyk na výuku v mateřské škole nebo základní škole, kam dítě chodí. Má to zase určité ale. Když se teď podívám třeba na situaci ukrajinských dětí u nás, zapojení do základních škol bylo potřeba limitovat tak, aby neutvářely určité malé skupinky uvnitř žákovské skupiny. Pak by se omezila výuka českého jazyka. Chci tím říct, že pokud dítě dochází do nějaké cizojazyčné školy, je určitě důležité, aby bylo v podstatě samo ve třídě a kolektivu, aby bylo nuceno udržovat interakce. Děti v nich jsou výborné a učí se velice rychle. Zároveň si myslím, že to dělá i řada rodičů, kteří chtějí vzdělávat děti v cizím jazyce. Není problém si vymezit v rámci rodiny třeba hodinový úsek a povídat si v cizím jazyce.